Thomas Röper: Postoje Ruska ve vztahu k USA
Sbližování mezi USA a Ruskem dominuje všem titulkům, a proto je zajímavé podívat se na pozice Ruska v tomto procesu.
Odborníci, politici a média po celém světě si v současné době lámou hlavu nad rozhovory mezi americkou a ruskou vládou. Některá setkání, jako například setkání ministrů zahraničí obou zemí v Saúdské Arábii, jsou oficiální, zatímco jiná jednání probíhají diskrétně a bez povšimnutí tisku na jiných místech. Nasvědčuje tomu mnoho, stačí si vzpomenout na rozhovory , které probíhaly v Mnichově souběžně s Mnichovskou bezpečnostní konferencí, ale o jejich obsahu – a dokonce ani o složení delegací – nebylo zveřejněno.
Momentálně jsem v Abcházii jako volební pozorovatel, kde jsem měl možnost mluvit se zdroji, které se od účastníků rozhovorů něco dozvěděly. Protože však jednání stále probíhají, nechci o nich referovat.
Místo toho bych rád použil to, co jsem se nedávno naučil, abych ukázal, jaké jsou ruské pozice ve vztahu ke Spojeným státům. Uvidíte, že Rusko je v rozhovorech nesmírně sebevědomé a že v mnoha otázkách bude jistě obtížné dosáhnout shody.
I když to píšu ze svého pohledu, za každým titulkem jsou teze, které si stanovila ruská vláda, jak jsem se dozvěděl v diskuzích. Jelikož se to týká mnoha témat, stal se to opět jeden z mých velmi dlouhých článků.
Otázka viny
Z ruského pohledu je jasné, že za konflikt na Ukrajině mohou Spojené státy. Spojené státy byly hlavním zastáncem Majdanu, který vedl k převratu na Ukrajině v únoru 2014. Tento převrat vynesl k moci radikální nacionalisty, kteří pak osm let sabotovali Minskou dohodu, aby mezitím vyzbrojili Ukrajinu k válce proti Rusku.
Projekt přeměny Ukrajiny v „anti-Rusko“, jak Putin několikrát řekl, byl úspěšný, ale nedosáhl svého konečného cíle, kterým je porážka (nebo alespoň oslabení) Ruska. Podle pravidel propočtů nákladů a přínosů, kterými se vždy řídí rozhodovací orgány v USA, je pokračování „protiruského“ projektu na Ukrajině propadák, což je jistě jeden z důvodů, proč Trump hledá východiska z ukrajinského dobrodružství.
Trumpovy mírové tykadla vůči Rusku jsou také přiznáním porážky na Ukrajině, což Trump také otevřeně říká, když prohlašuje, že Ukrajina nemůže vyhrát proti Rusku. Trump se proto chce z dobrodružství rychle dostat, aby neskončil na poražené straně, protože pokud se mu podaří rychle dostat USA z ukrajinského dobrodružství, může se pochlubit úspěchem a ztráty připsat Bidenovi.
Náhrady za ztráty v důsledku sankcí
Za prezidenta Bidena se Spojené státy pokusily „rozdrtit“ ruskou ekonomiku sankcemi, jak to vyjádřili mnozí na Západě, a jak stále opakuje předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, i když je dlouho jasné, že to nejen nefungovalo, ale že přinejmenším Evropa sankcemi trpí mnohem více než Rusko.
Ztráty utrpěly i USA, protože člen delegace na jednání v Saúdské Arábii Dmitri Dimitrew představil představitelům USA čísla, podle kterých jen americké firmy kvůli ruským sankcím ztratily přes 300 miliard dolarů.
Pro ruskou vládu je zásadní, že to byl Západ vedený USA, tedy USA, kdo zahájil sankční válku, což samozřejmě také způsobilo ztráty Ruska. Pro Rusko je proto důležité, aby existovala shoda na tom, kdo nese odpovědnost za způsobené ekonomické škody.
