Co by nám o dnešní Ukrajině mohla říct 68 let stará Rakouská smlouva

Západní spojenci ignorovali historii a neustále odmítali neutralitu ve prospěch otevřených dveří NATO pro Kyjev.

V pondělí 15. května tomu bylo 68 let, co byla podepsána jedna z nejvíce přehlížených, ale nejdůležitějších dohod 40 let studené války.

Státní smlouva o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska , známá také jako Rakouská státní smlouva, byla podepsána ve Vídni 15. května 1955 zástupci Spojených států, Sovětského svazu, Francie a Velké Británie.

Smlouva ukončila 17 let zahraniční okupace Rakouska (nejprve nacisty v letech 1938 až 1945 a poté Velkou čtyřkou v letech 1945 až 1955) a připravila půdu pro nezávislost země a neutrální status.

Prezident Dwight D. Eisenhower ve svém poselství Senátu USA vyzývajícím k ratifikaci smlouvy uvedl, že „Rakouská státní smlouva představuje vyvrcholení úsilí západních mocností, které trvalo více než osm let, aby získat sovětský souhlas s udělením svobody Rakouska.“

Je třeba poznamenat, že těchto osm let patřilo k nejtěžším z první studené války. Přesto jen pár let po Stalinově brutálním upevnění sovětské hegemonie nad východní Evropou, odpálení vodíkové bomby Sovětským svazem, korejské válce a pouhý rok před brutální sovětskou invazí do Budapešti se rakouským okupačním mocnostem podařilo nastolit mírový modus vivendi, nad stavovským nálezem Rakouska, který vytvořil podmínky pro úspěšnou transformaci Rakouska v poválečném období.

V letech před podpisem smlouvy byla jednou z hlavních překážek, které bylo třeba překonat (kromě otázky sovětského odškodnění), otázka rakouské neutrality. Aby získal souhlas Sovětského svazu se smlouvou, rakouský ministr zahraničí poslal do Moskvy přes neutrální Indii zprávu, v níž ujistil, že Rakousko se nepřipojí k žádnému vojenskému bloku, ať už východnímu nebo západnímu. Eisenhower zpočátku odmítl, protože se obával, že západní Němci budou následovat a zmaří americké plány na přezbrojení a začlenění do NATO. Tento problém byl však vyřešen v říjnu 1954 podpisem protokolu k Severoatlantické smlouvě o přistoupení Spolkové republiky Německo.

Smlouva a s ní spojené vyhlášení neutrality byly pro Rakousko nepochybně výhodné. Jak poznamenal zesnulý evropský historik Tony Judt 40 let po podpisu smlouvy , rakouská studená válka se vyznačovala „pozoruhodnou politickou kontinuitou“. Poté, co se Rakousko prohlásilo za „trvale neutrální“, proměnilo se ve „stabilní a prosperující zemi ve středu Evropy“.

V únoru 2022 jaderní experti Thomas Shea a Kateryna Pavlova napsali do Bulletinu atomových vědců, že smlouva „se ukázala jako pozoruhodně úspěšná. Dnes je Vídeň sídlem prestižních mezinárodních organizací, jako je Organizace spojených národů a Organizace zemí vyvážejících ropu. Město bylo deset let po sobě hodnoceno jako „nejvíce obyvatelné“ město ve studii, která porovnávala města po celém světě z hlediska politického, sociálního a ekonomického klimatu, lékařské péče, vzdělání a infrastruktury.“

Je zarážející, že Washington a jeho jestřábí spojenci v Evropě soustavně odmítali eminentně rozumnou myšlenku neutrality ve prospěch dogmatického trvání na členství Ukrajiny v NATO. Zajímavé je, že podle novináře Bena Arise byli vyjednavači zastupující Ukrajinu v diplomatickém kole v dubnu 2022 ochotni přistoupit na požadavek Moskvy, aby se držela dál od NATO výměnou za bilaterální bezpečnostní dohody se všemi západními partnery – něco, co ruští delegáti akceptovali.

A ať už si někdo myslí o ruských motivech, vedení a domácích politických uspořádáních, oživení Rakouska v desetiletích následujících po podpisu smlouvy naznačuje, že myšlenka ukrajinské neutrality byla (a stále je) velice významná. Anatol Lieven z Quincy Institute poznamenal:

Vyhlášení neutrality bylo široce vnímáno, jak na Západě, tak na samotné Ukrajině, jako kolosální a nebezpečná ukrajinská oběť. Moderní evropské dějiny to ale plně nepotvrzují. Být vtažen do velmocenského soupeření možná není tak zázračná věc, jak se o tom americký zahraniční a bezpečnostní establishment, bezpečný v izolaci od jakýchkoli následných hrůz, snaží vydávat. A když existují dostatečné záruky, neutralita může být pro národ velkým přínosem.

Jak se válka na Ukrajině vleče do druhého roku bez konce, Bidenova administrativa a její západní partneři by si mohli počínat hůř, než se seznámit s tímto až příliš přehlíženým úspěšným příběhem studené války.