„Vypsali na mou hlavu odměnu,“ – profesor Seyed Marandi varuje před obnovenou eskalací vůči Íránu

V rozhovoru „VYPISALI NA MĚ ODMĚNU – Prof. Seyed Marandi o válce s Íránem“ íránský politolog Seyed Mohammad Marandi hovoří o nebezpečí nové války mezi USA, Izraelem a Íránem, o roli sionismu v americké zahraniční politice, o strategické kontrole Hormuzského průlivu a o osobních výhrůžkách smrtí, které mu byly adresovány. Rozhovor vykresluje obraz regionu, který podle Marandiho žije pouze zdánlivě v příměří, zatímco v zákulisí již probíhají přípravy na další eskalaci.

Marandi od začátku jasně prohlašuje, že nový útok USA a Izraele na Írán považuje nejen za možný, ale i za pravděpodobný. Spojené státy v posledních týdnech masivně přesunuly vojenskou techniku ​​do oblasti Perského zálivu. Velké množství vojáků a materiálu bylo přesunuto do Kuvajtu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátů. Zároveň je v Kataru, Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech rozmístěno mnoho stíhaček. Podle Marandiho existují silné důkazy o tom, že Washington připravuje jak rozsáhlou leteckou válku, tak i potenciální pozemní operace.

Obzvláště znepokojivé shledal, že tato rozhodnutí nebyla činěna racionálně. Chyba západních analytiků podle něj spočívala v logickém pohledu na situaci. Lidé kolem Donalda Trumpa však racionální nebyli, tvrdil Marandi. Skutečnou hnací silou eskalace byl podle něj sionismus a vliv izraelské lobby na americkou politiku. I Trump, tvrdil Marandi, věděl, že válka proti Íránu není v zájmu USA, přesto byl neustále tlačen tímto směrem.

Marandi se odvolává na prohlášení bývalého vysoce postaveného představitele amerických tajných služeb Joea Kenta, který prohlásil, že Írán nepředstavuje jadernou hrozbu a že skutečnou hnací silou eskalace je sionistická agenda. Podle Marandiho se v tomto ohledu za posledních několik měsíců nic nezměnilo. Síly, které válku zahájily, zůstávají aktivní a v žádném případě neztratily svůj vliv.

Íránský profesor popisuje Trumpa jako politicky nepředvídatelného. Americký prezident pravidelně mění své postoje během několika hodin. Proto považuje za zbytečné seriózně analyzovat jednotlivá Trumpova prohlášení. Zatímco západní média interpretují každé nové prohlášení jako strategický signál, on ho vnímá spíše jako impulzivní a rozporuplnou komunikaci.

Marandi je obzvláště kritický vůči západní reakci na Trumpovu rétoriku ohledně Íránu. Když Trump otevřeně hovoří o „zničení“ nebo „návratu Íránu do doby kamenné“, neozývá se ani pobouření ze strany západních médií, ani odsouzení ze strany evropských parlamentů. Podle Marandiho to vypovídá spíše o politické kultuře Západu než o samotném Trumpovi.

Ústřední otázkou rozhovoru je, proč se příměří po 39denní válce mezi Íránem a USA/Izraelem stále více hroutí. Podle Marandiho Írán opakovaně nabízel Washingtonu příležitosti k deeskalaci. Po počáteční 12denní válce požadovaly USA příměří poté, co selhala jejich strategie „bezpodmínečné kapitulace“. Později USA zahájily další útok s masivní palebnou silou, tentokrát s využitím celého regionu Perského zálivu jako vojenské základny. Navzdory této eskalaci byl však Washington po 39 dnech nakonec nucen přijmout íránský desetibodový plán jako základ pro další jednání.

Marandi popisuje následné příměří jako komplexní regionální dohodu, která zahrnovala i Gazu a Libanon. Írán souhlasil s tím, že lodím z některých států Perského zálivu znovu umožní proplout Hormuzským průlivem. Tato průliv byl dříve blokován výhradně pro země aktivně zapojené do americké vojenské koalice – včetně Spojených arabských emirátů, Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru a Saúdské Arábie. Čínské, ruské, pákistánské a indické lodě naopak nikdy nebyly dotčeny.

Podle Marandiho však izraelský premiér Benjamin Netanjahu tuto dohodu úmyslně sabotoval. Krátce po zavedení příměří Izrael znovu bombardoval Libanon a pokusil se regionální dohodu zhatit. Zároveň USA uvalily blokádu na íránské přístavy – tento krok Marandi označuje za jasné porušení příměří a válečný akt.

