Kinseyho spis: „Normální“ – Zlehčování pedofilie a znásilnění

Co bylo po desetiletí oslavováno jako vědecký pokrok, se dodnes ukázalo jako morální propast: Pod rouškou výzkumu sexu shromažďoval Kinseyho institut data získaná ze systematického sexuálního zneužívání kojenců, dětí a dospívajících. Přední představitelé institutu později přiznali, že úmyslně spolupracovali s pedofily. Důsledky této relativizace se rozšířily do jurisprudence, sexuální výchovy a společnosti a vedly k trivializaci pedofilie.

Přečtěte si předchozí části této série článků:

• Kinseyho dokumentace: Bestialita a dětské orgasmy jako „sexuální výchova“
• Kinseyho spis: Jak pseudověda zničila morálku, právo a ochranu dětí 
• Kinseyho spis: Sexuální mučení kojenců a dětí prodávané jako „věda“

Pat Trueman, bývalý právník amerického ministerstva spravedlnosti, jednoznačně uvedl, že sadomasochistické experimenty na kojencích a dětech prováděné bývalým zoologem, specialistou na vosy žluté a později výzkumníkem sexuologie Alfredem Charlesem Kinseym (1894-1956) zahrnovaly činy, s nimiž žádné dítě nikdy nemohlo souhlasit – a které žádný rodič ani opatrovník nemohl legálně ani morálně schválit. Jednalo se tedy o činy, které jsou jasně mimo jakýkoli přípustný, právní nebo etický rámec. „Toto je tedy trestné chování, trestné sexuální zneužívání dětí.“

Německý institut pro mládež a společnost (DIJG) píše o „Kinseyho pedofilní agendě“: V knize vydané v roce 1965 Paulem Gebhardem a Kinseyho týmem je pohled Kinseyho institutu na sexuální zneužívání dětí shrnut následovně: „Hrůza, s níž se naše společnost dívá na dospělého, který má sexuální kontakt s malými dětmi, je uvedena do perspektivy, když zkoumáme chování jiných savců. Sexuální aktivita mezi dospělými a nezralými zvířaty je běžná a z biologického hlediska se jeví jako normální.“ V 5. kapitole své knihy  Sexuální chování lidského muže  Kinsey popisuje „sexuální data“ (nejméně) 317 dětí ve věku od 2 měsíců do 15 let. Data o prepubertálních chlapcích podle Kinseyho pocházejí z „biografií dospělých mužů, kteří měli sexuální kontakt s malými chlapci a kteří s vědomím dospělých byli schopni pochopit a interpretovat zážitky chlapců.“ (…) Někteří z těchto dospělých byli technicky vyškolení jedinci, kteří si vedli deníky nebo jiné záznamy…«

Dále: „Celkově však Kinseyho institut shromáždil výrazně více sexuálních dat od dětí a dospívajících, konkrétně od 1 888 chlapců „ve věku od 5 měsíců do dospívání“ a od „147 dívek před pubertou (před pubertou/GG)“ ve věku od 2 do 15 let. Chlapci a dívky byli sexuálně „stimulováni“ nebo se stimulovali sami, zatímco pedofilní „pozorovatelé“ používali stopky k měření času do dosažení „orgasmu“.“

Vlastní přiznání: Kinseyho institut spolupracoval s pedofily a pederasty

Paul Gebhard (1917-2015), antropolog, sexuolog a po Kinseyho smrti druhý ředitel Kinseyho institutu, ve skutečnosti v rozhovoru z roku 1992 přiznal, že Kinseyho tým rekrutoval pedofily, aby získali vědecké údaje o údajně normálním dětském sexu. Gebhard konkrétně řekl: „Požádali jsme je [pedofily], aby provedli pozorování, zaznamenali si události a pokud možno si je načasovali a poté nám podali zprávu.“ 

