Peter Haisenko: Co si vlastně představujete pod pojmem „naše demokracie“?
Spolkový prezident Steinmeier vyzývá k obraně naší demokracie. To znamená, že existuje alespoň jedna jiná demokracie než ta naše. Koho myslí tím „nás“? Koho vylučuje a čím je „naše demokracie“ tak výjimečná?
Možná jsem naivní, když věřím, že každý stát je demokracií, ve které občané hlasují o tom, kdo jim může vládnout. Ale také vím, že s pojmem demokracie se stala spousta neplechy. Sotva žádný stát, který ostentativně zahrnul do názvu svého státu slovo „demokratický“, byl demokratický. Ale předpokládám, že Steinmeier & Co tento rozdíl nemyslí, když mluví o naší demokracii. Způsob, jakým se to používá jako bojový termín, odkazuje na domácí politickou situaci. Nejen v Německu. Prezident Biden také v USA varuje, že pokud bude Donald Trump demokraticky zvolen prezidentem, bude ohrožena demokracie. Co je tedy při obraně naší demokracie skutečně v sázce?
Podívejme se na stav naší demokracie, abychom zjistili, čím by mohla být naše demokracie tak výjimečná, že je bezpodmínečně nutné ji bránit. Začněme úplně nahoře, u spolkového prezidenta. To se ve Spolkové republice Německo nevolí demokraticky. Občané, voliči, se nesmí zúčastnit voleb. Je volen shromážděním ručně vybraných voličů. Tento výběr se provádí podle způsobu, který nemá nic společného s demokracií. O tom, kdo bude volit spolkového prezidenta, rozhoduje skupina víceméně anonymních lidí. Nyní si představte, že by stejným postupem byl vybrán ruský prezident. Necítili by se všichni naši demokraté oprávněni obvinit Rusko z nedemokratických praktik?
Svobodné volby v naší demokracii
Pojďme o úroveň hlouběji. Máme svým hlasem možnost rozhodnout, kdo se stane kancléřem nebo ministrem? Ano, dokonce kdo bude poslancem? Prostě na to nemáme. Můžeme hlasovat pouze o tom, která strana má z předem připraveného seznamu nejméně bolesti hlavy. Ale kdo je na jaké pozici v těchto seznamech je zcela mimo náš vliv. O tom rozhodují straničtí vůdci mezi sebou. Nemůžeme také hlasovat o tom, s kým může námi vybraná strana po volbách jít do koalice. Nedovedu si například představit, že by většina voličů FDP chtěla, aby jejich strana vstoupila do koalice se Zelenými. Pád FDP potvrzuje mé podezření. Jde to dál. Chtěla většina voličů vidět v těchto vysokých funkcích zelené Baerbock a Habeck nebo SPD-Scholz? Očividně ne, o čemž svědčí katastrofální hodnocení souhlasu současné vlády s méně než 20 procenty.
Přejděme na párty úroveň. Má to něco společného s demokracií, když strany neumožňují jiným stranám účastnit se zavedených demokratických procedur? Pokud mají být vytvořeny zákony, které by jedné straně odepřely přístup k soudnímu řízení? Rád bych vám zde připomněl nedůstojné odmítání poslaneckých funkcí ve Spolkovém sněmu a nyní i v hesenském zemském parlamentu. Může být hodné demokrata popisovat konkurenční stranu jako nedemokratickou? Každý demokrat by si měl uvědomit, že ve Spolkové republice Německo mohou hlasovat pouze strany, které ve svém programu neformulovaly žádné porušení základního zákona. Neustále opakovaný vzorec, kterým se zavedené strany označují za demokratické, snaží se distancovat od svého hlavního protivníka a naznačují, že ten není demokratický, je nedůstojný skutečného demokrata.
