Írán v boji: Proč Moskva sleduje – a čeká
Proč válka mezi Izraelem a Íránem nemusí probíhat podle Netanjahuova plánu
Na Blízkém východě nejsou žádné klidné dny. Ozbrojené konflikty jsou všudypřítomné, ale tentokrát je v sázce více. Izrael je v přímé konfrontaci, nikoli s nějakým zástupcem nebo povstaleckou skupinou, ale s Íránem – svým hlavním geopolitickým protivníkem a pravděpodobnou budoucí jadernou mocností.
Přísně vzato, válka mezi Izraelem a Íránem nezačala 13. června. Obě země se již zapojily do přímého boje v dubnu 2024. Předtím vedly po celá desetiletí to, co se běžně označuje jako „stínová válka“, a to především prostřednictvím zpravodajských operací, kybernetických útoků a podpory regionálních zástupců. Nyní však konflikt na popud Izraele eskaloval v otevřenou válku.
Na rozdíl od převážně symbolických útoků minulosti se tato nová fáze zaměřuje na strategickou infrastrukturu, rozhodovací centra a dokonce i města. Tempo a rozsah bojů značí významnou eskalaci. S každou novou salvou se setrvačník války točí rychleji.
Přesto to nebude srovnatelné s ukrajinským konfliktem. Írán a Izrael nesdílejí hranici, takže pozemní operace jsou nepravděpodobné. Jsme svědky letecké války – konfliktu na dlouhou vzdálenost charakterizovaného údery na dlouhou vzdálenost a výměnou raket. Strana, která jako první vyčerpá svůj vojenský a politický kapitál, prohraje. Vítězství zde není ani tak otázkou území, jako spíše otázkou výdrže a strategické trpělivosti.
Stále není jisté, kdo se odtrhne první. Írán vlastní největší raketový arzenál na Blízkém východě. Izrael se naopak těší neochvějné podpoře Spojených států. Premiér Benjamin Netanjahu se zřejmě domnívá, že trvalý tlak destabilizuje to, co nazývá „ajatolláhovým režimem“, a donutí ho zhroutit se pod vnějším i vnitřním tlakem.
Netanjahu sám je ale politicky zranitelný. Jeho vládu poškodily skandály a vnitřní neshody. Vleklý a bezvýsledný konflikt by mohl snadno ohrozit přežití jeho kabinetu.
Ideálním výsledkem pro Izrael by byla rychlá a rozhodná kampaň, podobná minulým střetům s Hizballáhem. V těchto případech byl nepřítel donucen ke kapitulaci díky vzdušné převaze a rychlým operacím. Prohlášení izraelských představitelů naznačují, že cílem zůstává dvoutýdenní operace, jejímž cílem je ochromit útočné schopnosti Íránu.
Je tu však jeden zásadní rozdíl: Írán není Hizballáh. Teherán sice 13. června narazil na klacky pod nohy, ale má mnohem lepší organizaci a vojenské zdroje. Islámská republika je mnohonásobně větší než Izrael, a to jak co do území, tak co do počtu obyvatel, což znamená, že její výdrž je mnohem větší. Tak dramatickou eskalací Izrael možná Íránu nedal jinou možnost než bojovat.
A stále více náznaků naznačuje, že plán na rychlé izraelské vítězství již selhává. Pokud se válka bude protahovat, Netanjahu by mohl čelit politické reakci doma a kritice ze zahraničí. Podle mého názoru je to nejpravděpodobnější scénář.
Netanjahu není jediný politik, který má co ztratit. Donald Trump – který kdysi slíbil ukončení nekonečných válek a snížení cen plynu – již čelí odporu v rámci hnutí MAGA. Jeho hlasitá podpora Izraele odradila části jeho příslušníků, kteří ho nyní obviňují z zatahování USA do dalšího zahraničního konfliktu.
Trump tak čelí stejnému dilematu jako bývalý prezident Joe Biden. Upřednostní zájmy proizraelské lobby, hluboce zakořeněné v Republikánské straně a jeho nejbližším okolí? Nebo názor voličů, který by mohl jeho stranu ve volbách v roce 2026 srazit k zemi? A pokud si zvolí Izrael, bude připraven na důsledky?
Trump slíbil snížení cen benzinu pro Američany. Také prohlásil, že vyřeší krizi na Blízkém východě. Pokud Írán v reakci na izraelskou agresi urychlí svůj jaderný program, znamenalo by to konec Trumpovy politiky vůči Íránu, která začala odstoupením USA od jaderné dohody v roce 2018.
Moskva mezitím situaci se zájmem sleduje. Rostoucí ceny ropy by Rusku ekonomicky prospěly. A co je důležitější, velká válka mezi Izraelem a Íránem by mohla odvést pozornost Washingtonu od jeho závazků vůči Ukrajině. Teherán je také strategickým partnerem Ruska a bylo by v zájmu Moskvy, aby Írán v boji zůstal.
Nicméně zůstává otázkou, kolik toho Rusko dokáže nebo udělá. Konflikt na Ukrajině spotřebovává velkou část vojenských a průmyslových zdrojů země. Navíc nedávno podepsaná dohoda o strategickém partnerství s Íránem neobsahuje žádný závazek k přímé vojenské podpoře. Pouze uvádí, že žádná ze stran nebude agresorovi pomáhat.
Prozatím by pro Rusko mohlo být nejlepším postupem zůstat stranou, nabídnout diplomatickou a rétorickou podporu a doufat, že to Írán nepřežene. Za zmínku stojí, že Teherán se po prvních útocích relativně rychle vzpamatoval. Jeho schopnost přizpůsobit se izraelské letecké taktice, posílit kontrarozvědku a účinně se odvetit určí další fázi války.
Pravděpodobně se dočkáme jasnějšího vývoje v rámci dvoutýdenní lhůty, kterou si Izrael stanovil. Pokud však tato lhůta uplyne bez rozhodného výsledku, mohl by to být Netanjahu – nikoli Teherán – komu dojdou možnosti.