Marandi obšírně hovoří o strategickém významu Hormuzského průlivu. Válka zásadně změnila postoj Íránu. Teherán po celá desetiletí neusiloval o trvalou kontrolu nad průlivem. Pouze využití Perského zálivu jako výchozího bodu pro útoky proti Íránu tuto politiku změnilo. Z pohledu Teheránu nesmí být tento region již nikdy použit jako vojenská platforma proti Íránu. Írán proto v budoucnu hodlá vykonávat trvalou kontrolu nad bezpečností Hormuzského průlivu.

Marandi z toho viní především Spojené arabské emiráty. Tvrdí, že si Emiráty vytvořily obzvláště úzké vazby s Izraelem a USA a aktivně prosazovaly eskalaci. Podle Marandiho byly během války při útocích na íránské cíle použity stíhačky Mirage – letadla, která USA samy nevlastní. Írán se proto domnívá, že Emiráty byly do útoků přímo zapojeny.

Nepřímo obviňuje emirátského prezidenta Muhammada bin Zayeda z ohrožení vlastní země kvůli úzkým vazbám na Izrael. Emiráty jsou nyní centrem izraelského vlivu v oblasti Perského zálivu. Struktury Mossadu tam mají pevné postavení, izraelští vojáci v zemi pravidelně operují a emirátská politika se stále více shoduje s izraelskými zájmy – jak v Perském zálivu, tak v severní Africe a Africkém rohu.

Marandi zároveň zdůrazňuje, že Írán historicky nebyl agresivní regionální mocností. Po dobu přibližně 300 let Írán nevedl agresivní válku proti sousedním státům. Místo toho se sám několikrát stal terčem válek – zejména během íránsko-irácké války, kdy Saddám Husajn zaútočil na Írán s podporou západních států a monarchií Perského zálivu. Marandi připomíná, že v té době byly proti Íránu použity chemické zbraně a že sám přežil dva útoky jedovatým plynem.

Profesor obviňuje státy Perského zálivu z opakování stejných chyb navzdory dřívějším usmířením. Během syrské války Katar, Saúdská Arábie a další státy podporovaly extremistické skupiny jako ISIS a al-Káida. Nyní tyto státy opět zpřístupnily svá území útokům proti Íránu. Z íránského pohledu se z nich staly válčící strany.

Konverzace nabere obzvláště výbušný směr, když Marandi odhalí, že během války byla na jeho hlavu veřejně vypsána odměna. Ověřený účet na X/Twitteru vybral na jeho únos milion dolarů. Navzdory četným stížnostem platforma zpočátku odmítla výzvu k akci odstranit. Vysvětluje, že během války žil v izolaci, aby neohrozil ostatní, pokud by se stal terčem útoku.

Marandi vysvětluje, že Západ systematicky zamlčuje skutečné příčiny konfliktu. Ani lidská práva, terorismus, ani íránský jaderný program nejsou skutečným důvodem tlaku na Írán. Skutečným jádrem konfliktu je íránská podpora Palestinců a jeho odpor ke zničení Palestiny. Podle Marandiho Západ fakticky podporuje „zničení“ Palestinců.

Jaderný program je pouze záminkou. Izraelští politici po celá desetiletí tvrdili, že Írán je na pokraji výroby atomové bomby. Zároveň CIA, mezinárodní agentury pro jadernou energii a dokonce i američtí tajní agenti opakovaně prohlašovali, že Írán jaderné zbraně nevyvíjí. Marandi se odvolává na prohlášení Joea Kenta a Tulsi Gabbardové, kteří veřejně prohlásili, že Írán na jaderných zbraních nepracuje.

Írán proto vnímá svůj jaderný program jako své svrchované právo. Islámská revoluce byla v konečném důsledku projektem národní nezávislosti – rozhodnutí by měla být činěna v Teheránu, nikoli ve Washingtonu. Podle Marandiho to musí Západ konečně akceptovat.

Na konci rozhovoru Marandi varuje před dramatickými ekonomickými důsledky nové války. Škody pro globální ekonomiku jsou již nyní obrovské. Náklady pro americkou a světovou ekonomiku se již pohybují v bilionech. Pokud by se konflikt dále stupňoval, hrozbou by nebyla běžná recese, ale deprese horší než ta z 30. let. Obzvláště by byly postiženy dodávky energie, petrochemie, trhy s LNG a globální dodavatelské řetězce.

Marandi je proto přesvědčen, že nová válka by neposílila ani USA, ani Izrael. Spustila by pouze ještě větší zkázu, ekonomický kolaps a hlubší globální krizi.