Iain Davis: Co je to demokracie?

Vzhledem k rostoucímu opouštění takzvané „zastupitelské demokracie“ si musíme ujasnit, co demokracie vlastně je. Jak jinak bychom mohli vědět, co chceme nebo za čím jsme ochotni stát?

Co demokracie není

Většina lidí si demokracii spojuje s volbou vůdců nebo „zástupců“. Tento systém se nazývá „reprezentativní demokracie“ (ZD) – a ve skutečnosti je téměř opakem demokracie.

Základním principem RD je volit zástupce, kteří následně tvoří vládu, jež řídí naše životy. Zdůvodnění: Všichni nejsme schopni vládnout si sami. V důsledku toho všichni voliči v RD předpokládají, že nikdo ve společnosti není schopen převzít odpovědnost za svůj vlastní život – s výjimkou malé kliky zástupců. Tito zástupci by museli být výjimeční lidé, kteří mohou ovládat nejen své vlastní životy, ale i životy všech ostatních. Lidé si tedy za zástupce volí „magické bytosti“.

Říká se nám, že RD umožňuje „demokratickou kontrolu“ – údajný demokratický princip. To ale není pravda: RD je ve své podstatě antidemokratický. Tento termín používají vlády a jejich propagandisté k tomu, aby diktátorskou autoritu prodávali za demokracii. Dokonce i těch několik „demokratických ideálů“, které RD údajně zastává, je ignorováno, kdykoli se stanou nepohodlnými.

V roce 1949 popsal T. H. Marshall v knize Občanství a sociální třída demokratické ideály jako systém práv – včetně svobody myšlení a projevu, pokojných protestů a rovnosti před zákonem. V údajné demokracii by tato práva měla být nedotknutelná. Přesto je magičtí zástupci, které volíme a sledujeme, běžně porušují.

Tyto ideály jsou často uplatňovány pouze k získání politických bodů proti jiným zástupcům, kteří jsou obviňováni z jejich opuštění. Existuje nějaký skutečný závazek? To činí koncept registrovaného rozvoje ještě absurdnějším.

Příklad: zákon EU o svobodě médií (EMFA)

Nevolená předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová byla ve Finsku vypískána, když chválila údajnou ochranu svobody médií ze strany EMFA. Výsměšně odvětila, že kritici by měli být rádi, že nežijí v Moskvě, kde by byli okamžitě uvězněni. Krátce poté byl zpochybňující místní politik Armando Mema zatčen, dostal pokutu a vyhrožoval okamžitým uvězněním, pokud by přestupek zopakoval – za „neposlušnost vůči veřejnému činiteli“.

Svoboda projevu? V praxi není chráněna. Stejně jako přibližně 450 milionů občanů EU, kteří nemají právo veřejně se ptát svých „reprezentativních“ vůdců. Pokud je Rusko diktatura, pak se EU v tomto ohledu sotva liší. EMFA je ukázkovým příkladem.

Myšlenka, že státem regulovaná média mohou být nezávislá, je sama o sobě rozporuplná. EMFA dává „Evropské regulační radě“ pravomoc definovat a cenzurovat obsah jako „dezinformace“ nebo „manipulované informace“ – včetně bezpochyby kritiky von der Leyen nebo zpráv o MEMA.

EMFA je v mnoha ohledech podobný britskému zákonu o online bezpečnosti (OSA) a plánovanému americkému zákonu o bezpečnosti dětí na internetu (KOSA). Podle článku 4 EMFA je žurnalistika „nezávislá“, pokud stát nerozhodne jinak. Ve „veřejném zájmu“ mohou vlády novináře monitorovat, špehovat je, nutit je k odhalení svých zdrojů, zabavovat vybavení a uzavírat publikace.

Výsledek: zákon umožňující cenzuru a kontrolu informací, který fakticky podkopává demokratická práva.

Zastupitelská demokracie – oligarchie

V systému regionální výstavby je moc centralizovaná a prakticky trvalá. Malá skupina je snadno ovlivnitelná oligarchy. Zástupci v podstatě slouží pouze k provádění politik, které jim diktují think-tanky a dárci.

Lidé sice mohou volit každé několik let, ale tím se vzdávají své suverenity – obvykle na méně než 30 dní svého života. Iluze, že žijeme v demokracii, přetrvává tak dlouho, dokud v ni věříme.

Skutečná demokracie

V opravdové demokracii neexistují žádní politici v moderním slova smyslu. Každý člověk se rodí s nezcizitelnými právy a nikdo je nesmí porušovat, s výjimkou případů, kdy je to v rámci přirozeného práva – „vědy o spravedlnosti“.

Lidé si vládnou sami, vytvářejí a dodržují zákony prostřednictvím náhodně vybraných výborů – podobných porotám. Tyto občanské poroty schvalovaly a přezkoumávaly zákony a jejich členové se po uplynutí omezeného funkčního období vraceli do soukromého života.

Vina v právním smyslu existuje pouze tehdy, je-li porota jednomyslně přesvědčena, že obžalovaný věděl, že jeho čin způsobí skutečnou újmu a poruší práva. Pouhé porušení zákona bez způsobení újmy nestačí k odsouzení. Zákony shledané nespravedlivými by poroty zrušily nebo změnily.

Tím by se vytvořil systém, v němž by lidé dodržovali zákony ne ze strachu, ale proto, že jsou spravedlivé – a jejich porušení by bylo trestáno spravedlivým a lidově kontrolovaným procesem.

Tento systém – samospráva lidu, založená na přirozeném právu a neustálé občanské účasti – se nazývá demokracie . Nemá nic společného s volbou „magických“ zástupců.

Iain Davis – na základě článku původně publikovaného v roce 2022