Ivo Šebestík: Členství v NATO znamená ztrátu bezpečí, peněz i čistého štítu
Severoatlantická aliance (NATO) ztratila deklarovaný důvod vzniku a existence ihned po zániku bipolárního světa, k čemuž došlo rozpuštěním Sovětského svazu (SSSR) a stejně tak rozpuštěním Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako reakce SSSR a jeho satelitů na ustavení NATO, ke kterému došlo o šest let předtím, v roce 1949.
Severoatlantická aliance, jak je ostatně vidět zejména od roku 1999, od agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, po rozpuštění SSSR a zániku Varšavské smlouvy nezanikla. Pokud by si někdo počátkem devadesátých let minulého století snad položil otázku (západní média hlavního proudu něco takového ani nenapadlo), z jakého důvodu setrvala již nepotřebná NATO při své existenci, nedostalo by se mu pochopitelně pravdivé odpovědi, ale tvrzení, že se NATO osvědčilo jako ochránce bezpečí, což nemůže vadit ani v situaci, kdy nebezpečí pominulo. Co kdyby se zrodilo nové nebezpečí? Nezrušíme přece převoznictví přes řeku jen proto, že řeka nenávratně vyschla. Nepřestaneme chodit do kavárny jenom kvůli takové bezvýznamné maličkosti, že kavárnu zrušili a demoliční četa je již na cestě. To dá západní rozum, že? Tak nějak angažovaně by možná zněla argumentace ve prospěch zachování NATO, třebaže by k ní byla připojena i povinná doložka o demokracii, svobodě a dalších vznešených hodnotách, které byly už v těch časech tiše na ústupu. Pokud se vůbec stačily u NATO kdy ohřát.
Skutečných důvodů pro udržení NATO při existenci (a při penězích) bylo několik. Tím hlavním zůstával úkol pokračovat ve staré západní válce proti Rusku s cílem dostat Rusko pod plnou kontrolu Západu, zejména tam dostat jeho zdroje, pracovní sílu a rozlohu. Sovětský svaz se sice rozpadl, ale Rusko zůstávalo. Po zániku SSSR mělo zaniknout také Rusko. Tento plán v různých variantách a v různých časových odhadech trval u bývalých koloniálních a pozdějších nekoloniálních imperialistických a militaristických mocností (pardon, též demokratických, na to jsme málem zapomněli) už nejméně od roku 1918. U některých z nich byl ovšem ještě mnohem staršího data. Po Bonapartovi, Vilému II., Františku Josefovi I. a Adolfu Hitlerovi zkrátka zůstávala pro demokratický Západ na nedemokratickém Východě ještě spousta nedodělané práce. A ladem ležící kořisti. Bylo třeba vyhrnout si opět rukávy a hŕŕŕ na Rusa! Winston Churchill se sice o to chtěl pokusit, ještě než oschl inkoust na podpisech německé kapitulace, ale nakonec se musel spokojit válkou toliko „studenou“. Veřejné mínění na Západě si všimlo toho, čeho si současný Západ nesmí všímat dnes, a sice obrovské zásluhy Rudé armády na porážce nacismu i fašismu. Churchill by musel vytáhnout do války s Rusem, též se zajatými německými nacisty po boku, dokonce i proti vůli mnohých Britů. Hrůzy války byly aktuální zkušeností, přepisování dějin tehdy nebylo možné. Z toho, kdo sám viděl a pamatuje si, není možné udělat hlupáka.
Po rozpadu SSSR se NATO chtělo nejprve pokusit přemoci touhu a dodržet (nerado) první článek své Washingtonské smlouvy, tedy jednat ve světě mírovými prostředky. (To se NATO ale zatím nepodařilo ani v jediném případě.) Západ měl v Rusku postupovat podobně jako u jeho satelitů. Tedy snažil se pomoci dostat v Rusku k moci „spolupracující“ kompradorské elity, které se již přikryjí a zabezpečí vhodnými politickými stranami. Od Ruska se ale očekávala kořist nejméně stonásobná oproti malým kořistem pocházejícím od jeho satelitů. Ty nepochopily, že nejsou než válečnou kořistí ze studené války, a těšily se do zajetí k západním oligarchům, kteréžto zajetí si ovšem vyložily jako „návrat do Evropy“, tedy v úplně nejhorším jako zlatou klec. Rovní mezi rovné. No, když jsme si to tehdy skoro všichni mysleli, tak co s tím dnes? Rusko pochopitelně mělo být postupně také infikováno destruktivními civilizačními novinkami, které západní oligarchie přichystala už přednostně také pro své vlastní občany, aby vymazala jejich kritické myšlení, a které významně napomohly dostat státy EU do situace, v níž se momentálně nacházejí. Ruská mládež ale západním svodům také neunikla. Kopíruje je sice neuměle, jak je to u Rusů s povrchovým západním nátěrem běžné a komické, ale docela masově, což Kreml pochopitelně velice trápí, bojuje s tím, ale tahle civilizační pandemická infekce je vskutku nesmírně nakažlivá. Na Západě už zničila kdeco.
Teprve když se ukázalo, že se Rusko pod novým vedením (na Západě nenáviděným) dokáže tlakům Západu na podrobení a systematické rozkradení bránit, přistoupily Spojené státy a Velká Británie (bezkonkurenčně největší nepřítel Ruska, inu komplex ztracených kolonií funguje jako permanentně útočící vosa), a s nimi tedy vazalové (kolektivní Západ) k realizaci plánu B, jenž zahájil odpočinek v trezoru NATO už před rozpadem SSSR. „Buďto se Rusko nechá podrobit a rozkrást po dobrém s pomocí domácích oligarchů a kompradorů, vlastizrádců, tunelářů, zlodějů a za usměvavé asistence pobavených západních ekonomů a politiků, nebo bude donuceno k podrobení se a k ponechání svých zdrojů k rozkradení násilím. Nejprve tedy vyslali západní oligarchové ke Kremlu ježibabu (po dobrém), s krásně se lesknoucím červeným jablíčkem, jako pro Sněhurku, jež bylo samozřejmě celé napuštěné nejprudším jedem jako od Livie, manželky to Augustovy. Ale Kreml s novým pánem v paláci nakonec hnal čarodějnici ze schodů jako nějakého Lžidmitrije.