Když se tazatel zeptal, zda pedofilové obvykle používají stopky, Gebhard odpověděl: „Dělají to, když jim řekneme, že nás to zajímá (…) Když děláme rozhovory s pedofily, ptáme se: Kolika dětem jste to udělali? Kolik jim bylo let? Myslíte si, že [ty děti] dosáhly orgasmu, nebo ne? (…) Jste si jistý/á, že to byl orgasmus, nebo ne?“

Nemám slov. Stovky dětí byly po dobu několika měsíců systematicky, opakovaně a destruktivně zneužívány pedofily a pederasty. Podrobné záznamy o jejich trýznitelích, kroniky utrpení, strachu a násilí, byly následně předány Alfredu Charlesi Kinseymu jako údajně „vědecká data“ a ten je analyzoval.

To, co zde bylo prezentováno jako výzkum, nebylo nic jiného než akademické využití těch nejodpornějších zločinů. Je to nepochopitelné – a zároveň morální propast, kterou se dodnes snažíme bagatelizovat.

Šokující: Záběry sexuálního násilí páchaného na mladé dívce kvůli Kinseyové

V dokumentu BBC „Tajná historie: Kinseyho pedofila“ se objevuje také Esther Whiteová, starší žena, která vypráví, jak ji jako mladou dívku sexuálně zneužíval její otec a dědeček. Oba muži byli s Kinseyovou v kontaktu. 

Esther vzpomíná na návštěvu Kinseyho v domě jejích rodičů. Její otec nahrával její sexuální „chování“ stopkami, pořizoval videozáznamy a pak, jak si vzpomíná, je pravděpodobně přeposílal Kinseyové.

Sadomasochista Kinsey: Znásilnění je pro mladé dívky nebo ženy „krásný zážitek“.

V knize  *Sexuální chování žen*  Kinsey uvádí: „Pokud by dítě nebylo kulturně ovlivněno, bylo by pochybné, zda by ho sexuální přístupy vůbec rušily. Je těžké pochopit, proč by dítě mělo být rušeno dotýkáním se jeho genitálií, pohledem na genitálie jiných lidí, a dokonce i specificky sexuálními akty – s výjimkou kulturního podmiňování.“ 

Kinsey pokračovala s tím, že pokud by rodiče nezasáhli, znásilnění by bylo pro mladé dívky nebo ženy „příjemným zážitkem“.

Sadomasochista Kinsey: „Sexuální násilí je normální“

Německý institut pro mládež a společnost (DIJG) vysvětluje: „‚Vzhledem k tomu, že Kinseyho skupina tvrdila, že veškeré sexuální násilí je součástí běžného dědictví savců, jsme v oblasti znásilnění poprvé zaznamenali rostoucí zájem o ochranu pachatele spíše než oběti,‘ shrnuje Judith Ann Reismanová, americká odbornice na komunikaci, bývalá prezidentka Institutu pro mediální vzdělávání a konzultantka několika amerických justičních, vzdělávacích a zdravotnických orgánů. 

Ve svém výzkumu ukazuje, že Kinseyho extrémní trivializace sexuálního zneužívání měla dopad na americké trestní právo, například předefinováním znásilnění a snížením trestů.  

Když FBI v roce 1950 varovala před nárůstem sexuálních trestných činů, „Kinsey se tomu vysmíval (…) To, co by národ a FBI nazvaly ohavnými zločiny proti dětem, se podle Kinseyho objevilo v mnoha případech v našich anamnézách. Pouze v několika málo případech byla veřejnost znepokojena nebo byla do případu zapojena policie. Kinsey patřil k těm, kteří v souvislosti s takzvaným sexuálním zneužíváním dětí tvrdili, že mnohem větší škodu způsobuje hysterie dospělých.“ 

Kinseyho pedofilní komplicové 

Co se v souvislosti se sadomasochistou také nedočkalo široké medializace – a dodnes jím zůstává – jsou Kinseyho „pedofilní komplici“. Mezi ně patřili učitelé, otcové a matky, stejně jako zástupci nebo členové pedofilních organizací v tuzemsku (v USA) i v zahraničí.