Není náhodou, že Putin nedávno pozval západní – a konkrétně americké – společnosti, aby znovu investovaly v Rusku a konkrétně zmínil investice do společného rozvoje přírodních zdrojů, jako jsou vzácné zeminy. Takové projekty vyžadují obrovské investice ve výši miliard eur a ruský názor je, že takové investice v Rusku představují také spravedlivou náhradu za vzniklé ztráty. Přeložil jsem Putinův rozhovor na toto téma a také jsem poukázal na to, že jde o důležité oficiální prohlášení, protože Kreml na svém webu obvykle nezveřejňuje tak krátké rozhovory s ruskými novináři.
Putin zde chytře postupuje tím, že nabízí USA win-win situaci, kdy USA oficiálně nebudou Rusku vyplácet odškodnění, ale kompenzace přijde v podobě investic, ze kterých budou profitovat i americké firmy.
To, že ruská vláda vidí souvislost mezi sankcemi a investicemi, ukazuje skutečnost, že bylo také řečeno, že všechny americké sankce proti Rusku musí být zrušeny, než takové investice mohou začít. Kromě toho Putin také výslovně zmínil přírodní zdroje v nových ruských regionech Donbasu, což znamená, že USA musí tyto oblasti nejprve uznat jako ruské, jinak tam jejich společnosti nebudou moci investovat.
Lze považovat za jisté, že Rusko do těchto investičních dohod napíše, že jakékoli výhody pro americké společnosti budou zrušeny, pokud USA uvalí nové sankce. Pokud by byly zavedeny nové sankce, americké firmy by pak přišly o miliardy, které investovaly do rozvoje těchto přírodních zdrojů, což lze chápat jako určitou pojistku proti novým sankcím USA.
Takže ruský nápad je velmi chytrý, ale také velmi spravedlivý. Rusko nabízí přístup k přírodním zdrojům, které americká ekonomika nutně potřebuje a které chce Rusko tak jako tak prodat na světovém trhu, ale nejprve chce zrušení všech sankcí a uznání nových hranic. Pokud s tím USA budou souhlasit a pak se budou držet dohod, mohou americké společnosti vydělat dobré peníze. Pokud na to USA přistoupí a pak dohody poruší a zavedou nové sankce, americké firmy okamžitě přijdou o miliardy.
To ukazuje, že po mnoha zkušenostech se sliby a smlouvami, které Západ porušoval, Rusko již není ochotno spoléhat na krásná slova, ale chce své sliby zajistit hmatatelným způsobem.
Bez lichotek to nejde
Spojené státy chtějí být ve všem vždy na straně vítězů. V případě Ukrajiny je to nemožné, protože přes veškerou západní podporu Ukrajina válku prohrála. I kdyby válka pokračovala ještě mnoho měsíců, Ukrajina nemá šanci své postavení zlepšit. Další prodlužování války povede jen k nesmyslnějšímu zabíjení vojáků a dalším ukrajinským územním ztrátám, ale vývoj nezmění.
Lidé ve Washingtonu to samozřejmě vědí a zejména Trump chce slyšet zprávy o úspěchu. Od Ukrajiny se žádné očekávat nedají, což je jistě kromě mnoha jiných důvodů jeden z důvodů, proč chce Trump rychle dostat USA z dobrodružství, aby nebyli vnímáni jako někdo, kdo vsadil na „poražené“.
Trump se proto po nástupu do úřadu okamžitě rozhodl pro dialog s Ruskem, protože nechtěl být vnímán jako poražený. Pokud se dokáže rychle dostat z ukrajinského dobrodružství, může – zcela oprávněně – připsat ztráty na Bidenovi a prezentovat se jako mírotvůrce nebo alespoň jako ten, kdo dostal USA z tábora poražených.
To samozřejmě znamená, že americká vláda uznává sílu a úspěchy Ruska. A Trumpova administrativa to dělá velmi otevřeně, což je další známka toho, že Trump z toho opravdu chce ven, protože jednu věc Trump rozhodně nechce: Nechce být považován za poraženého, který na Ukrajině utrpí porážku. Je to vidět i na tom, že americká vláda ráda poukazuje na Afghánistán a trapný exodus ze země, za který je zodpovědná Bidenova administrativa.