Aby architekti tohoto dvojnásobného projektu mohli počítat s obecnou podporou neinformovaných občanů západních států, je nutné zajistit, že to bude Rusko, kdo se v tomto chystaném konfliktu chopí zbraní způsobem, jaký bude po drobném přeformátování kauzality možno označit za agresi. Takto bude moci skutečný plánovitý a na výsledku nesmírně zainteresovaný agresor, Washington a Londýn (takto celé NATO), zahájit akci s nevysloveným názvem „konečné řešení ruské otázky“. Tedy poslední a pokud možno už definitivní fázi stoleté války západního imperialismu, militarismu a kolonialismu proti Rusku. A to při opětovném využití etnické nenávisti, takto šovinismu zvaného rusofobie. Ukrajinští banderovci se takto už jednou osvědčili. Proč zkoušet něco nového, když staré zůstává a je stále k dispozici? Stačí jen oprášit. K tomu postačilo, jak je už známo, „pouhých“ pět miliard osvěžujících amerických dolarů.
Než k ní bude moci NATO přistoupit vlastním přímým nasazením do bojů, je zapotřebí:
- Provést transformaci bývalých sovětských satelitů v území nepřátelská vůči Rusku, takto tedy obklíčit Rusko ze západního směru (Pobaltí, Finsko, Ukrajina, Moldavsko, pokud možno i Bělorusko) a též je začít ohrožovat z jižní kavkazské oblasti, tedy ze střední Asie (Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, případně znovu Afghánistán. Tady má Rusko obzvláště slabé místo. Vsadil na to už svého času Z. Brezinski v Afghánistánu ve snaze darovat Moskvě její Vietnam.
- Nezbytné bude porušit ústně daný slib Západu M. Gorbačovovi o neposouvání hranic států NATO východním směrem (popřít slib, že se tak nestane ani o palec), a s tímto posouváním (mnohem dále než o palec) začít co nejdříve. Během pohybu ozbrojených struktur NATO (smývá se rozdíl mezi armádami států a základnami USA) k ruským hranicím si architekti příští velké války s Ruskem chtěli průběžně testovat připravenost Moskvy k obraně proti obkličování. Trpělivá a ještě nepřipravená Moskva trpěla ohrožování až do bodu, ve kterém byla už doslova a do písmene donucena k obraně svého bezpečnostního prostoru i samotné existence. Tou červenou čarou, oním nejcitlivějším nervovým uzlem Moskvy byla Ukrajina a snaha NATO právě z tohoto územní přiložit Moskvě ke spánku hlaveň revolveru. Svého cíle architekti této skutečně vzorové bestiality dosáhli. Krev statisíců mrtvých a dalších statisíců doživotně zmrzačených obyvatel zemí bývalého ruského impéria a Sovětského svazu, většinou Slovanů, padá na jejich hlavy. Museli by být normálními morálními bytostmi, aby si tohle byli tito lidé schopni vůbec uvědomit. Nejsou jimi! Zato jsou nyní opět našimi „spojenci“, jak by se někdy v této roli osvědčili. Tak, tomu se asi říká dějinná národní výhra!
Jak daleko, kam až měla Moskva pustit základny NATO? Ke kremelské zdi na Rudém náměstí? Neexistuje na současném Západě větší tabu, než položit si otázku po důvodech, pro které se Moskva po čtvrt století ohrožování a po osmi letech zabíjení civilistů na Donbase ozbrojenci kyjevského režimu nakonec chopila zbraní. Toto je nejtabuizovanější tabu, o jakém neměl Z. Freud, který o tabu napsal vynikající studii, ani tušení. Apage Satanas! Odstup a neklaď otázky, Mefisto! Mohla by na ně zaznít pravdivá odpověď, v níž by Západ rozhodně nevyhlížel nejlépe. Kdo se neptá, nedozví se. Lidé se nestarají o politiku, ale politika se stará o ně. Lidé si nevšímají postupně odkrajovaných koleček salámu. Všimnou si, že ubylo prosperity, svobod a demokracie teprve ve chvíli, kdy ze salámu zůstane jen kousíček plíšku s provázkem na samém konci. Pak bude pozdě naučit se volit jinak než podle iluzí a návodu televize.
Rusko bylo ze strany USA testováno také během agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii v roce 1999, ihned poté, kdy si Washington zajistil tři nové „spoluviníky“, se kterými se mohl rozdělit o odpovědnost za agresi a potřísnit také jejich doposud čisté dějinné štíty také krví dětí zabitých bombami NATO v Bělehradě[1]. Agrese byla nevyprovokovaná, vedená v rozporu s OSN, proti mezinárodnímu právu, a namířená, což je podstatné, proti zemi, která žádný členský stát NATO neohrožovala, ani z jejího území neplynula žádná hrozba. NATO napadením Jugoslávie transparentně změnilo deklarovaný status obranného společenství v útočnou alianci. Konec idealizace NATO, nastal čas pro realismus, pro pohlédnutí pravdě do očí. Bohužel, realismus se nedostavil, naopak utužila se absurdní propaganda a po démonizaci a zničení Srbska[2] se otevřel prostor k démonizaci Ruska. NATO potřebuje nepřítele, neboť bez nepřítele nemá vysvětlení pro vlastní existenci. Takzvaná válka s terorismem, což byl slogan, jaký se vůbec nekryl se skutečností, nemohla zajistit zisky pro vojensko-průmyslový komplex Západu. Ruská hrozba byla z hlediska zisků ideální řešení. Dokonce víceúčelové, a v této roli má zůstat.