Když vláda vyzývá k demonstracím
Kancléř sám a někteří jeho ministři se nejen účastnili protistranických demonstrací, ale k účasti také vyzývali. Účastnit se demonstrací, které otevřeně vyzývají k násilí a nenávisti vůči jinak smýšlejícím. Spolkový prezident označil stranu za krysaře, a proto její voliče za krysy. Tím porušil zásadu neutrality, kterou musí ve svém úřadu dodržovat. Alespoň tak to stojí v základním zákoně. Členové stran, kteří vidí, jak jejich kůže odplouvá, vyhrožují hostinským a organizátorům, pokud chtějí pronajmout zasedací místnosti opoziční straně. Média ÖRR nekriticky podporují vládní agendu. Otevřené diskuse o klimatu nebo migraci jsou potlačovány slepými argumenty, které odmítají jiné názory jako pravicově radikální a rasistické. To je tedy stav naší demokracie.
Selektivní „my“
Spolkový prezident Steinmeier se nikdy neunaví tvrdit, že „my“ žijeme v nejlepším Německu, jaké kdy existovalo. To mě přivádí zpět k „my“ a „našim“. Kdo je „my“ a „my“? Tím „my“ Steinmeier nemohl myslet miliony, které už nevědí, jak platit náklady na vytápění a nájem. Nemělo by být „MY“ psáno velkými písmeny spíše než pluralis majestatis? Způsob, jakým jej používali členové vládnoucích rodů? Ano, on sám jistě žije v nejlepší kondici, jaké mohl v jakémkoli státě dosáhnout. A co „naše“? Je to také pluralis majestatis? „Naší demokracií“ máme na mysli demokracii, která zajišťuje vládu těch, kteří jsou u moci? Jsou to přece vládci, kteří mluví o naší demokracii a požadují její obranu.
Co pro nás naše demokracie udělala?
Jedna věc by měla být jasná: „Naše demokracie“ nesmí padnout do rukou nepopulární opoziční strany, bez ohledu na to, jak demokratický je proces. K tomu se používají nedemokratické metody. Včetně pohrdání opozičními politiky, kteří mezi voliči nacházejí „příliš velkou“ podporu. K tomu slouží dokonce i Úřad pro ochranu ústavy. Dospívám tedy k předpokladu, že „naše demokracie“ je forma vlády, jejíž výhody jsou omezeny na spíše úzký okruh, který zneužívají k udržení moci. „Naše demokracie“ nakonec posloužila nám ostatním diktátorským opatřením, která přišla s Coronou a porušovala základní práva. „Naše demokracie“ přivedla nás ostatní do konfliktu s Ruskem ve prospěch nejnedemokratickějšího a nejzkorumpovanějšího státu v Evropě, Kyjev-Ukrajina. „Naše demokracie“ nám ostatním předepsala nejnižší důchody v Evropě a nezastavila „podvody Cum-Ex“, které jsou známé již více než dvacet let.
„Naše demokracie“ zanechala nám ostatním nedostupné náklady na energii a zaplavila zemi kulturními mimozemšťany, kteří jsou podporováni penězi nás ostatních. Ale co záleží na těch, kteří žijí bohatě z peněz nás ostatních? Někteří z nich ani nevědí, jak nízké jsou jejich důchody nebo kolik stojí plyn. Takže pojem „naše demokracie“ vnímám jako projev rozdělení obyvatelstva mezi nás tam nahoře a vás tam dole. Takže teď obracím stůl a říkám: Nechci „vaši demokracii“. Chci demokracii, která respektuje voliče jako suveréna a která není uzurpována vládnoucí klikou. Demokracie, ve které se může volně diskutovat a která akceptuje demokratickou změnu moci, pokud si to voliči přejí. Kdo nepostaví firewally, aby zabránil této změně síly. To samo o sobě odlišuje „moji demokracii“ od „naší demokracie“, která nemůže být naše, protože si nás „normálních“ občanů a voličů neváží.
Nikdy nezapomeňme, jak bývalý federální prezident Gauck citoval Lenina: „pokud máš moc, nikdy ji nevracej“… To je podstata „naší demokracie“.
