Dnes my ukřižováváme a my jsme Pilátem pontským

Brzy po Mnichovské konferenci v roce 1938 vydal britský novinář Sydney Morrel knihu VIDĚL JSEM UKŘIŽOVÁNÍ, ve které coby přímý svědek všeho, co této konferenci u nás a v našem pohraničí předcházelo, vydal očité svědectví. S co nejostřejší kritikou zločinu, kterého se na nás nacistické Německo dopustilo, ale též s kritikou zrady západního světa, která Německu provedení tohoto zločinu umožnila. Tehdy jsme to dle Sydney Morrela byli my Čechoslováci, jejichž ruce a nohy byly hřeby přibíjeny na kříž, a stejně jako římský prefekt provincie Judea Pilát pontský, který rozsudek o ukřižování Ježíše na nátlak židovské rady vydal (a po vynesení tohoto rozsudku si umyl ruce se slovy: „Jsem bez viny na krvi tohoto člověka, to je vaše věc“), tak i britský premiér po příletu z Mnichova na londýnské letiště Heathrow triumfálně zvedl ruku s kusem papíru nad hlavu a zvolal. „Tohle je mír pro naši dobu“.

I dnes se ukřižovává a na kříž je tentokrát vsazováno Rusko. A stejně jak o vsazení Krista na kříž žádala v Judei židovská rada, žádá dnes o vsazení Ruska na kříž západní svět. A úloha Piláta pontského, který má věc tzv. zlegalizovat, byla z úradku toto světa položena do našich rukou. My máme Rusko obvinit, odsoudit a dle znění tohoto našeho rozsudku, vyneseného bez jediného důkazu a na základě nejpochybnějších PODEZŘENÍ, má být Rusko přibito na kříž.

A my, myslím naše vláda a naše média, se tohoto úkolu chápou se vší ochotou, rozhodností a hlavně licoměrností. Jsme totiž tak podlí, že čin, který vyjadřuje propastnou hloubku naši poslušnosti a podřízenosti Západu, vydáváme za náš sebevědomý státní postoj a snad i statečnost. Jsme najednou velcí a mocní, a to až tak, že posíláme světové mocnosti ultimatum: Když neprovedete do toho dne  a té hodiny to a to a to, podnikneme my to a to a to! A co pak může po naprosto logické záporné odpovědi na toto naše ULTIMATUM následovat, nás nezajímá, nějak bylo a nějak bude.

Jen jestli pak bude i ta voda, ve které bychom si po Pilátově vzoru umyli ruce.

Lubomír Man