Dokud jsou Ukrajinci ještě schopni udržovat válku v chodu, má NATO čas na přípravu k vlastnímu už plně otevřenému vstupu do války. Má Rusko čekat, až bude NATO schopno boje? Jenomže už na samotné Ukrajině se množí znaky toho, že stále více obyvatel začíná nenávidět už samotnou představu uniformy. Západní média tohle tají, ale Moskva se může dočkat demilitarizace a denacifikace Ukrajiny díky šířícímu se znechucení válkou a pochopení, odkud se válka vzala a kvůli čemu se do ní obyvatelé Ukrajiny vlastně dostali. A tenhle proces může být kratší než pět nebo sedm let, jaká NATO potřebuje k dokončení extrémní psychopatické militarizace. Moskva dost možná může jen počkat na tuhle chvíli při udržování pomalého, ale soustavného postupu. Tolik jen na okraj…
Nacházelo se tehdy (nejenom v roce 1999, ale po celá devadesátá léta, kdy byla Jugoslávie postupně rozbíjena zevnitř i zvenčí) Rusko v bezmocné situaci, Srbům, tradičním slovanským a pravoslavným spojencům Ruska, Moskva nebyla schopna pomoci. Musela trpně a bezmocně přihlížet nejprve neoprávněné démonizaci Srbů (zakrátko Rusové Černého Petra ze západního karetního balíčku od Srbů neradi převzali), poté bombardování Bělehradu a dalších míst v Srbsku, a nakonec i uloupení kusu historického území Srbska, na kterém Spojené státy vybudovaly vojenskou základnu, Camp Bondsteel, tvořící další součást řetězce západního vojenského obkličování Ruska. V třech desetiletích americké planetární hegemonie (diktatury) zapadají jednotlivé kamínky do celkové mozaiky nejhoršího možného planetárního uspořádání s přesností na milimetr. Všechno zde souvisí se vším a média hlavního proudu lžou, jako když tiskne. No, však ono se tiskne, ale také vysílá a šíří digitálně, že?
Dalším z hlavních důvodů zachování existence NATO jsou pochopitelně peníze. Obří zisky plynoucí nikoliv na obranu členských států, ale na temný neprůhledný byznys se zbraněmi a na konta všech oligarchů, kteří se na vojenské zakázky dokážou jakýmkoliv způsobem přisát. Vzhledem k tomu, že se západní hodnoty propadly do nejtemnější hlubiny, v níž hnije a zapáchá „hodnota“ jediná, peníze, je tento důvod zachování NATO utajen, třebaže jej vidí každý soudný člověk naprosto zřetelně. Západní vojensko-průmyslový komplex řídí nákupy a prodeje zbraní členských států. Ty nakupují, co chce tento moloch, nikoliv co by potřebovala smysluplná obrana. A osoby, které se ocitají ve vládách členských států NATO/EU, dbají na to, aby byl tento byznys výhodný pro vojensko-průmyslový komplex, ne pro občany. NATO je takto patrně největším výběrčím daní z kapes daňových poplatníků.
Důvodů k zachování NATO coby především hlavního světového producenta hrozeb a veleúspěšného privilegovaného výběrčího daní v EU, je ještě několik. Takzvaný generální tajemník NATO je v malých členských státech odchyceným papouškem Pentagonu, Bílého domu, CIA a amerického Kongresu i Senátu. Potřeby washingtonských „elit“, londýnské koloniální aristokracie, bankéřů z Frankfurtu, Amsterdamu, Bernu a Curychu, nejprve přednese Bílý dům, s ním v totožném znění je distribuují po světě největší americké a evropské mediální agentury a po nich ve znění dokonce ještě umocněném lokajstvím a hlupstvím je opakují figurky ve většině vlád států EU/evropské části NATO. Ale tohle k „politické výchově mužstva (i ženstva)“ pochopitelně nestačí. Po křídlech fronty vedou útok „hodnotami“ a západní vysoce selektivní účelovou „morálkou“ také papoušci a papouščice z Evropské komise. Ty jsou zvláště vybarvené. Vzhledem k tomu, že projekt „konečného řešení ruské otázky“ má k dispozici bilióny dolarů a eur, není nic snazšího, než nakoupit nevládní organizace, příležitostné ochotné demonstranty svolávající se do akce na sociálních sítích. Je snadné též vpadnout do vzdělávacích systémů s rejžákem na mozkové buňky dětí a studentstva. Nic nemůže tento cíl odvrátit, když je po ruce tolik peněz, tolik zbraní, militarismu, šovinismu a tolik dobrovolníků na díle zkázy. Dokonce některé nadnárodní či mezinárodní organizace financují a nabízejí na vysokých školách kurzy na téma „jak rozpoznat dezinformace“. Inu kozel opět zahradníkem! Salátek, kedlubny, květáček, ředkvičky, nic nepřežije kozlovo zahradničení. A když bude kozel ještě k tomu transvestita nebo transgender, pak nemůže být nic lepšího.
Takzvaná „komunistická“ propaganda v některých ohledech vůbec nepřeháněla
Kdo absolvoval ještě v éře takzvaného reálného socialismu základní vojenskou službu u některého útvaru Československé armády, ten si jistě vzpomene na nástěnky, jimiž bývaly vyzdobeny pusté stěny na rotách. Vyráběli je (málokdy s chutí) nástěnkáři, kteří ale tuto činnost měli za dobrý důvod k ulití se z nějakého vojenského výcviku. Lépe připichovat špendlíčky na nástěnku, než si oblékat gumový chemický úbor (atombordel, jak se říkalo na vojně, ve kterém se voják potil i v mrazech a zvláštním módním doplňkem bývala i plynová maska). Většího významu nástěnkám politické agitace nástěnkáři nepřikládali. Ale stejně tak vojáci tyto jejich výtvory míjeli bez povšimnutí. Zastavili se u nich, leda z nudy, nebo aby se pousmáli nad propagandou, jíž velmi mnoho vojáků nevěřilo. Tehdy jaksi věřilo propagandě nesrovnatelně méně lidí, než jí věří dnes. Je to proto, že vzdělanost ve vzdělanostní společnosti naší doby roste? Jak se říká. Nebo prostě proto, že současná západní propaganda, která je nad očekávání i nad možnostmi ducha nepravdivá, pracuje metodou byznysu, reklamy a psychologie. Zkrátka, na rozdíl od propagandy „komunistické“, jež byla jednoduchá, přímočará, průhledná, tahle giga-propaganda zná psychiku svých spotřebitelů, tedy obětí. Je chytrá. Asi jako telefon a prodává dezorientaci, po níž je překvapivě vysoká poptávka.