K tomu se přidává americké „myšlení“. Ať už američtí propagandisté říkají cokoli, USA nikdy nestály za žádné abstraktní „hodnoty“, ale vždy pouze za materiální hodnoty. Každý, kdo čte americké geostratégy, si všimne, že ve všech svých úvahách vždy provádějí kalkulace nákladů a přínosů a doporučují pouze opatření, kde je očekávaný zisk ve formě peněz, přírodních zdrojů nebo politické moci větší než náklady na opatření.
A všem je jasné, že z pohledu nákladů a přínosů je další angažmá na Ukrajině obrovský ztrátový podnik. Alespoň to je jasné každému přemýšlejícímu člověku, protože v EU, kde zřejmě mnozí chtějí nadále podporovat samotnou Ukrajinu, tedy bez USA, a chtějí převzít i předchozí pomoc USA, to zatím jakoby nebylo pochopeno.
Ale Trumpova administrativa to pochopila, a proto v současné době hledá způsob, jak z Ukrajiny zachránit obličej, a zdá se, že Rusko je ochotno poskytnout USA tuto příležitost k záchraně obličeje, pokud zastaví umírání.
Jaký je účel ruské vojenské operace?
Západní propaganda tvrdí, že Rusko chce zničit nezávislost Ukrajiny a dokonce vymýtit vše ukrajinské. To je samozřejmě nesmysl, jak ví každý, kdo o tom něco ví. Rusko přijalo rozpad Sovětského svazu a neustále pracuje na navázání a rozvoji dobrých vztahů s bývalými sovětskými republikami.
To vždy platilo pro Ukrajinu, jejíž nezávislost Rusko nikdy nezpochybnilo. Naopak Rusko až do puče na Majdanu v roce 2014 dotovalo Ukrajinu miliardami dolarů, například ve formě slev na zemní plyn.
Protože však Majdan Ukrajina byla od roku 2014 Západem vedeným Spojenými státy soustavně vybudovaná v „anti-Rusko“, muselo Rusko v určitém okamžiku jednat. Nikdy to nebylo proti Ukrajině, ale pouze o Rusku. Šlo o práva etnických Rusů na Ukrajině, která jsou chráněna mezinárodními dohodami o menšinách, a šlo o to, aby se Ukrajina nemohla stát členem NATO a aby se pak americké rakety objevily přímo na hranici s centrálním Ruskem, což pro Rusko představuje nepřijatelnou hrozbu pro jeho národní bezpečnost.
Nikdy nešlo o samotnou Ukrajinu, ale o bezpečnostní zájmy Ruska. Hranice také nebyly pro Rusko až do roku 2014 nikdy problémem, dokud se Ukrajina nevyvinula v „protiruský“ stát. Rusko nikdy nemělo za cíl sjednotit nyní již bývalá ukrajinská území s Ruskem, to byl výsledek vývoje v roce 2022.
Pokud by se ukrajinské vedení nerozhodlo od roku 2014 vést otevřeně protiruskou politiku, válka, která zuří na Donbasu od roku 2014 a její eskalace v roce 2022 by se nikdy nestala.
Ani dnes Rusko nemá problém s nezávislou Ukrajinou, pokud je jeho vláda ochotna opustit svou protiruskou politiku a přestat diskriminovat etnické Rusy v zemi.
Rusko vždy chtělo, aby Ukrajina byla neutrálním státem, který by fungoval jako most mezi Ruskem a Evropou, z čehož by Ukrajina měla největší prospěch. A ani dnes Rusko nemá problém s nezávislou Ukrajinou, která jde touto cestou jako neutrální stát, místo aby opět sloužila (Západu) jako odrazový můstek pro protiruskou politiku.
Stručně řečeno, ruská vojenská operace na Ukrajině nikdy nebyla o akci proti Ukrajině, ale o ochraně životně důležitých bezpečnostních zájmů Ruska. Z pohledu Ruska Ukrajina může a měla by zůstat samostatným státem, pokud ukončí svůj protiruský kurz a bude připravena být vůči Rusku neutrálním a dlouhodobě opět přátelským státem.
