Ted Snider: Kdy se hladovění stalo přijatelným nástrojem zahraniční politiky?
15. září 1970 Richard Nixon nechvalně nařídil CIA, aby „zastavila chilskou ekonomiku“ (původní přepis rozhovoru s ředitelem CIA Richardem Helmsem si můžete prohlédnout zde ).
Ale „ekonomika“ je abstrakce; realitou ekonomické války je hladovějící populace. Sankce a embarga jsou eufemismy pro vydírání a hladovění. V roce 1960 Eisenhower o své plánované karanténě Kuby řekl: „Pokud budou hladovět, vyhodí Castra.“ O více než půl století později ministr zahraničí Mike Pompeo vysvětlil Trumpovy sankce „maximálního tlaku“ proti Íránu tím, že Írán bude vyhovovat požadavkům USA, pokud „chce, aby jeho lidé měli co jíst“. USA tuto politiku vůči Kubě a Íránu nadále prosazují s plnou agresí.
Trumpova administrativa opustila diplomacii. Marco Rubio se nechová jako ministr zahraničí. Pokud by byl Pete Hegseth ministrem války, Rubiův titul „ministr hospodářské války“ by byl vhodnější.
Po tři čtvrtě století se USA všemi prostředky snaží svrhnout kubánskou vládu prostřednictvím atentátů a převratů. Všechny pokusy selhaly. Nedošlo k žádnému lidovému povstání. Nenašel se žádný neloajální vládní zasvěcenec, který by mohl vládu svrhnout. Žádný poslušný nástupce by nepřerušil linii nástupnictví stětím. Nikdo, ani Trump, ani jeho stoupenci, nechce nasadit pozemní vojska k dlouhodobé okupaci.
Ale s blížící se změnou režimu na Kubě na konci roku je nutné realizovat plán. Zbývá jen tentýž plán, který selhává už tři čtvrtě století. Trumpovi plánovači ho mohou jen zintenzivnit. A přesně to dělají: Záměrně se snaží na Kubě vyvolat hladomor.
Na Kubě již ropa nestačí k pohonu automobilů, generátorů ani k ohřevu vody. Elektřina také nestačí k udržení osvětlení. V důsledku toho se hroutí cestovní ruch, který je pro Kubu zdrojem hospodářské pomoci. Kanada, nejdůležitější zdroj turistů na Kubě, nedávno vydala varování před cestováním na ostrov, v němž doporučuje „maximální opatrnost… kvůli zhoršujícímu se nedostatku elektřiny, paliva a základních zásob, jako jsou potraviny, voda a léky“. 9. ledna Kuba oznámila, že mezinárodní letecké společnosti tam již nemohou kvůli nedostatku paliva tankovat. Společnost Air Canada následně oznámila pozastavení svých letů na Kubu, protože na letištích nebude k dispozici palivo.
Pokud má ale dosud existující režim padnout, musí být embargo zpřísněno. „ŽÁDNÁ ROPA ANI ŽÁDNÉ PENÍZE UŽ NENAJDOU CEST NA KUBU – NULA!“ zuřil Trump. „Důrazně jim doporučuji, aby dosáhli dohody, NEŽ BUDE PŘÍLIŠ POZDĚ.“ Koncem ledna Trump, který usiloval o „úplnou blokádu dovozu ropy“ na Kubu, podepsal výkonný příkaz, kterým uvalil cla na všechny země dodávající ropu na Kubu. V tradici Eisenhowera a Nixona vysvětlil chargé d’affaires amerického velvyslanectví v Havaně svým zaměstnancům: „Nyní je tu skutečná blokáda. Nic se tam nedostává. Žádná další ropa se nedodává.“
Zastavení přílivu ropy a peněz na Kubu je politikou úmyslného vyhladovění. Mluvčí generálního tajemníka OSN 4. února prohlásil: „Generální tajemník je mimořádně znepokojen humanitární situací na Kubě, která se zhorší, ne-li zhroutí, pokud nebudou uspokojeny potřeby ropy.“ Připomněl, že Valné shromáždění již více než tři desetiletí vyzývá ke zrušení embarga uvaleného na Kubu Spojenými státy.
Americká politika vůči Kubě je ekonomickou válkou, která je neméně nezákonná a smrtící než konvenční válka. Průlomová studie Francisca Rodrígueze, Silvia Rendóna a Marka Weisbrota, nedávno publikovaná v časopise The Lancet, ukazuje, že jednostranné americké sankce způsobují podobný počet obětí jako ozbrojené konflikty.
Americká politika vůči Íránu se v tomto nijak neliší. Jejím cílem je vyvolat hlad a utrpení – nikoli uvnitř režimu, ale mezi obyvatelstvem – v naději, že se veřejnost proti režimu postaví.
Americké sankce významně přispěly ke krizi životních nákladů, která vyhnala Íránce do ulic během nedávných protestů. Íránská vláda je však bezmocná provést ekonomické reformy požadované protestujícími, dokud sankce zůstanou v platnosti. Spojené státy však odmítají sankce zrušit, dokud se Írán nevzdá svých obranných schopností a vláda nebude svržena.
Íránská vláda není bez viny za utrpení a ekonomické potíže svého obyvatelstva. Ačkoli nese určitou odpovědnost, primární odpovědnost za ekonomický kolaps leží na Spojených státech. Nedávné studie ukazují, že americké sankce vážně poškodily íránskou ekonomiku a snížily velikost střední třídy o 28 %.
Tento výsledek nebyl náhodou, ale výsledkem politiky USA. Ministr financí USA Scott Bessent vysvětlil: „Íránská měna byla na pokraji kolapsu. Prezident Trump nařídil ministerstvu financí a našemu Úřadu pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC), aby na Írán vyvinuly maximální tlak. A fungovalo to, protože v prosinci se íránská ekonomika zhroutila. Zkrachovala velká banka; centrální banka začala tisknout peníze. Je nedostatek dolarů. Dovoz je nemožný, a proto lidé vyšli do ulic… To je hospodářská politika… Věci se vyvíjejí velmi pozitivně.“
5. února se Bessent opět pochlubil tímto úspěchem. Před senátním bankovním výborem vysvětlil: „V zemi jsme vytvořili nedostatek dolarů… To vyvrcholilo v prosinci rychlým a podle mého názoru masivním kolapsem jedné z největších íránských bank. Došlo k hromadnému výběru peněz z bank. Centrální banka musela tisknout peníze, íránská měna prudce klesla, inflace explodovala a to vedlo k masovým protestům v ulicích.“ Jednalo se o záměrnou politiku.
Bessent tyto události vyhodnotil jako „dobré zprávy“ a prohlásil je za „dobré znamení, že konec se může blížit“.
Kdyby USA neodstoupily od jaderné dohody JCPOA, sankcí proti Íránu by bylo mnohem méně. Zatímco íránská vláda svůj slib o zrušení sankcí dodržela, americká vláda tak neučinila. Obnovení a následné zintenzivnění sankcí bylo promyšlenou strategií ekonomické války, která se ukázala být ničím jiným než politikou hladovění.
Vzhledem k nedostatku dobré vůle a talentu pro diplomacii zaujala ekonomická válka se svou politikou uměle vyvolaného hladomoru v americké zahraniční politice své místo po boku konvenční války.