Přesto právě tyto vojenské nástěnky u útvarů sdělovaly dvě věci, které vývoj v unipolárním americkém systému potvrdil stoprocentně. Na vojenských nástěnkách se objevovaly hlavně dvě hesla: „Imperialismus, nástroj válek“ a „NATO, nepřítel míru“. Přesněji by se dnes nebylo možné vyjádřit.[3]
Ztráta čistého štítu? Co to znamená?
Evropské státy, které se postupně od data založení Aliance v roce 1949, staly členy NATO, patřily z hlediska svých dějin k několika typům států. Nejméně polovina z těchto zemí měla nějakou koloniální minulost, což znamená, že si tyto státy (národy) opatřily velký díl bohatství, vlivu a moci koloniálními metodami, z nichž mnohé byly násilné, krvavé a bezohledné. U států, jako jsou Velká Británie (především Anglie), Francie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko nebo Belgie, se nedá říci, že by se mohly pochlubit tím, že prošly dějinami, aniž by se dopouštěly anexí a útlaku na jiných národech. Můžeme si jich jistě vážit pro jejich velkou kulturu a řadu nezpochybnitelných civilizačních vlastností, ne však pro „čistý štít“. Na jejich prosperitě se podílela krádež, která je základním symptomem kolonialismu. Podobně koloniální mocnost, Německo, jejíž historie je nesena projektem Drang nach Osten, tedy dobýváním cizích území na Východě, hlavně slovanských. Německo spolu s Rakousko-Uherskem nesou odpovědnost za vypuknutí první světové války a Německo s Itálií, ale i s celým souborem spojenců mají odpovědnost za druhou světovou válku. Ani zde tedy nezůstává historický štít státu čistý. No a Spojené státy se po druhé světové válce staly nástupcem Britského impéria, a to i se vším všudy, a dovedly západní neokoloniální militarismus a imperialismus k samotnému vrcholu v krvavých třech desetiletích unipolárního systému, jenž nyní dospěl ke konci, ale odmítá si to připustit.
Co z toho vyplývá? Právě zmíněné státy (možná ne všechny) se svými dějinami a historickými modely a zvyky tvoří jádro a motor Severoatlantické aliance. Tím, že USA, Velká Británie a částečně i Francie a Německo, udávají tón celé strategii NATO, neznamená to nic menšího a méně osudného než to, že nové členské státy, které ale nesdílejí tutéž historickou zkušenost s výše zmíněnými, mají za povinnost přijmout jejich strategii i zájmy, jak by zájmy těchto nových států, byly se zájmy koloniálních, imperialistických a militaristických mocností totožné.
Tato skutečnost představuje skutečnou osudovou tragičnost, jež se uskutečnila prostřednictvím vstupu těchto nových členských států do NATO. Některé z těchto členských států (například Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Černá hora) nikdy v minulosti, zcela jistě ne v uplynulých několika staletích, nevedly pod vlastní vlajkou, z vlastní vůle a potřeby výbojné války s cílem ovládnout cizí národy, nezmocnily se kolonií, které by vykořisťovaly a jejichž obyvatelstvo by s pocitem kulturní nadřazenosti ponižovaly. Možná žádný národ na světě nemá svůj štít čistý alabastrově, neboť jejich dějiny trvají nejméně tisíc let, což je hodně dlouhá doba, přesto se štíty národů či států od sebe obrovským způsobem liší.
Tím, že nové členské státy bez jakýchkoliv výhrad, díky svým vládám a parlamentům (ale i lhostejnosti občanů v této věci) poslušně akceptovaly fakt, že se plně ztotožňují se zájmy Spojených států, evropských (neo)koloniálních mocností a Německa či Itálie, pak právě tímto apriorním souhlasem potvrzovaným ale průběžně při každé agresívní akci západních „spojenců“, se stávají de facto a skoro by se dalo říci i de iure spolupachateli. Čisté štíty minulosti, dějiny bez kolonialismu, bez agresí proti jiným státům, bez rabování cizího bohatství, bez územních nároků, bez touhy po nových koloniích a podobně, to vše dnem vstupu do NATO letělo do stoupy. Konec čistých štítů. Teď jsme úplně stejní, jako naši „spojenci“, a jako důkaz můžeme přinést i svůj vklad do současné války proti Rusku.
Někdo může namítnout argument, jaký má jistou logiku. A sice, že takzvaným přijetím států bývalého sovětského bloku na Západ a jejich vstupem do Evropské unie, se novým členským státům dostalo podílu na ziscích plynoucích Západu z jeho tradičního kolonialismu a moderního neokolonialismu. Vždyť nové členské státy obdržely četné dotace z EU. Dostaly tedy podíl z koloniální kořisti západních oligarchů, tak by měly držet ústa. Západní kapitál ale začal velice rychle na východní kořisti, do níž musel nejprve něco vložit (ony evropské dotace), když už se jí tedy „tak laskavě a nezištně ujal“, vydělávat, tedy odvážet si z těchto zemí mnohem více, než kolik do nich kvůli svému podnikání na začátku vložil. Čímž si je zařadil ke svým „koloniím“. Jak prosté…
Podřízením se Ruska Západu, jeho ponížením, infikováním těžkou západní kulturní dekadencí, zničením, kolonizací, rozdrobením a vykradením nezískáme sice vůbec NIC, tak leda získáme utrpení války a zničení, ale přece stojíme věrně jako spojenci vedle těch, kteří touto strategií chtějí získat další bohatství a udržet si světu nebezpečnou agresívní moc.
