Bude Egypt dalším po Íránu?

Rostoucí egyptské bezpečnostní obavy ukazují na potřebu nové regionální dohody.

Přímý konflikt Izraele s Íránem je první válkou s národním státem od jomkipurské války proti Egyptu v roce 1973. Bez ohledu na oficiálně uváděné důvody, jako je íránský jaderný program nebo ideologické rozdíly, skutečný problém leží hlouběji: Od roku 1973 nebyly nikdy odstraněny základní příčiny – nevyřešený izraelsko-palestinský problém a neustálá soutěž o regionální hegemonii namísto integrace a míru. Tato dynamika udržuje konflikt při životě a stále více ho zhoršuje.

Ještě před válkou s Íránem Izrael podnikl kroky proti nestátním aktérům v Libanonu, Sýrii a Jemenu. Přímá eskalace s Íránem představuje novou fázi, v níž by Izrael mohl stále častěji konfrontovat státy v regionu. Otázkou tedy není jen to, kdy a jak konfrontace s Íránem znovu vzplane, ale také to, která země bude dalším cílem útoku.

Izraelský novinář žertoval, že po Íránu bude na řadě Turecko, které se ve „finále“ utká s Izraelem – přirovnal to k fotbalovému turnaji. Když se s tímto prohlášením setkal, upřesnil ho a řekl, že mohl jmenovat Egypt. Tato poznámka není náhodná; symbolizuje rostoucí ambice Izraele prosadit svou regionální agendu vojenskou silou – v regionu, který neakceptuje ani íránskou, ani izraelskou hegemonii. Tento vývoj je v Káhiře sledován s rostoucími obavami.

Egypt a Izrael se poprvé po desetiletích ocitly na pokraji přímé konfrontace. Probíhající izraelský útok na pásmo Gazy, který si vyžádal přes 55 000 obětí, a zprávy o cílených zabíjení hladovějících Palestinců izraelskými vojáky vyvolaly v Egyptě poplach. Káhiře je jasné, že izraelská vláda pod vedením Netanjahua ignoruje egyptská varování. Egyptská armáda se proto připravuje na možnou intervenci, pokud bude Izrael pokračovat ve svém tlaku na Gazu – zejména v případě cíleného vyhnání Palestinců na Sinaj. Tento scénář několikrát naznačili extremističtí izraelští ministři a byl oživen tzv. plánem „Riviéra“ za Trumpa. Jeden z úřadujících ministrů dokonce zašel tak daleko, že vyzval k dobytí Sinaje.

Trumpův bývalý zvláštní vyslanec Steve Witkoff nedávno v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem označil Egypt za „ohnisko vzplanutí“. Varoval, že válka v Gaze by mohla vést ke ztrátě Egypta jako spojence USA – zejména vzhledem k jeho ekonomické krizi a hrozící nestabilitě. Witkoff se ve svém hodnocení nemýlí: Egypt by skutečně mohl představovat větší strategickou výzvu než Írán – zejména pokud se země odvrátí od Washingtonu i bez změny administrativy. K takovému zlomu by mohlo dojít, pokud se Egypťané budou cítit ohroženi izraelskou eskalací, zatímco USA budou bezpodmínečně stát za Izraelem.

Pro Egypt nejde jen o solidaritu s Palestinci, ale také o jeho vlastní územní celistvost. Desítky let stará mírová dohoda s Izraelem je pod větším tlakem než kdykoli předtím. Mezi částí egyptské veřejnosti a politiků roste pocit, že Egypt by se po Íránu mohl stát dalším cílem. To také vysvětluje demonstrativní podporu Teheránu a masivní zvýšení egyptské vojenské přítomnosti na Sinaji.

Izrael zase vyjádřil znepokojení nad pohyby egyptských vojsk a vnímá je jako porušení mírové dohody. Egypt je naopak označuje za čistě obranné. Výsledná diplomatická patová situace představuje nejhorší bod ve vztazích.

Egypt se nachází v ekonomické krizi a nechce riskovat válku, ale pokud budou Palestinci donuceni k ústupu na Sinaj, bude to přímo ovlivněno národní bezpečnost Egypta. V takovém případě by vláda mohla být nucena jednat – a vojenský ústup by již nebyl možný bez ohrožení vnitřní stability. Takový konflikt – vyvolaný radikalizovanou Netanjahuovou vládou – by destabilizoval celý region.

V tomto kontextu začal Egypt rozšiřovat svou vojenskou spolupráci s Čínou. V dubnu uspořádaly obě země své první společné letecké cvičení s názvem „Orli civilizace 2025“. Egypt si již v říjnu 2024 objednal čínské stíhačky J-10C a nyní zvažuje pořízení J-35 – čínského ekvivalentu amerických F-35. To dává konfliktu nový geopolitický rozměr připomínající dobu studené války.

Zatímco USA bezpodmínečně podporují Izrael, existuje riziko, že se regionální konflikt rozvine v zástupnou válku mezi velmocemi. Čínská bezpečnostní politika je nyní globální – a nebezpečí eskalace mezi Washingtonem a Pekingem na půdě Blízkého východu roste. Írán se touto cestou již vydal: První kontakty na vysoké úrovni po příměří přivedly íránského ministra obrany přímo do Pekingu. Oznámená státní návštěva Si Ťin-pchinga v Káhiře naznačuje další zintenzivnění čínsko-egyptských vztahů.

Aby se tento nebezpečný vývoj zastavil, je naléhavě nutná komplexní regionální dohoda. Stejně jako po válce v Jomkipuru nastal nyní čas na politické řešení, které zajistí trvalý mír. Nesmí se opakovat chyby minulosti – jako například neúplné dohody z Camp Davidu nebo selektivní Abrahamovy dohody. Místo tvářného slibu pásmu Gazy je zapotřebí poctivé a inkluzivní řešení izraelsko-palestinského konfliktu v souladu s rezolucemi OSN.

Taková dohoda by musela:

• odstranit strach z vysídlení,
• vytvořit ekonomické perspektivy pro všechny,
• Podporovat integraci namísto eskalace
  – a prosazovat právo na spravedlivý a bezpečný mír.

Kdokoli tuto dohodu zprostředkuje, nejenže vytvoří regionální stabilitu, ale nevyhnutelně bude nominován na Nobelovu cenu míru.