Jeffrey A. Tucker: Apokalypsa je ve vzduchu

Více než kdy předtím v mém životě přistupujeme k Vánocům a Novému roku s pocitem blížící se zkázy nejistého druhu

Vánoční video Bidenovy administrativy v Bílém domě tomu nepomohlo. Mám rád step jako každý jiný, ale na tomto videu bylo něco zvláštního, až strašidelného . Nebylo to jen převlékání a bizarní kostýmy. Bylo to víc než to, mělo to něco z Hunger Games a něco téměř démonického.

Je těžké to popsat. Ani to neevokovalo naše společné vánoční tradice, jako spíš nás to přeneslo do zvláštního nového světa divokého šílenství vyvolaného drogami, které nemělo nic z hluboce zakořeněných oslav a duchovní radosti spojené s tímto posvátným obdobím roku.

Možná právě to byl problém toho videa. Nebyli to talentovaní tanečníci, dokonce ani kostýmy. Byla to jeho blahosklonná povrchnost: Podívejte se, jak se bavíme ve Washingtonu, zatímco zbytek země se rozpadá v prach.

Také mi to připomnělo obrovskou propast, která odděluje jejich životy od nás. V reálném světě jsou tyto dny plné strachu z dříve nepředvídatelné krize, která k nám přichází. Víme to a bojíme se toho. Víme také, že to přijde ze samotného Bílého domu.

Toto je dnes stálé téma ve všech soukromých kruzích.

Existuje mnoho příležitostí:

• Uzavírky za špatného počasí
• Uzamčení kvůli klimatu
• Uzamčení kvůli terorismu
• Všechna velká města jsou zahlcena uprchlíky
• Občanské nepokoje způsobené bouřícími se migranty, po nichž následovala uzamčení
• Kompletní vypnutí internetu
• Zavedení digitálních měn centrálních bank na klíč (CBDC)
• Vynucená kontrola všech příspěvků na sociálních sítích
• Nucená instalace dopravních zábran
• Zrušení voleb a vyhlášení stanného práva
• Hyperinflace následovaná prázdnými obchody
• Zákaz všech letadel kromě charterových letů
• Další epidemická panika po nehodě v laboratoři
• Nukleární válka

Prosím, nezavrhujte to všechno jako nepodložené konspirační teorie. Jsou to prostě předpovědi toho, co se může stát, a každá z těchto předpovědí má nějaký základ v existujících faktech, které jsou extrapolovány s pesimistickým předpokladem o tom, jak budou elity reagovat.

Ukazuje se, že lidé takto dokonce mluví. Vždycky jsem znal lidi, kteří měli chmurnou představu o budoucnosti: finanční pesimisty, doomsayers a tak dále. Pak tu vždy byli náboženští apokalyptisté, kteří věřili, že Pánův návrat je bezprostřední. To je všechno v pořádku, ale myslet na nemyslitelné nebylo nikdy běžnější nebo obyčejnější, i když se to obvykle omezuje na soukromé rozhovory ze strachu z vyhození.

A to jsou jen krátkodobé předpovědi pro rok 2024. Z dlouhodobého hlediska jsem slyšel velmi chytré lidi mluvit o úplném kolapsu Spojených států, katastrofickém vylidňování a globálním stavu dohledu, který udrží planetu navždy uzamčenou.

Co neslyším, je velký optimismus nebo dokonce naděje. Dokonce ani ti, kteří si myslí, že by prezidentem měli být Joe Biden nebo Donald Trump, ve skutečnosti nevěří, že z obou prezidentských úřadů vzejde mnoho dobrého. Jen doufají, že dokážou využít pravomoci prezidenta k tomu, aby je druhá strana neutlačovala nebo jinak trestala lidi v týmu soupeře. Už nemluvíme o zítřku v Americe ani o stavbě města na kopci. Všechna tato slova jsou dědictvím mnohem lepších časů.

Už skoro čtyři roky je mi docela jasné, že v civilizovaném světě je něco zásadně rozbité. Stát experimentuje s obyvatelstvem způsoby, které by byly ještě před deseti lety zcela nemyslitelné.

Přemýšlejte o tom. Dokážete si někdy představit, že by federální vláda využila všech svých pravomocí k tomu, aby přinutila státní a místní úředníky zavřít váš kostel, vaši školu, vaši firmu? Brání vám vycestovat do zahraničí? Nutit vás nosit masku a pak vám jakýmkoliv možným způsobem vstříknout nevyzkoušenou a nefunkční experimentální genetickou techniku?