Je ale pravda, že mezi novými spolupachateli v NATO, kteří do této útočné aliance vstoupili v roce či po roce 1999, se nacházejí některé země, které jisté ambice či historické nároky směrem k Ruské federaci mají. Jejich členství v NATO tedy jistý smysl má. Jedná se o Polsko, Maďarsko a dost možná i o Rumunsko. Když se polská vláda ve třicátých letech minulého století snažila o spojenectví s nacistickým Německem, jejím cílem byla snaha dostat znovu pod svoji kontrolu nejméně západní část Ukrajiny, Běloruska a části Pobaltí, hlavně Litvu. Podobně bylo Maďarsko admirála Miklóse Horthyho (Admirál v zemi bez moře? Že by flotila na Balatonu?) zainteresováno na obnovení uherské části starého impéria. Horthy na tomto plánu spolupracoval s posledním habsburským císařem, Karlem I. Tyto jejich plány, přes zdání jistého úspěchu připomínajícího Napoleonův návrat z Elby, neměly nejmenší šanci. Karel I. dostal Madeiru jako Napoleon Svatou Helenu. Ve vyhnanství po několika měsících sesazený císař zemřel.
S pomocí nacistického Německa získalo Maďarsko později Podkarpatskou Rus. Podobně mělo a možná i nadále má zájem o části ukrajinského území (starých zemí carského impéria) také Rumunsko. Zatímco Češi, Slováci nebo Slovinci či Černohorci jsou v NATO, aniž by chovali jakýchkoliv ambicí na kolonizaci cizích území, pak u jiných národů tomu tak být nemusí. Ty ambice tam mohou být, nebo se mohou zrodit příležitostí. Co budou ale národy bez ambicí sdílet s národy s ambicemi, to jsou důsledky agresivity NATO a tužeb západních imperialistů, militaristů a kolonizátorů udržet svoji diktaturu nad velkou částí planety a umocňovat své zisky. Ty ovšem občanům těchto států nepoplynou, dokonce už ani středním třídám ne. Jen pro vyvolené! Takže případná velká válka a velké umírání a ničení se uskuteční jen pro zisky těchto osob. Voliči si toho nejsou vědomi?
Mezinárodní právo bylo Západem zničeno. Generální tajemník NATO, Mark Rutte, skládá k nohám amerického prezidenta, Donalda Trumpa, oslavnou ódu na jeho „velikost“, což činí přesně ve chvíli, kdy se USA dopustily další ze svých nevyprovokovaných agresí v rozporu s mezinárodním právem, tedy bombardování Iránu. Mark Rutte se dopustil toho, co by staří Řekové považovali za proskynésis, tedy za obřadný projev úcty vůči panovníkovi, jaký byl zvykem například ve starověké Persii. Projevoval se padnutím panovníkovi k nohám a rukou vysláním polibku[4] na znamení nejhlubší pokory a poníženosti. V orientálních říších býval vládce jediným skutečně svobodným člověkem, všichni ostatní včetně vysokých hodnostářů byli de facto jeho otroky.
No a spojenec USA, Izrael, koná ještě děsivěji než jeho ochránce, když provádí etnickou čistku v Gaze, a zároveň útočí na několik sousedních států a poté i na Irán. To vše za tiché asistence nebo dokonce se souhlasem vysoce mravního, selektivně citového, falešného, licoměrného a lživého „kolektivního Západu“. Míněny jsou samozřejmě pouze takzvané západní „elity“ složené z „kolektivní mravní spodiny“. A tento Rutteho oslavný hymnus nesoucí stopy milostné lyriky (kvality Pindarových Olympijských zpěvů ani básnířky Sapfó ovšem nedosahující) je přednesen na summitu NATO, na kterém tato agresívní aliance nemající na svém kontě ani jednu jedinou obrannou akci kontinuálně odsuzuje Rusko. Zřetelnější obraz rozeklanosti hadího jazyka, jenž jal se přednášet západní „narativ“, nelze snad ani vytvořit.
Lepší důkaz, že Západ vede válku s Ruskem ne jako ochranu mezinárodního práva před agresí (sám mezinárodní právo roztrhal na kusy), ale vede ji proti Rusku proto, že je to prostě Rusko, zdroj toužebně vyhlížené a pořád unikající kořisti, se objevit nemohl. Ukrajina je jen nástroj a předem odepsaný materiál. Nic víc. Taková je morálka západního imperialismu, (neo)kolonialismu a militarismu. Jedním slovem: je to svinstvo! Velmi přesně charakterizoval NATO v rozhovoru pro jeden český server (1. července) slovenský spisovatel a publicista, Jozef Banáš, když řekl: „NATO za 75 let své existence nebylo vystaveno agresi třetí země. Zato samo za posledních dvacet let téměř každý rok někoho napadlo. V čele se svým predátorem USA. Ne nadarmo se říká, že agresorem je každý, kdo napadne nějakou zemi dřív než USA. Proč to dělalo? Ne kvůli šíření demokracie, ale kvůli novému vlivu, moci, penězům. Když zaútočí Putin na Ukrajinu, Rusko je zasypáno sankcemi. Když zaútočí Trump na Irán, všichni mu vyjadřují podporu.“ Můžeme jen maličko poopravit periodu, během které NATO jako celek nebo z něj vydělené „koalice ochotných“ provádějí své nevyprovokované agrese. Činí tak od napadení zbytkové Jugoslávie, k čemuž došlo už před 26 lety.
