Karel Strakoš: Úřad pro věčný návrat Beznaděje
Na konci chodby, která neměla začátek a ani nikdy nebyla zkolaudována, stála kancelář Úřadu pro věčný návrat Beznaděje. Byla postavena z omylů, vyztužená lejstry a vytápěna lidským sebeklamem.
Omítka na zdech se rozpadala jako volební sliby po volbách.
Nad vchodem visely nápisy:
ZDE UMÍRÁ NADĚJE STÁLE DOKOLA a POZOR PADÁ OMÍTKA.
V kanceláři, kde se čas kroutil jako had, který se kouše do vlastního ocasu, seděl Nietzsche. Oči unavené z lidstva a razítko s nápisem SCHVÁLENO K ZÁNIKU v ruce.
Naproti přes stůl seděl Mrtvý Bůh v kabátě z pavučin, s dírou v hrudi, kde kdysi bývalo cosi jako srdce. A v rohu, tiše jako stín, kterého si nikdo nevšímal, stál Démon věčného koloběhu. Ten, který našeptává do ucha ve chvíli největší osamělosti. Jen dnes nešeptal. Jen vytrvale čekal.
Nietzsche a Mrtvý Bůh hráli spolu mahjong o kubánský pomeranč. Ten poslední ve všech světech, co ještě voněl po slunci.
„Tvoje tahy jsou příliš lidské,“ zavrčel Nietzsche a položil kámen s drakem. „Vždyť jsi mrtvý. Měl bys být nad věcí.“
„A ty jsi pořád příliš živý, Frydrichu,“ odvětil Mrtvý Bůh s prázdným úsměvem.
„Pořád se snažíš kladivem opravit to, co mělo dávno shořet.“
Démon se jen pousmál v koutě. Věděl, že i on tu hraje s nimi navěky.
Na stěně visel seznam psaný červeným inkoustem, který nikdy nezasychal, protože ostuda má dlouhou trvanlivost.
BEZNADĚJNÍ VE VŠEM, CO DĚLAJÍ.
Petr Fiala
Don Pablo
Stanjura s prodlužovačkou
Jedna paní Nerudová
Dveře kanceláře se rozletěly a dovnitř vpluly duše labutí z Vltavy. Bílé, krásné, průsvitné, krky zkroucené v posledním úžasu.
Ještě včera plavaly po hladině pod Karlovým mostem a živily se pečivem od turistů. Potom je někdo chytil, oškubal, položil na pomeranče, upekl a prodal ve foodtrucku jako „kachnu àla orange“.
„Kde to jsme?“ zasyčela první labuť nakřáplým hlasem.
„Tam, kde se vše vrací stále dokola jen proto, aby to mohlo znovu selhat,“ řekl Mrtvý Bůh a položil kámen do hry. „Vítejte v nekonečném cyklu.“
V rohu místnosti seděl na rozbité židli Jarek Nohavica. Na hrudi připnutý řád od Putina. Byl tu za trest, protože ho odmítnul pokrytecky vrátit.
„Řekli mi, že když nevrátím ten lesklý plíšek, budu tady zpívat do věčnosti publiku, které si to nezaslouží,“ zabručel.
„A podívejte. Měli pravdu.“
Labutě se k němu slétly.
„Viděly jsme ten seznam beznadějných. Je nekonečný,“ řekla druhá. „To oni. Zabíjejí všechno krásné. Ne vždy fyzicky jako nás. Většinou jen tím, že prostě jsou.“
Nietzsche se rozesmál tak spontánně, až se mahjongové kameny rozsypaly po podlaze jako filozofické traktáty po prvním kontaktu s realitou.
„Tohle je vrchol! Lidé tak beznadějní, že jejich neschopnost přežije i je samotné. A přesto vládnou, komentují, radí, poučují. To už není normální. To je dadaismus s nekonečným rozpočtem.“
Mrtvý Bůh si zapálil cigaretu.
„Co chcete dělat? Trápit je ještě po smrti?“
Nohavica pomalu vstal. Kytara se prohnula jako páteř národa.
„Ne. Uděláme to nejhorší možné,“ řekl odhodlaně. „Zazpíváme jim pravdu.“
Démon v koutě naklonil hlavu na stranu. Jeho oči se leskly. Věděl, co přijde.
V místnosti se ochladilo, protože i peklo má své hranice.
Nietzsche zvedl obočí. „To je hnusně kruté.“
„Ale spravedlivé,“ odvětil mu Nohavica.
A začal skládat.
První akord zněl nakřáple jako když na Ostravsku zasypáváš šachty. Druhý prázdně jako rozvod bez majetku. Třetí jako chvíle, kdy člověk pochopí, koho zase volil.
Labutě se přidaly. Jejich hlasy řezaly do vzduchu jako nože do masa.
Píseň letěla z Úřadu ven. Přes Vltavu, přes Prahu, přes krajinu billboardů, hypoték a zavřených hospod. Vnikla do kanceláří, studií, sněmoven, do aut s tónovanými skly i do hlav, kde léta byl jen průvan.
Petr Fiala uslyšel refrén o muži, který mluví v odstavcích a žije v závorkách. Podíval se do zrcadla a poprvé tam nikoho neviděl.
Don Pablo se snažil odpovědět statusem o morálním kompasu. Střelka kompasu se roztočila a zadřela ve směru do zatracení.
Stanjura chtěl vypnout proud a umlčet tu píseň, ale zamotal se do prodlužovačky a zůstal ležet vysílený na podlaze.
Paní Nerudová, ta, co umí simulovat chytrost jako nikdo jiný, zkusila vše zachránit komentářem. Přidala i několik citací, které zněly hluboce, ale byly to jen prázdné ozvěny její vlastní myšlenky. Chytrost se ukázala být jen maskou, pod kterou byla pořád jen ta samá prázdnota.
Krajinou se šířilo ticho. To vzácné ticho, které vzniká, když se fraška na okamžik zastydí.
A někde v pozadí, jako by píseň sama oživila staré přízraky, se znovu probudila bitcoinová kauza. Ta, kterou už mnozí považovali za pohřbenou, teď znovu ožila v nových zjištěních, auditech a trestních oznámeních. Věčný návrat nešetří ani miliardy v kryptoměně.
V Úřadu dozněla poslední nota. Nohavica odložil kytaru. Mrtvý Bůh rozkrojil pomeranč. Šťáva tekla po stole jako lepkavá řeka.
„Tak co budeme dělat teď?“ zeptal se.
Nietzsche vzal seznam, otočil jej a dopsal novou kolonku: Zničeno písní.
Labutě roztáhly křídla a chystaly se k odletu.
„Takže je konec?“ zeptala se nejmladší.
Nietzsche se pousmál.
„Kdepak. To je jen krátká přestávka.“
Pak vzal razítko VĚČNÝ KOLOBĚH POKRAČUJE a bouchnul s ním do lejstra.
Démon konečně promluvil.
Hlasem tichým jako šeptání v největší osamělosti: „Teď si to všechno zopakujeme ještě jednou, protože pravé peklo je v opakování.
Venku vycházelo slunce.
Nikdo mu nevěřil.
A Démon položil na stůl první kámen.