To byl ten velký zlom. Rozbilo to náš smysl pro stabilitu života a předvídatelnost našich rutin. Občanská liturgie, která byla zakořeněna v našich zvycích – chodit do práce, vodit děti do školy, navštěvovat babičku v pečovatelském domě, zúčastnit se kamarádovy svatby nebo pohřbu – byla zničena. Všichni jsme se museli přizpůsobit. Znovu a znovu nám bylo slibováno, že bolest přestane, pokud jen vyhovíme. Vyhověli jsme, ale bolest se stále zhoršovala.

Postupně ubíhaly dny, ale nikdy nedošlo k velkému psychologickému masakru. Zničily také důvěru lidí v systém, ve kterém žijeme. Experti neustále lhali. Agentury si všechno vymyslely. Vědci nás oslepili nesmysly. Nespočet zájmových skupin využilo chaosu k získání finančního zisku. Média nikdy neřekla pravdu.

Žádná skutečná odpovědnost neexistovala a neexistuje.

Tohle všechno teď vidíme. Ztráta víry v to, co bylo, ustoupila hlubokému cynismu a pesimismu. Čím mladší jsem se mohl těšit na dobu, kdy veřejnost ztratí důvěru v autoritu, ale teď, když jsem to zažil starší, výsledky nejsou takové, jaké jsem mohl předvídat.

Největší obavou je, že ztráta důvěry neovlivňuje pouze vládu, média, technologie, akademiky a vědu. Týká se to také samotného konceptu svobody.Neumím to vysvětlit, ale z nějakého neznámého důvodu se zdá, že i ten upadl na vedlejší kolej. To samozřejmě platí pro levici, ale i pro pravici. Veřejné osobnosti, které argumentují prostým obnovením svobody, už jakoby nejsou vůbec slyšet.

Už nevěříme v to, co bylo, a ve vzduchu je všudypřítomný strach z toho, co bude. Aby toho nebylo málo, stále častěji máme pocit, že s tím stejně nic nenaděláme. Jistě, můžeme si vybrat, ale už není jasné, zda na tom záleží. Jinak existuje jen malý nebo žádný mechanismus, jak vzít věci do vlastních rukou a napravit loď, které jsme kdysi říkali civilizace.

Myslím, že mluvím za svou generaci, když řeknu, že to byl nový řád věcí, který nám nikdy nikdo nevezme. To je to, co nám dnešní situaci tak ztěžuje. Nikdy to tak nemělo být.

Moje generace v tomto ohledu nachází analogii s těmi, kteří vyrůstali na konci 19. století, obklopeni rostoucí prosperitou, báječnými technologiemi, novými plody míru a blahobytu, který byl vidět všude. Tato pohanská éra byla zcela zničena první světovou válkou, která nám připomněla, že tento svět navždy zůstane „slzavým údolím“, o kterém se mluvilo ve starověkých modlitbách.

Už jsem příliš mluvil o naší temné noci duše, která je mimochodem meditativní básní o vztahu mezi Bohem a člověkem, kterou napsal svatý Jan od Kříže. Jeho hlavní poselství, pokud si to dovolím shrnout, je toto: Temnota je naší šancí učit se, objevovat, najít cestu ven a vynořit se na druhé straně silnější, přesvědčenější a vědomější si svého účelu a smyslu svého života.

Kéž to platí i pro nás jako jednotlivce a jako národ.

Proč jsou Vánoce obdobím radosti? To záleží na tom, co tímto slovem myslíme. Marie a Josef byli ediktem výběrčích daní nuceni zůstat v Betlémě. Po narození dítěte zasáhl impérium vražedný výnos, který by dítě zničil, kdyby se jím řídili. Následovalo nesmírné utrpení v tomto světě, které skončilo smrtí Spasitele, ale také příslibem věčného života.

Oslavujeme mír a blahobyt, ale co když to nezažijeme? Tak proč by měly být Vánoce šťastné? Stepaři a bonbóny, legendy o sobech a komínech – to vše je dobré a dobré. Ale to není zdrojem skutečného štěstí, které tato sezóna přináší. Hnací silou není materiální dekadence, ale víra v neviditelné a nedosažitelné.

Jinými slovy, zoufalství nevede k ničemu, zatímco naděje nás motivuje k nalezení a uvědomění si skutečného smyslu svého života. Navzdory tomu, k čemu nás dnes Bílý dům nutí, i v těžkých a stále těžších časech stále dokážeme nacházet radost z pravdy.