To se od války samozřejmě ztížilo, ale ne nadarmo Putin opakovaně prohlásil, že Rusko chce brzké ukončení bojů, aby mohla co nejrychleji začít dlouhá a obtížná cesta k usmíření. Nejvíce by to každopádně prospělo Ukrajině, protože i přes válku staleté vazby mezi Rusy a Ukrajinci nevymizely a ruské firmy by k hospodářskému oživení a rozvoji Ukrajiny přispěly určitě více než ty západní.
Roky po Majdanu to ukázaly, protože Západ nikdy nebyl schopen kompenzovat ekonomické ztráty, které Ukrajina utrpěla, protože po roce 2014 přerušila veškeré dosavadní ekonomické vazby s Ruskem.
Rozdělený Západ a NATO
Zajímavé je, že po léta byl Západ vedený USA v Rusku označován jako „kolektivní Západ“ a tento termín již neplatí, protože kolektivní Západ již není kolektivní.
Nejprve docházelo pouze k roztržkám uvnitř EU, kdy se Maďarsko a později Slovensko postavily proti podpoře EU Ukrajině. Roztržka je ale nyní zjevně mezi Bruselem a Washingtonem, což by mohlo Maďarsko a Slovensko povzbudit, aby v budoucnu zastupovaly svou pozici v EU ještě sebevědoměji a důrazněji.
Západ je každopádně sporem mezi Washingtonem a Bruselem oslaben, což samozřejmě oslabuje i NATO. Kolektivní Západ již není kolektivní a jak spor skončí, je stále nejisté.
To vedlo k tomu, že vstup Ukrajiny do NATO, který prosazoval Západ a který byl hlavním důvodem eskalace v únoru 2022, byl mimo stůl. To je jasné už nějakou dobu, protože kromě Maďarska, které bylo vždy proti, se proti vstupu Ukrajiny do NATO za Bidenova předsednictví vyslovily minimálně i USA a Německo.
Za Trumpa se to ukázalo ještě zřetelněji, protože zatímco Biden se proti vstupu Ukrajiny do NATO vyslovil pouze za zavřenými dveřmi, Trump tak činí zcela otevřeně. Téma je prozatím definitivně mimo stůl.
Skutečnost, že dříve kolektivní Západ opustil cíl vstupu Ukrajiny do NATO, také ukazuje, jak moc byl Západ od roku 2022 oslaben, a je také uznáním vítězství Ruska v klíčové otázce konfliktu.
Ve skutečnosti by to samo o sobě mohlo stačit k zahájení slibných mírových jednání, ale je zcela zřejmé, že popírání reality, zejména mezi vůdci EU, pokročilo tak daleko, že si tuto skutečnost ještě nechtějí přiznat. EU také nechce patřit mezi poražené, ale na rozdíl od USA za Trumpa není Brusel připraven změnit kurz.
Částečně to může být způsobeno tím, že podpora Ukrajiny zasáhla země EU mnohem tvrději než USA a prakticky všechny zavedené strany v zemích EU bubnovaly na podporu Ukrajině. Jednoduše se bojí svým voličům přiznat, že vše bylo marné, protože voliči by za to tyto strany samozřejmě potrestali. Proč tedy byly nutné všechny ekonomické a sociální oběti?
Popírání reality v EU se tak stává další součástí pokračujícího oslabování dříve kolektivního Západu.
Rozděl a panuj
Rusko je nyní silnější. Jeho spojenectví s Čínou trvá, ale Západ, který již není kolektivní, je rozdělen. Geopoliticky se stal přesný opak toho, čeho chtěl Západ dosáhnout: Západ vedený USA chtěl válkou na Ukrajině oslabit Rusko, sankcemi chtěl „rozdrtit“ ruskou ekonomiku a v důsledku toho chtěl oslabit Čínu odebráním partnera Rusko nebo alespoň výrazným oslabením partnerského Ruska. Stojí za to připomenout cíl, opakovaně opakovaný na Západě, způsobit Rusku „strategickou porážku“.
