Tradice českých parodií nezanikla: Bývalý bolševický rozvědčík a současný prezident v jedné osobě podepsal zákon trestající propagaci komunismu
Kdo z filmových fanoušků by neznal geniální (doslova) tradici českých filmových parodií. Na rozdíl od těch hollywoodských a trapných zpracovávali žánr, který parodovali tak, že uchopili jeho podstatu, zvýraznili to, co je v rámci žánrové bubliny nejlepší a vytvořili esenciální dílo, které sumarizuje vše, co bylo na dané téma řečeno. Rozvíjeli základní myšlenku ad absurdum a nechali ji následně rozpadat se do různých partikulárních kontextů, s vazbou na lokální recepci daného žánru.
Jako maniakálnímu fanouškovi české kultury a filmu (rodáci odpustí), ale zároveň obsedantnímu a tedy schizoidnímu kritikovi české politiky posledního století, a nakonec i jako obskurnímu ctiteli všech těch pokleslých žánrů, které český film paroduje, mi nedá nezmínit díla jako Fantom z Morrisvi Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Čtyři vraždy stačí drahoušku, Konec agenta W4C, Kdo chce zabít Jessie?, jakož i méně známé Touha Sherlocka Holmese , Růžový Hubert, nebo filmy Karla Zemana filmy.
Dokážete si proto zajisté představit, jaká byla moje radost, když jsem včera zjistil, že tradice české parodie, kterou jsem již považoval za fosilii, žije a má se dokonce čile k životu. Zatím sice jen ve formě happeningu a na celuloidový pás si budeme muset zřejmě ještě počkat, nicméně, abych si trochu zapoetizoval: důležité je, že blaničtí rytíři naděje se už v jeskyni probudili. Ostatní snad přijde později.
Zářivá a ušlechtilá tradice prezidentů – umělců
A když jsme už u legendárních blanických rytířů (tedy české varianty našich rytířů ze Sitna) a happeningu, přičemž se chystáme zároveň mluvit v uměleckém kontextu právě o osobě současného českého prezidenta, nedá mi, abych nezmínil dalšího významného umělce, dramatika, filozofa, malíře, zkrátka renesančního člověka planetárních rozměrů a dosahu, pana prezidenta Václava Havla, pod jehož vrchním velením (poté, jak jsem hanebně zradil soudruha Augustina „Gustáva“ Husáka, který mě do armády povolal) jsem měl tu čest sloužit v československé armádě (demokratické).
Už občan Havel totiž, v temných letech normalizace a protoputlerovské okupace, přinesl do středoevropského (ne-li rovnou světového) umění svěží vítr a spolu s dalším významným myslitelem Ivanem „Magorem“ Jirousem organizoval na svém „Hrádečku“ zajímavé happeningové seance. Jedna z nich je zvěčněna na fotografiích a můžeme na nich vidět občana Havla spolu se zmíněným gigantem ducha – Magorem a dalšími ochotníky z tamního mozkového trustu, jak sedí na židlích venkovského charakteru, uprostřed zahrady. Hlavy mají povislá, těla malátná. Název a ústřední myšlenka happeningu zněla: Blaničtí rytíři čekají na probuzení.
Jaká prorocká erudice, jaká duchovní a dějinná teleskopie! Vskutku, byli to právě tito spirituální giganti, kteří nás nakonec osvobodili zpod rusáckého jho a dovedli nás na sluncem zalité duhové pastviny budoucnosti. Taková je síla umění…
Našli se sice i takoví slovenští dezoláti, kteří při pohledu na tuto objevnou uměleckou formu štekli cosi o „ožralých povalečích“, avšak tyto závistivé a krajně nevhodné bonmoty můžeme zajisté připsat především tomu, že jako tupí karpatští bačo-mužíci nic jiného než alkohol neznají a tedy za vším.
Zkrátka, jak říkal už klasik: Tam kde si dali múzy rande, nic nevysvětlíte tupé bandě.
Ze života bohémy
Avšak vraťme se od nostalgických vzpomínek na hrdinský zápas za svobodu k současné realitě, která před nás jako občany Evropské unie klade nové a nové požadavky, přináší nám nové a nové podněty a vyžaduje tak celého člověka.
