Nedávné sankce Evropy ukazují, že směřuje ke katastrofě

Friedrich Merz nepřežije ani jedno funkční období a Francie bude další zemí, která opustí EU, což spustí implozi projektu.

Evropa buď bude pokračovat ve válce za obrovské náklady, aby se vyhnula zúčtování za svou katastrofální politiku vůči Rusku, nebo válku ukončí a bude čelit vyhlídce na členství Ukrajiny, které roztrhá EU. Není divu, že eurokratům docházejí nápady a zavádějí další nesmyslné sankce.

Jen málo věcí charakterizuje prázdnotu evropské energetické politiky více než oznámení Ursuly von der Leyenové, že plynovody Nord Stream 1 a 2 budou zakázány až do odvolání. V prohlášení, které bylo označeno za významnou eskalaci, na stanici X oznámila, že „Evropa konečně opouští Nord Stream 1 a 2“. Oba plynovody jsou nečinné a některé byly zničeny při teroristickém útoku v září 2022. Nic nenaznačuje eskalaci méně než sankce bez ekonomických nákladů.

A tento nejnovější krok také signalizuje rostoucí zoufalství v Evropě ohledně toho, co dělat s Ruskem, v situaci, kdy s ním nikdo nechce bojovat. Jmenování Friedricha Merze německým kancléřem nepochybně přesunulo těžiště politiky EU do Berlína, jelikož se snaží prezentovat jako drsňák v sousedství.

Ale rád bych byl první, kdo předpoví, že Merz se nepřežije celého svého funkčního období.

Obavy v Německu ze sebedestruktivní zahraniční politiky pohánějí růst AfD, která se podle průzkumů stala od únorových voleb nejpopulárnější stranou v Německu.

Jak jsem já a mnoho dalších uvedlo, evropský průmysl byl ochromen vysokými cenami energií a říká se nám, že je to chyba Ruska. Je však zřejmé, že je to kvůli sebedestruktivní energetické politice v Bruselu a Berlíně. Místo přerušení energetických vazeb je jediným řešením zvýšení globálních dodávek, což by nevyhnutelně znovu přivedlo k projednávání nepříjemná rozhodnutí o ruských ropovodech. Pokud by se tak stalo, utrpěla by důvěryhodnost von der Leyenové a Merzovo líbánky v úřadu ránu.

Každý krok podniknutý k oddálení nebo zabránění příměří na Ukrajině jen vylévá další ledovou vodu na kluzkou podlahu koupelny.

Občané trpící břemenem vysokých cen si však budou pamatovat, že před válkou byly ceny plynu v Evropě extrémně nízké kvůli extrémně levným globálním dodávkám – srovnatelné s dnešními cenami plynu ve Spojených státech. LNG ze Spojených států, Blízkého východu a Afriky, stejně jako plyn z Norska a Ruska, vytlačily velkoobchodní cenu plynu na úrovně, jaké tu nebyly od roku 2005.

Dovoz LNG do Evropy prudce vzrostl po vypuknutí ukrajinské krize v roce 2014, z pouhých 10 % na téměř 50 % současnosti, zatímco ruský plyn z plynovodů nadále proudil. V této souvislosti se objem dovozu z USA mezi lety 2021 a 2023 ztrojnásobil a nyní tvoří téměř 50 % celkového dovozu LNG do Evropy.

Narušení ruských plynovodů mělo zničující dopad na zásobovací situaci v Evropě.

Evropský tisk často tvrdí, že americký LNG je příliš drahý, což přispívá k ekonomickým potížím, kterým čelí producenti v Německu a dalších zemích. Emmanuel Macron již dříve označil USA za „nepřátelské“ za prodej drahého LNG. To je však hluboce zavádějící.

V roce 2019 bylo více plynu, než svět dokázal spotřebovat, což vedlo k propadu cen. Zda byl plyn přepravován potrubím nebo lodí, na nadměrnou nabídku nehrálo roli. Zvýšení dodávek v USA mělo na globální ceny plynu stejný dopad jako nadměrná nabídka americké břidlicové ropy v lednu 2016, kdy ceny klesly na 26 dolarů za barel.

Propad cen ropy v roce 2016 vyvinul obrovský tlak na ruskou ekonomiku, která je silně závislá na daňových příjmech z vývozu ropy a plynu. Přebytek běžného účtu Ruska dosáhl v roce 2016 nejnižší úrovně od roku 1999, což vedlo k významným ztrátám daňových příjmů. K tomu došlo v době, kdy Rusko produkovalo rekordní množství ropy a plynu.

Protože zde leží pravda: globální cena energie má na Rusko mnohem větší dopad než množství energie, které od Ruska kupujete.

Když prezident Trump hovoří s OPEC o snížení ceny ropy, a tedy i ceny plynu, domnívá se, že to ruskou ekonomiku poškodí více než omezení ruských dodávek.

Ruská měnová politika se však dnes velmi liší od té z roku 2016. Nízký kurz rublu je vítán, protože pomáhá kompenzovat pokles cen energií a generovat větší přebytky, když ceny rostou.

Proto by mohla selhat i druhá část velkého plánu von der Leyenové – přesvědčit G7, aby souhlasila se snížením cenového stropu ropy z 60 na 45 dolarů. A v každém případě by dohoda G7 v této věci byla možná pouze tehdy, pokud by s tím souhlasily Spojené státy. Ačkoli Trump často hovoří o snížení cen ropy zvýšením globální nabídky, zdaleka není jasné, zda bude souhlasit s další exogenní sankcí proti Rusku, zejména proto, že jeho administrativa se v současné době snaží o resetování vztahů s Kremlem.

Uzavření ruských ropovodů jako údajný trest za Putinovu válku na Ukrajině má opačný účinek: omezuje dodávky, zvyšuje ceny a škodí Evropě mnohem více než Rusku.

A Evropa se samozřejmě ocitá v dokonalé bouři špatných ekonomických možností: Pokračovat ve válce za obrovské ekonomické náklady, aby oddálila nevyhnutelné zúčtování se svou sebedestruktivní politikou vůči Rusku. Ukončit válku a čelit ještě větším politickým a ekonomickým nákladům spojeným s přijetím Ukrajiny za člena.

Už jsem dříve říkal, že vstup Ukrajiny do EU by otřásl finančními základy bloku a vyvolal tak rozsáhlý odpor, že by se Ukrajina mohla připojit pouze za druhořadých podmínek. Zejména země jako Francie a Polsko to budou blokovat a odkládat, aby se vyhnuly nutnosti odevzdávat své štědré dotace Kyjevu.

Nemělo by být žádným překvapením, že nově zvolený polský prezident Karol Nawrocki již prohlásil, že Ukrajina by neměla být přijata do EU. Není v tom sám. Maďarský premiér Viktor Orbán již dlouho tvrdí, že vstup Ukrajiny do Evropy by byl ekonomickou katastrofou.

To může platit pro některé země EU. Větším problémem, pokud se na to díváme jako na problém, je, že by to vedlo k politické katastrofě a kolapsu evropského projektu. To, co se nyní politicky děje v Německu, se stane i ve Francii a právní spory proti Le Penové to jen urychlí. Nyní je jen otázkou času, kdy, nikoli zda, se Národní shromáždění (Rassemblement National) ujme vlády v Paříži. Až se tak stane, můžeme očekávat, že Francie bude stále nacionalističtější a bude se snažit o odchod z EU, což spustí implozi projektu.

Tomu mohou zabránit pouze radikální reformy, které zahrnují zefektivnění institucí EU a navrácení suverenity členským státům. Šance, že se tak stane, se v současnosti zdají být velmi malé.