Stal se opak, protože je to EU, která je ekonomicky oslabena, a je to Západ, kdo je nyní rozdělený. Putinovi a Lavrovově obratné diplomacii se podařilo využít existujících rozporů mezi Ukrajinou a USA a EU a USA,
Bez ohledu na to, na kolika bodech se USA a Rusko v blízké budoucnosti dohodnou, určité sporné body zůstanou. Stačí si připomenout soupeření o suroviny v Severním moři nebo nepřátelství USA vůči Íránu, se kterým Rusko právě uzavřelo smlouvu o strategickém partnerství.
Ale pro Rusko je samozřejmě lepší mít několik odpůrců konfliktu než jednoho silného. Zdá se, že Rusko toho dosáhlo, což samozřejmě posílilo jeho politickou pozici.
Rusko by také nejraději ukončilo stávající konflikty jednáním, protože Rusko se vždy konfliktům raději vyhýbalo. Rusko přijalo tvrdá ekonomická opatření nebo dokonce vojenskou akci pouze tehdy, když jednání selhala a další jednání byla zamítnuta.
Rusko samozřejmě doufá, že oslabení jeho odpůrců způsobí, že budou ochotnější mluvit a zbývající problémy vyřešit vyjednáváním. Trumpova administrativa se o to snaží a šance nejsou špatné, i když to bude ještě dlouhá a kamenitá cesta.
Na druhou stranu EU nadále odmítá jakákoli jednání s Ruskem, která budou mít odpovídající negativní důsledky pro EU, protože EU nyní stojí sama poté, co vyvolala konflikty s Ruskem i Čínou v zájmu Spojených států, a poté, co Trump otevřeně ukázal světu, co si myslí o vedení EU a jejích členských států. Trump také zahájil ekonomickou válku proti EU zavedením 25procentních cel na produkty EU, ale to se zatím nepodařilo přesvědčit vedení EU, aby uznalo nové skutečnosti a přeorientovalo svou politiku.
Je pochopitelné, že Rusko reaguje na vývoj v EU s jistou dávkou radosti poté, co představitelé EU po léta Rusko arogantně nadávali.
Multipolární svět
Unipolární svět, v němž Spojené státy udávaly tón po skončení studené války, je minulostí. Rusko, kterému se zlé jazyky v USA ještě před pár lety vysmívaly jako „čerpací stanici jaderných zbraní“, se stalo jedním z nejdůležitějších hráčů nového systému mezinárodních vztahů.
A to i díky obratné diplomacii Putina a Lavrova, kterým se podařilo více či méně otevřeně přetáhnout na svou stranu globální Jih, zatímco dříve kolektivní Západ tam ztratil vliv.
Zcela nový tón se nedávno objevil ze Spojených států, protože tamní přední vládní představitelé poprvé veřejně přiznali, že hegemonie USA skončila a že svět se stal multipolárním. Uvidíme, jak to ovlivní zahraniční politiku USA. V každém případě skutečnost, že Trumpova administrativa nyní usiluje o rozhovory s Ruskem, jasně ukazuje, že bez Ruska se ve světové politice neobejde téměř nic a že americká vláda to pochopila a přijala.
Tajemství úspěchu ruské diplomacie
Jak jsem zde již mnohokrát zmínil, jde o výsledky ruské diplomacie, jejíž směrnice stanovuje Putin a které realizuje společně s Lavrovem. Putinovo tajemství je velmi jednoduché: i když jsou země v rozporu, stále mají nějaké společné zájmy. Putin to zdůrazňuje a začíná s tím v rozhovorech s dalšími zeměmi. Pokud se to projeví úspěchem, vytvoří se určitá míra důvěry, která umožňuje řešit i složitější témata.
Čína je toho klasickým příkladem, protože před Putinem Rusko a Čína možná nebyly protivníky, ale měly mnoho sporných bodů, které Putin trpělivě řešil a budoval důvěru, dokud se Čína nestala jedním z nejbližších partnerů Ruska. V roce 2019 Putin také inicioval sbližování mezi tradičně nepřátelskými státy Íránem a Saúdskou Arábií, které nyní přináší své ovoce.