Zvyšuje členství v NATO bezpečí členských států, nebo naopak je snižuje?
Když Spojené státy rozhodly o tom, že NATO začne postupně přijímat nové členy, a to hlavně z bývalých satelitů Sovětského svazu a poté – pro jistotu dosažení plánovaného cíle – i jednotlivé bývalé svazové republiky – v takzvaných kandidátských zemích vlády neorganizovaly referenda o vstupu do této Aliance. Opět „pro jistotu“ výsledku. Přitom se jednalo o naprosto zásadní a fatální rozhodnutí, jaké mělo sílu zlomit vaz celým předchozím dějinám několika národů. Úplně je přeformátovat v něco, čím nikdy nebyly a být nechtěly nebo to nikdy neměly zapotřebí. Naproti tomu, když se později jednalo o vstup do Evropské unie, referenda se v kandidátských zemích konala. Zde existovala v podstatě jistota souhlasu občanů, neboť EU byla prezentována v optimistických superlativech, které tehdy bylo těžké rozporovat, jako mírová organizace. Byla vysvětlena jako „rodina evropských států“, v níž se bude každý člen cítit svobodně a rovnoprávně. A nové členské státy se stanou hospodářsky úspěšnějšími, než byly. Vlastně každý nový přírůstek do „evropské rodiny“ bude milován a hodná EU mu pořídí i hezkou výbavičku. Kočárek, pleny, chrastítka, zkrátka vše, čeho třeba.
O rovnosti členských zemí bylo možno pochybovat už v čase přístupových jednání, ale okouzlení Západem a všemi jeho materiálními vymoženostmi bylo „na Východě“ tak ohromné a všeobecné, že referenda o vstupu do EU byla v podstatě jen formalitou. Je-li výsledek referenda předem zaručen, vlády neváhají dát lidu slovo. Vox populi, vox Dei! Když se nic neriskuje, může být demokracii ponechán volný průchod. Pro mnoho lidí bývalého sovětského bloku se pojem svobody kryl víceméně s představou plných obchodů na Západě, jak je osobně poznali šťastlivci, kteří jednou za život obdrželi od režimu takzvaný devizový příslib a vraceli se z destinací s očima, v nichž planuly stowattové žárovky.
U NATO ale jisté riziko občanského nesouhlasu existovalo. Jednalo se o vojenský pakt, který za reálného socialismu rozhodně neměl dobrý zvuk. A jak je známo, propaganda má tuhé kořeny a může nějaký čas působit, i když zanikne režim, který ji stvořil. Velkým příkladem tuhého života propagandy je například obecně a dodnes tradovaný názor na takzvané barbarské národy starověku, se kterými přicházeli vyspělí Řekové a vyspělí Římané do styku. Neuvědomujeme si to vůbec, považujeme to za samozřejmé, ale i v současné době se mezi námi udržují předsudky, často velice nespravedlivé, které vůči svým sousedům, zejména národům, které vzdorovaly Římu a odmítaly se mu podrobit, vyprodukovala imperiální propaganda starověkého Říma, jež samozřejmě obsahovala vše, s čím se potýkáme celé dějiny, tedy rasismus a aroganci pramenící z pocitu nadřazenosti nad jinými národy. Tak, tato propaganda funguje už dva tisíce let, a to spíše ještě o dost déle.
Jakým způsobem dochází k tomu, že zejména malé nebo středně velké státy, které nepatří do „rodiny“ evropských koloniálních a militaristických mocností, vstupem do NATO svoji bezpečnost neposilují, ale naopak výrazným způsobem snižují? Již zmíněný Jozef Banáš v témže rozhovoru se dotkl i tohoto tématu, když připomněl německého císaře, Viléma II., který v předvečer vypuknutí první světové války stanovil dilema: „Buď Germánství, nebo Slovanství!“. A Banáš vzápětí na to uzavírá: „Každý, kdo si myslí, že nám přijdou Němci, Angličané nebo Francouzi pomoci, se mýlí (vzpomínáte Mnichov?) Nemluvím o obyčejných lidech, ale o politicích. Celé takzvané východní křídlo NATO bylo vymyšleno proto, abychom v případě konfliktu s Ruskem byli bojištěm a kanónenfutrem. V ukrajinské válce už Anglosasové nyní zvítězili – zabíjejí se mezi sebou Slované. Germánství nebo Slovanství v praxi.“
Je to názor, který definuje jednu kruhovou výseč celého problému členství v NATO středně velkých nebo malých států, jejichž životním zájmem jsou prosperita, mír a politika všech azimutů (Charles de Gaulle), ale které „spojenectvím“ s USA a (neo)koloniálními militaristickými kruhy v dalších zemích NATO, na sebe přijímají riziko, že imperialismus, (neo)kolonialismus a militarismus „motorů“ NATO vyprovokuje (kvůli tomu NATO vůbec existuje) válku, ve které se území těchto států stane legitimním cílem útoků ze strany vyprovokovaného nepřítele. Fialova vláda v ČR s jejím prezidentem Pavlem dokonce nakreslila na mapu ČR terč nadstandardní dohodou se Spojenými státy, která cizí mocnosti (USA) dovoluje použít k vojenským cílům území ČR. Jak asi definovat vlastizradu, pokud ne právě tímto konkrétním skutkem vydávaným za zvýšení obranyschopnosti státu? Cizí mocnost nacházející se v bezpečí za Oceánem rozhodne o vojenském aktu a využití území, které jí nepatří, a Češi, jejichž vláda toto umožnila, jako bonus za věrné spojenectví obdrží tvrdý hypersonický úder ze strany k boji vyprovokované jiné mocnosti?
Dobře vymyšleno, jistě, nikoliv však pro příslušníky národa, který nikdy nejevil zájem o ukradení například ruských zdrojů. Celé dějiny se Češi (a s nimi další národy) bez takové tužby obešli, ale vstupem do NATO, k čemuž došlo v tomto případě hned v první vlně „náboru nováčků z bývalého východního bloku“, mohou posbírat plody cizí (neo)koloniální agresivity a militarismu v podobě trosek vlastní civilní infrastruktury a spousty zbytečně zmařených životů.
