Jak správně číst Trumpův projev v OSN

Odrážel Trumpův útok skutečnou strategickou změnu, nebo jen teatrální pózování, které má zamaskovat jeho politickou nesoudržnost?

Projev prezidenta Trumpa k Valnému shromáždění OSN z 23. září nabídl fascinující vhled do základních rozporů, které nadále sužují americkou zahraniční politiku, a to i přesto, že se tváří, že prosazuje spíše nacionalistický přístup.

Zatímco se Trumpovi kritici zaměřují na jeho bombastický styl a diplomatické přešlapy, zásadnější otázkou je, zda jeho vystoupení odráží skutečnou strategickou změnu orientace, nebo zda se jedná pouze o teatrální pózování maskující politickou nesoudržnost.

Trumpovo odsouzení Organizace spojených národů jako neefektivní instituce, která produkuje pouze „prázdná slova“ a „silně formulované dopisy“, odráží širší americkou frustraci z multilaterálních omezení. Tato kritika však odhaluje hluboký rozpor v jádru Trumpova zahraničněpolitického přístupu.

Pokud je OSN skutečně tak k ničemu, jak Trump tvrdí, proč plýtvat drahocenným diplomatickým kapitálem vůbec na její řešení? Pouhý akt adresování dlouhé výtky Valnému shromáždění naznačuje, že Amerika stále usiluje o legitimitu, kterou mohou udělit pouze mezinárodní instituce.

Obzvláště výmluvná je prezidentova stížnost, že OSN neuznala jeho údajné úspěchy v „ukončení sedmi válek“. Odhaluje administrativu, která zároveň pohrdá mezinárodním míněním a zoufale hledá uznání od samotných institucí, které odmítá.

Takhle se nechová skutečně sebevědomá supervelmoc jednající z pozice síly.

Migrace: Projekce domácích obav

Trumpova rozšířená přednáška o evropské migrační politice – v níž světovým lídrům řekl: „Vaše země jdou do pekla“ – představuje projekci amerických vlastních demografických obav na globální scénu.

Tento přístup zásadně nepochopuje povahu migrace jako komplexní reakce na ekonomická, politická a klimatická omezení, která nelze vyřešit pouze hraničními kontrolami.

Ještě důležitější je, že Trumpova rétorika o migraci podkopává americkou měkkou sílu – a to právě v okamžiku, kdy si země potřebuje udržet vliv v multipolárním světě. Tím, že Trump prezentuje Spojené státy jako nepřátelské vůči pohybu lidí, odcizuje potenciální partnery a posiluje vnímání amerického izolacionismu a úpadku.

Klimatická změna: Cena za popírání

Prezidentovo odmítnutí klimatických změn jako „největšího podvodu, jaký kdy byl světu předložen“, může rezonovat s jeho domácími voliči, ale představuje strategickou chybu obrovských rozměrů.

Klimatická změna není jen environmentální problém – ve své podstatě je to výzva národní bezpečnosti, která přetvoří geopolitická spojenectví, vytvoří nové formy mezistátních konfliktů a určí, které národy budou v nadcházejících desetiletích prosperovat.

Tím, že Trump postoupil vedení v oblasti klimatické politiky Číně a Evropské unii, se fakticky vzdává amerického vlivu na jednu z určujících otázek 21. století. Nejde o „Amerika na prvním místě“, ale o „Amerika na posledním místě“.

Paradox Ukrajina-Gaza

Snad nejodhalujícím byl Trumpův přístup k probíhajícím konfliktům na Ukrajině a v Gaze.

Jeho přiznání, že ukončení těchto válek se ukázalo být obtížnější, než se očekávalo, neúmyslně zdůrazňuje omezení jeho transakčního přístupu k mezinárodním vztahům. Složité geopolitické konflikty nelze vyřešit pouze osobními vztahy nebo vyjednávacími dovednostmi.

Trumpova kritika nákupů energií od Ruska v Evropě a zároveň požadavek, aby Spojené státy převzaly větší odpovědnost za svou vlastní bezpečnost, vytváří pro americké spojence neřešitelné dilema. Tento přístup riskuje, že evropské partnery dotlačí k větší strategické autonomii – což by nakonec oslabilo americký vliv v regionu.

Úpadek amerického vedení

V Trumpově projevu v OSN nebyla nejzřetelnější americká síla, ale americký zmatek ohledně své role ve světě.

Projev osciloval mezi izolacionistickou rétorikou a intervencionistickými impulsy, mezi požadavky na sdílení zátěže mezi spojenci a kritikou nezávislosti spojenců, mezi odmítáním mezinárodních institucí a zoufalou touhou po uznání.

Tato nesoudržnost odráží hlubší výzvu, které čelí americká zahraniční politika: země dosud nevypracovala životaschopnou velkou strategii pro post-unipolární svět. Trumpův nacionalismus nabízí kritiku liberálního internacionalistického konsensu, ale nedokáže poskytnout ucelený alternativní rámec pro americké zapojení ve světě.

Pyrrhovo vítězství

V krátkodobém horizontu může Trumpova účast v OSN uspokojit jeho domácí základnu a vytvořit zdání silného vůdcovství. Strategicky však představuje promarněnou příležitost definovat nový rámec pro americkou mezinárodní angažovanost, který by si mohl získat jak domácí podporu, tak mezinárodní respekt.

Ticho, které doprovázelo Trumpovy výroky – na rozdíl od smíchu, který doprovázel jeho první projev v OSN – naznačuje, že svět už americká diplomatická dysfunkce nestačí ani ho ani nešokuje, ani nepobaví.

Místo toho ostatní mocnosti potichu budují alternativní instituce a partnerství, která budou postupně narušovat ústřední postavení Ameriky v globálním dění.

Trumpův projev v OSN tak slouží jako metafora pro širší výzvu americké zahraniční politiky: země se nadále chová, jako by působila z pozice nezpochybnitelné dominance, zatímco tato dominance neustále eroduje.

Dokud si američtí vůdci nevytvoří realističtější posouzení schopností a omezení země, budou takové performativní projevy i nadále nahrazovat skutečné strategické myšlení.

Rozbitý eskalátor a vadný teleprompter, na které si Trump stěžoval, byly možná symboličtější, než si uvědomoval – metafory pro americký systém zahraniční politiky, který se v rychle se měnícím světě potýká s efektivním fungováním.