Právě tento pragmatický přístup založený na vzájemném respektu k zájmům toho druhého, spojený s velkou dávkou trpělivosti, umožnil úspěchy ruské zahraniční politiky. Putin s tím má nyní 25 let zkušeností, a tak znovu trpělivě čekal, až bude Biden a jeho tým odhlasováni z funkce a ignoroval všechny provokace Bidenovy administrativy, dokud se Trump do úřadu nevrátí. Vzhledem k tomu, že Rusko nedovolilo Bidenovi vyprovokovat protiamerické reakce, byly dveře otevřené pro zahájení rozhovorů mezi Ruskem a USA.
Pro Putina to nebylo v žádném případě snadné, protože v posledních měsících před nástupem Trumpa do úřadu byl Putin kritizován mnoha odborníky v Rusku, protože Putin tak vytrvale přijímal americké provokace, jako je útok na Kursk západními zbraněmi nebo ostřelování cílů v Rusku zbraněmi dodanými ze Západu, zejména americkými raketami ATCMS. Jedním z příkladů je Karaganov, který dlouhodobě volá po tvrdším postoji a Karaganov nebyl zdaleka jediný, kdo Putina kritizoval.
Znovu se ale ukázalo, že Putin jedná velmi obezřetně a trpělivě, že postupuje strategicky a nenechá se zneklidnit „rušivými manévry“. Kritici, kteří Putina v posledních měsících kritizovali, nyní ztichli, protože Putinův kurz se opět ukázal jako správný.
To nemá být chvalozpěv na ruského prezidenta, to jsou prostě objektivní fakta, protože úspěch dal Putinovi opět za pravdu.
Pro Zelenského hra zakončila
V lepším případě radikální jestřábi v zemích EU stále popírají, že Ukrajina prohrála válku. Po otevřeném sporu mezi Zelenským a prezidentem Trumpem je to konečně jasné, protože USA nyní pravděpodobně svou podporu zastaví nebo ji alespoň výrazně omezí. Ani s podporou USA neměla Ukrajina proti Rusku šanci, pokud zůstane jen podpora EU, situace Ukrajiny se určitě nezlepší.
Zelenskij tak ztratil podporu nejdůležitějšího podporovatele Ukrajiny, z čehož bude jistě obviněn i na Ukrajině samotné. To zase znamená, že nějaká změna moci na Ukrajině se stala pravděpodobnější. Není důležité, zda je Zelenskyj sesazen, rezignuje nebo prohraje volby. Bohužel každý další den Zelenského u moci znamená pokračování naprosto nesmyslného krveprolití.
Popření reality v Evropě
Zatímco se zdá, že to Trump pochopil a přijal novou realitu geopolitiky, EU bohužel zůstává tvrdohlavá a na válečném kurzu. To, že to poškozuje jen obyvatele Evropy a zejména Ukrajinu a Ukrajince, nikoho v Bruselu nezajímá. Namísto toho EU posiluje cenzuru a tvrdě zasahují proti kritikům, protože kdyby většina lidí v Evropě znala realitu, vedení EU a jejích členských států by mělo problém, protože by muselo odpovědět na otázku, proč zemřely statisíce lidí a proč se snížila prosperita v EU.
Západní mainstreamová média pomáhají evropským vládám tyto skutečnosti skrývat. To nebude fungovat věčně, protože pokud EU radikálně nezmění své politiky, bude to i nadále klesat.
Rusko pravděpodobně dokonce znovu vztáhne ruku k Evropě, pokud se tam jednou dostanou k moci pragmatičtí politici, kteří se zajímají o zájmy svých občanů. Dokud se tak nestane, Rusové se budou zásobit popcornem a budou s jistou dávkou radosti sledovat, jak Evropu její vlády, které nešetří svými arogantními a agresivními prohlášeními vůči Rusku, naženou plnou rychlostí do zdi.