Takového se podařilo Evropské unii, ale i Severoatlantické alianci šťastně nalézt právě v osobě současného českého prezidenta Petra Pavla. A opět máme co do činění, podobně jako u představitele renesančního titanismu Václavu Havlovi, s tzv.. umělcem (a snad i filozofem) na trůnu. Celý jeho život je totiž jedním velkým happeningem a dnes už můžeme, po širším odborném a vědeckém zkoumání otevřeně říci, že i pokračováním v úžasné tradici české filmové parodie, tentokrát přetavené do té formy, kterou pěstoval již zvěčněný pan prezident Havel na Hrádečku – tedy do happeningu. Spojily se nám zde tedy šťastlivě dvě tradice.
Těžko říci, zda zasloužilý a úctyhodný člen lóže, Johann Wolfgang Goethe měl prorockou vizi, když mluvil o věčně zeleném stromu života a šedivosti každé teorie, a zda tím nevědomky narážel na osobu prezidenta Petra Pavla, jehož zelený život se vymyká jakékoliv doktríny, ubíraje se vždy právě tam, kde „to žije“, avšak v každém případě určité malebné okolnosti života našeho umělce by tomu nasvědčovaly.
V mládí se prezentoval jako nadšený zastánce marxismu-leninismu, vedoucí role Komunistické strany Československa a dokonce zastánce invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kterou úspěšně řídily sovětské velitelské kádry, podle současného vědeckého úzu – Rusáci. Tyto své uvědomělé třídní postoje Petr Pavel nejenže ústně vyjadřoval, ale je následně i písemně deklaroval a podpisem ztvrdil.
Co víc, než pravý umělec pracující a bádající v oblasti happeningu, rozhodl se zcela adekvátně, po vzoru takových soudruhů jako byl Tristana Tzara nebo Jacques Vaché, přetavit slova do činů. Nastoupil proto s nadšením pro věc komunismu, které tak zajímavým uměleckým stylem nejprve písemně deklaroval, do Československé lidově demokratické (komunistické) armády, v níž se úspěšně osvědčil usilovným studiem.
Aby mohl intenzivněji pracovat na svých happeningových projektech, přihlásil se roku 1988 na postgraduální studium ve Zpravodajské centrále Generálního štábu ČSLA, určené pro vojenské (komunistické) zpravodaje – rozvědčíky, které připravovalo absolventy na vyslání do různých zemí, do zemí imperialistického zahraničí, do zemí. Psal to český Den Nik N , rodný mladší bratr slovenského Deníku N , a ten přece nikdy nelže.
https://denikn.cz/ 1016899/nove-dokumenty-k-pavlovu-studiu-jak-komunisticka-rozvedka-pripravovala-zpravodaj-pro-nasadení-v-zemich-nato/
Připomeňme jen, že tradice uměleckého happeningu se v rodině Pavlových dědila a už otec pana prezidenta ochotnicky pracoval jako zpravodajský důstojník, čerpající podněty pro své happeningové projekty z informací o armádách NATO. Syn tedy kráčel s úctou v otcových šlépějích, avšak dovedl umění politického happeningu k mnohem úspěšnějším výsledkům. Do umění se totiž ponořil celou duší, a aby lépe zapadl do bohémského světa, zvolil si dokonce umělecké jméno – Pávek.
Na cestě k Parnasu
K prvnímu velkému projektu v rámci politického happeningu se Petr Pavel paradoxně dostal až po roce 1989, z čehož je zřejmé, že tzv. husákovský režim této formě umělecké realizace nepřál. Jak bylo nakonec demonstrováno již dvěma rytíři – Václavem a Magorem. V novém a dodejme, že osvěžujícím období, zavál čerstvý vítr ze Západu a první úspěšné happeningové dílo mladého umělce bylo brzy na světě. Neslo název Jak se z komunistického rozvědčíka pod tlakem okolností stává hrdý kapitalistický rozvědček NATO .
Po tomto průlomovém úspěchu pokračovala slibná umělecká dráha mladého umělce a nabírala neustále na kvalitě. Dalším zlomovým bodem bylo dílo z roku 2022 s názvem Jak vyrobit z postkomunistického rozvědčíka nového „ tatíčka“ Masaryka . Po úspěšné vernisáži tohoto happeningu, jehož gigantické rozměry přesáhly do té doby běžně známé parametry a kterého se zúčastnily doslova miliony občanů, se díky svému věku, zkušenostem a renomé, stal Petr Pavel nepsaným králem evropského politického happeningu.