Od národů, které vstoupily do tak nebezpečného společenství, se bude pochopitelně očekávat, aby za agresora považovaly vyprovokovanou mocnost, jež bojovat nechtěla, nikoliv provokatéra, který si válku přál. Nebudou moci jinak, neboť se už staly součástí provokatéra války. Naše národní MY se rozšířilo na MY alianční a z toho plyne povinnost bojovat a neptat se na nic. Takto se národní MY v tom aliančním MY rozpustilo beze zbytku. Nastane velice kuriózní situace, kterou pochopitelně vyřeší média hlavního proudu, politici, nevládní organizace a infikovaná část akademické sféry mohutným tlakem na „vlasteneckou povinnost“. Ta skutečná vlastenecká povinnost bez uvozovek ovšem žádala a nadále žádá zabránit válce. Rozumní lidé válce zabraňují, ne ji eskalují. Tak činí šílenci a morální monstra. O zabránění válce či o její ukončení, když už vypukla, se v zemích EU a v USA snaží část politiků, některá převzácná alternativní média a propagandou nezasažená část intelektuálů. Mohli by v jejich boji za nejlepší možnou věc, za mír, pomoci občané-voliči, a to za předpokladu, že se pokusí rozhrnout kouřovou clonu masívní propagandy, za níž by mohli zahlédnout fakta a s nimi hrozivý obraz skutečnosti. Proč se o to tolik lidí ani nepokusí? Je lépe žít v iluzi? Bojíme se pravdy, že nám rozmetá pohodlí jednou provždy ustálených modelů myšlení?
Obhájci členství v NATO států, které existují bez imperiálních ambicí, nepotřebují kolonie a netouží krást cizí majetek, hájí členství v NATO tvrzením o tom, že pátý článek Washingtonské smlouvy zajišťuje pomoc ostatních členů aliance v případě napadení kteréhokoliv členského státu. Není to pravda, základní dokument NATO nezajišťuje nic takového, což ostatně nedávno potvrdil i samotný americký prezident, Donald Trump, když na otázku po případné pomoci USA „napadené Evropě“ odpověděl dokonale vyhýbavě, leč přesto srozumitelně. Nepomůže! To dá přece rozum. Vládce se nikdy necítí být vázán povinností vůči ovládaným. Militaristé chtějí od NATO peníze, více peněz, ještě více peněz, proto plaťte, lidičkové, a o budoucnost se nestarejte. Prozatím postačí pět procent! Zítra uvidíme… Drak v pohádkách žádal tucet panen a tucet jinochů. Když se to vezme z tohoto pohledu, pak pět procent národního rozpočtu není tak mnoho. Oba národy bývalého Československa obdržely v roce 1938 v Mnichově nejsrozumitelnější možnou vizitku západní pomoci v ohrožení. Stálo na ni: „Toto je cena západního spojenectví“ a Fučík pro jistotu připsal na zadní stranu: „Lidé, bděte!“ Jasněji a srozumitelněji, než jak se v čase Mnichova 1938 vyjádřil britský premiér, N. Chamberlain, definovat západní spojenectví snad ani nešlo. Pravil: „Bylo by hrozné, kdybychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi hádají mezi sebou lidé, o kterých nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“
Spojené státy, militaristé a (neo)koloniální evropské mocnosti by poskytly napadené zemi pomoc pouze a výhradně za předpokladu, kdy by se ukázalo její obětování (hození přes palubu stylem Mnichova 1938) nějakým významnějším rizikem pro Washington a jeho některé privilegované spojence. (Nejsou si v NATO všichni členové rovni.) Nebo pokud by pomoc nic nestála, tedy že by ji vlastně poskytl na své náklady někdo, „na jehož životech nezáleží“. Washington, Londýn a možná i další západní centra by pouze horečně přemýšlela, jak by bylo možné na celé situaci vydělat peníze nebo získat jiné výhody. Pak by se možná nějaká pomoc, ovšem pro západní „spojence“ bezpečná a bez rizika, samozřejmě velice výhodná a zisková, našla. Mediální poprask, summit každý druhý den, ujišťování o bezvýhradné pomoci, poplácávání po ramenou, skoro milostné polibky při setkávání na nejvyšších, a zároveň mravně nejnižších úrovních (kam se hrabou Brežněv s Honeckerem), hromadné fotografie usmívajících se Spravedlivých, a k tomu dodávky zbraní, munice, zadlužení napadené země na sto let dopředu, dohody s Washingtonem a Londýnem o poskytnutí přednostního práva na těžbu zdrojů (pokud by v napadené zemi náhodou nějaké zdroje byly) a na poválečnou ziskově atraktivní obnovu zničené země. Samozřejmě sankce na k boji vyprovokovaného agresora chybět nemohou. No prostě kompletní zištná morální klasika západních mravně selektivních „elit“. Pomoc ovšem žádná, to se rozumí. Z cizího krev nikdy netekla a neteče…
Je možné přesvědčit někoho, kdo by díky novému přesvědčení přišel o byznys?