Ale Kinsey získal většinu svých dat o „sexuálním chování“ dětí od jediného muže: „pana Greena“. Alespoň to je pravděpodobný pseudonym, pod kterým byl uveden v Kinseyho archivech. V biografii J. H. Jonese ( Alfred C. Kinsey: Veřejný/soukromý život ) je označován jako „pan X“. Pan Green byl také tím, kdo vynalezl „šest typů orgasmu“ u kojenců a malých chlapců.

Sériový pedofil »Pan Green«

V rámci příprav na dokument o Kinseyovi BBC nakonec zjistila, že identita „pana Greena“ je Rex King, nechvalně známý sériový násilník v USA, který sexuálně zneužil více než 800 chlapců a dívek. 

Německý institut pro mládež a společnost (DIJG) uvádí: „V červnu 1944 Kinsey ujel 800 mil, aby se setkal s Kingem. King již znal techniku ​​zaznamenávání orgasmů pomocí stopek. Vlastnil četné záznamy o ‚sexuálním chování‘ svých obětí znásilnění a Kinsey to podle Jonese považoval za ‚vědecký zlatý důl‘.“

Dokument BBC uvádí: „Během následujících tří let byl Kinsey v pravidelném kontaktu s Greenem [Kingem]. V roce 1948 publikoval velké části Greenových poznámek (…) Neprezentoval je však jako tvrzení sebepřiznaného zneužívatele dětí; prezentoval je jako první vědecký důkaz, že děti jsou sexuálně zneužívané od narození (…) Bez jakéhokoli nezávislého ověření [Kinsey] doslova publikoval Kingův podrobný popis toho, co pedofil nazval ‚orgasmem‘ u stovek dětí, které zneužíval.“

Alfred Kinsey dokonce nabídl Rexu Kingovi plat, aby měl více času na své „záznamy“, které si velmi pochvaloval: „Toto je nejcennější věc, jakou jsme kdy dostali, a chtěl bych vám poděkovat zejména za to, že jste obětovali svůj čas a byli ochotni spolupracovat (…) Každý vědecky vzdělaný člověk pochopí, jak cenná tato data jsou.“

POKRAČOVÁNÍ V 5. ČÁSTI

Guido Grandt  (* 1963) je investigativní novinář, publicista, televizní redaktor a nezávislý producent. Jeho práce se zaměřuje na výzkum organizovaného zločinu, tajných společností a citlivých témat v politice, ekonomice, financích, armádě a bezpečnosti. Věnuje se také odhalování skrytých nebo tabuizovaných aspektů soudobých historických událostí. Guido Grandt vydal přes 40 knih literatury faktu a napsal přibližně 6 000 článků. 

Zdroje

• https://web.archive.org/web/20230215132414/https://vigilantcitizen.com/vigilantreport/the-university-of-indiana-unveiled-a-statue-honoring-alfred-kinsley-a-research/
• Gebhardt, P. a kol.: Sexuální delikventi, tamtéž, 1965
• https://www.dijg.de/paedophilie-kindesmissbrauch/alfred-c-kinsey-report
• Jonsen, AR: Etika sexuálního výzkumu zahrnujícího děti a mentálně postižené, in: Masters, WH: Etické otázky v sexuální terapii, sv. II, Little Brown and Company, Boston, 1980
• Nahraný telefonický rozhovor s Gordonem Muirem z 2. listopadu 1992, citováno v Reisman, J., KCC
• Reisman, Kinsey: Zločiny a následky, 1998, s. 136
• »Kinseyho pedofilové« (https://www.youtube.com/watch?v=Ok7mXoGjhKc)
• Alfred C. Kinsey: Sexuální chování žen, Fischer Frankfurt 1970
• Viz Brownmiller, Susan: Proti naší vůli – Znásilnění a mužská nadvláda, Frankfurt 1983
• Pomeroy, W.: Dr. Kinsey a Institut pro výzkum sexuality, tamtéž
• Dopisy Kinseyho „panu X“ z roku 1945, citované v Jones, J., tamtéž.