Portfolio jeho prací je nesmírně široké, a proto zmíníme jen některé nejprogresivnější a umělecky nejvlivnější. Jsou to díla s názvem:
Jak vášnivě odsuzovat invazi vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, kterou jsem kdysi stejně zaníceně schvaloval .
Jak pohrdat Rusákům, kterého jsem kdysi zbožňoval.
Jak dostávat vyznamenání z NATO, které jsem měl kdysi špehovat a rozvracet.
K doslova nehynoucím patří happeningy s názvem:
Jak pronásledovat nepřátele NATO, když jste byli kdysi nepřáteli NATO.
Jak bojovat s ruskou hybridní hrozbou, které jste kdysi byli součástí.
Jak důrazně odsuzovat nepřátele EU a NATO, a nečervenat se při tom.
Finis coronat opus
Poslední dílo Petra Pavla představuje vrchol jeho uměleckého snažení a se ctí završuje celé jeho tvůrčí vypětí. Pro zvýraznění uměleckého účinku svého nejnovějšího politického happeningu se rozhodl umělec spojit dvě tradice. Tradici politického happeningu, s tradicí české filmové parodie.
Aby byl dojem uměleckého díla co nejsilnější, rozhodl se jako správný avantgardní umělec nepřihlížet k maloměšťáckým předsudkům a morálnímu pokrytectví. Výsledkem je dílo skutečně pozoruhodných parametrů s názvem Jako bývalý aktivní a nadšený komunista podepsal zákon, který trestá propagaci komunismu :
https://www.irozhlas.cz/ zpravy-domov/zakaz-propagace-komunizmu-plati-prezident-podepsal-trestni-zakonik-ktery-zcasti_2507171538_dci?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
Tímto kolosálním završením jednoho uměleckého života se vlastně konečně završuje slavná sametová/něžná „revoluce“, jeden z největších politických happeningů v dějinách střední Evropy, kterého se zúčastnilo nesmírné množství účinkujících herců, dobrovolných ochotníků, kulisářů, techniků, avšak při kterém stále jeho techniků. To ovšem není osud nejnovějšího díla Petra Pavla. Tam je jméno autora známé a mohu s hrdostí dodat, že jsem spolu s tímto umělcem, i když za poněkud odlišných okolností, sloužil ve stejnou dobu a ve stejné armádě.
V duchu klasické české parodie se tak z jednoho života a tímto závěrečným aktem stává esenciální vyjádření subžánru brakové literatury se slangovým názvem „rotohub“. Název vznikl kombinací slov „rotace“ a „hubertus“, čímž má být v řeči mladých pokrokových umělců vyjádřeno gro žánru – dynamická rotace kabátů na jednom těle. V dokonalé happeningové parodii na tento žánr, stává se z převlékání kabátů okouzlující vizuální umění, umocněné aplikací kovových částí v tělesné schránce uměleckého reprezentanta, a sice v oblasti země břišní a v oblasti části sedací, čímž je vůbec umělecký výkon umožněn.
A v čem spočívá vklad parodického žánru do tohoto politického happeningu? Jak jsme již uvedli, jednou z metod parodie je přivádět podstatné prvky žánru ad absurdum. To se podařilo i našim umělcům. Píši „umělce“ v množném čísle, protože jak správně věděli už klasicí marxismu-leninismu, i umělecké dílo je ve skutečnosti výsledkem kolektivních snah. A musíme konstatovat, že tito umělečtí samurajové dovedli žánr „rotohub“ skutečně ad absurdum a označili sami sebe jako zločince.
Dokonce, v rámci podzimu života neváhali riskovat pro umění ani své pohodlí. Považte jen, že například v uměleckém pokračování této parodie bude podepsán zákon, který propagaci komunismu bude postihovat retroaktivní!
To by znamenalo, že soudruh Petr Pavel by musel jít před soud!
Skláníme se před neohrožeností umělce i jeho umění. Tam, kde se jiní zastaví, tam on neváhá a vydá ve jménu umění v šanci i svůj klidný život. Tak umění mění svět…