Ale obhájci členství nevelkých států existujících celá staletí bez naplnění základní charakteristiky imperialismu a kolonialismu, tedy bez agresívních ambicí NATO, by se přesto nevzdali a pilně by argumentovali ve prospěch údajné společné bezpečnostní politiky nezbytné vůči akutní hrozbě pocházející ze strany Ruské federace. Můžeme se zeptat, zda bylo možné přesvědčit například inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který řádil koncem 17. století ve Velkých Losinách na Šumpersku, kde poslal na hranici stovku údajných čarodějnic a čarodějníků včetně kněze, šumperského děkana Lautnera, že žádné čarodějnice ve skutečnosti neexistují? Nebylo to možné, protože existence neexistujících čarodějnic tvořila jeho, páně Bobligův, „byznys“. Takto není možné přesvědčit ty, pro které je údajná ruská hrozba byznys, že ve skutečnosti „prodávají kouř“ (latinsky fumus). V dějinách starého Říma mělo pořekadlo o prodávání kouře podobný význam jako naše současné „prodávat vzduch“ či „dělat agenta s teplou vodou“. Často byli takovými chytráky okrádáni i jezdci, vznešení senátoři, dokonce císařové. Jeden z nich, Alexandr Severus (panoval v letech 222 – 235), si tohle jednání ale nenechal líbit a jednoho „prodavače kouře“ nechal přibít na kříž a jeho komplice dal na Nervově fóru přivázat ke kůlu a udusit kouřem z ohně rozdělaného v jeho blízkosti. Herold na náměstí přitom stále vykřikoval: „Prodával kouř a kouřem nyní umírá.“ No, dnes je prodávání nesmyslné propagandy jednoduše dobrý džob a záruka slibné kariéry.
Ivo Šebestík
Nové slovo (noveslovo.eu)
[1] Autor tohoto článku tehdy v denním tisku skoro denně kritizoval napadení Jugoslávie a navštívil také velvyslanectví Jugoslávie v Praze, aby vyjádřil alespoň sám za sebe, ale jistě i za velmi mnohé spoluobčany, odsouzení této agrese. Při rozhovoru s velvyslancem dostal k náhledu desítky fotografií přinášejících otřesná svědectví. A také fotografie míst, na kterých byly bombami NATO zabity malé děti. Od této události pro něj NATO jednou provždy skončilo coby údajná záruka bezpečí a míru. Na letišti v Ostravě pořádají město i kraj každoročně takzvané Dny NATO. Otcové na ně berou své děti, aby jim ukázali letadélka. Nikde se nikdo ale od pořadatelů nedozví vůbec nic o činech této Aliance. Co tato letadélka vlastně dělala nad Bělehradem nebo Bagdadem? Je to atrakce a mnoho lidí Dny NATO jako atrakci berou. Jako pouť a kolotoči. Dále jejich úvahy nejdou. Díky podobné pohodlné krátkozrakosti se mohou dít ve světě věci, které se dějí.
[2] Starší i střední generace si vzpomenou na vysílání takzvaných televizí veřejné služby, ale i těch soukromých, které se předháněly ve sdělování negativních zpráv o Srbech, jež směřovaly k jedinému cíli. Dosáhnout toho, aby občané nenáviděli Srby, a tudíž aby nepátrali po tom, co se vlastně na území Jugoslávie ve skutečnosti stalo, co se děje a jakou roli hraje skutečně NATO. Mediální „experti“ a zaměstnanci redakcí lhali o překot, a když kauza vypršela amputací Kosova, tak se nikdo z nich neomluvil za dezinformace a šíření etnické nenávisti. Tvářili se všichni, jako by se nic nestalo. Oni nic, samý muzikant! Přesně tento styl uplatnili tito lidé a jejich nástupci po pandemii opatření údajně proti covidu-19 a stejně se zachovají i po skončení války na Ukrajině. Pokud tedy vůbec má tato nesmyslná válka naději na nějaký jiný konec než děsivý.
[3] Západní propaganda pracovala už i v časech studené války mnohem efektivněji, než tomu bylo na Východě. Vybavuji si setkání s jedním asi padesátiletým Angličanem někdy na konci70. let minulého století, který přicestoval do Prahy vyzbrojen informacemi západní propagandy o „komunistickém Československu“. Ten dobrý muž byl drobný podnikatel, obyčejný turista nemající nic do činění s politikou. Přesto přicestoval do „komunistické džungle“ připraven na nejhorší. Několik prvních dní se pohyboval ulicemi Prahy jako kočka připraven při sebemenším šustotu větví v aleji prchnout a skrýt se za strom, na strom nebo za popelnici. S hrůzou sledoval auta pomalu se blížící k chodníku. Bál se, že odtud vyskočí příslušníci NKVD, svážou ho a zastřelí ranou do týla. Angličan, vychovaný propagandou, nečinil rozdílů mezi tajnými službami „komunistických“ států. Bylo mu ostatně těžko vysvětlit, že nikde na Východě nebyl komunistický systém dosud ustaven ani na jedinou sekundu. Asi po třech dnech se Brit osmělil a Praha se mu dokonce zalíbila. Propaganda je prostě fenomén, vždy taková byla a navždy asi i bude.
[4] Rutteho vyznání obdivu vůči americkému prezidentu právě v čase, kdy se tento prezident dopustil agrese vůči Iránu, je docela komicky symbolické. Persie byla mocným a velice sebevědomým starověkým státem nacházejícím se, spolu s některými dalšími, víceméně na území současného Iránu. Iránci se cítí být následovníky Peršanů, a z toho faktu plyne také jejich sebevědomí a snaha udržet si nezávislost a významné postavení regionální mocnosti. Když Alexandr Makedonský porazil perské Achajmenovce, což se stalo více dílem jejich vnitřního rozkladu, špatné organizace velkých armád a zhoubného vlivu takzvaných eunuchů majících přístup k tajemstvím říše a k vysokým funkcím (když eunuch dostane vysokou funkci, je zle vždy a všude), takže když Alexandr zlomil moc perských Achajmenovců, začal budovat nový koncept říše, který představoval jakýsi konglomerát makedonské a perské moci. No a zároveň si Alexandr oblíbil perský luxus a orientální zvyky včetně proskynésis. A přesně tyto způsoby se nelíbili svobodomyslným Řekům, ale ani pastevcům, rolníkům a horalům z Makedonie. Alexandr navíc začal holdovat přemíře vína, takže jeho předčasná smrt v Babylónu mohla být následkem tohoto neblahého zvyku.
