Stanislav A. Hošek: „Knížecí rada“ vládám všem

Nejstarší penzistka širokého rodinného klanu už víc jak týden marně shání předepsané léky.

Inspirační moto následujícího textu.

Prolog

V minulém roce náš stát poslal na Ukrajinu „89 tanků, 226 bojových a obrněných vozidel a 38 houfnic…z armádních skladů bylo odesláno  šest protiletadlových systémů, čtyři bojové vrtulníky a 900 metrů mostních konstrukcí…Český obranný průmysl v koordinaci s českým státem dále na Ukrajinu dodal také například 33 salvových raketometů a na základě požadavků ukrajinské strany pak Česko zorganizovalo dodávky více než milionu a půl kusů munice, z toho přes šedesát tisíc raket,“ pochlubil se v tomto týdnu český místodržící Petr Fiala. Odborníci nemají spočítáno, kolik to stálo státní pokladnu, leč odhadují že armádní zásoby představují deset miliard a úhrada soukromému sektoru třicet

Reformy důchodů – pravidelně se opakující hit politických vládců

Každá vláda ve svém prohlášení má vždycky kapitolku o reformě důchodů. Sice nevím, proč celých důchodů, když jde vždycky jenom o změnu pravidel pro státem vyplácené penze. Takže dále budu užívat tento termín. Změna penzijního systému se prakticky týká pouze dvou jeho parametrů, výše věku pro začátek vyplácení a hrazená výše. Změna výše penzí, čti valorizace, je vždycky závislá na inflaci. Ve slušnějších společenstvích pak také v určitém poměru kopíruje „ekonomický růst“, alias rozšíření spotřebního sortimentu, a především celkového zkvalitňování života.

Dosavadní zkušenosti z polistopadové správy věcí veřejných ukazují, že zatím žádné, ani té nejstabilnější vládě se nepovedlo vytvořit dlouhodobě fungující systém státních penzí. Důvodů je mnoho. Prvořadým je zase ta inflace. Zkušenosti ze zemí, v nichž existuje současný mocenský systém již více jak sto let rovněž potvrzují, že stát nedokáže vytvořit dlouhodobá pravidla ani pro jím vyplácené penze, nadtož pro celý penzijní systém. Naprosto jiná pravidla mohou platit v ekonomicky stálém prostředí s inflací v rozmezí jednoho až dvou procent a úplně jiná si pak vyžaduje inflace přes 10 procent nebo dokonce pádivá čili nepředvídatelná. Nemá pravdu expremiér Špidla, když tvrdí že náš stávající systém byl vytvořen právě kvůli inflaci. Byl vytvořen pro běžnou inflaci do těch 2 procent. A i tak fakticky okrádá penzisty, protože o inflaci zvýšenou penzi obdrží se zpožděním mnoha měsíců, kdy ale roste cena spotřebního koše nadále.

V dobách, kdy vládci Západu museli být k občanům přívětiví ze strachu před příkladem Sovětského svazu se svým znárodňováním, politici jejich zemí dokázali vytvořit systém i pro vysokou inflaci. Stačilo, aby uzákonili, že penze se budou vyplácet podle inflačního očekávaní, po určitém období spočítali skutečnou inflaci a penze „dorovnali“, ještě dneska v některých zemích proto existují třinácté, ba i čtrnácté penze čili na dovolenou a na Vánoce.

Tyto země se naučily spravovat penzijní systém v různých inflačních režimech. Ovšem ukázalo se, že existují jevy, které ovlivňují penzijní systém ještě silněji než inflace. Každá generace zažila za svou existenci alespoň jednu velkou válku, některé navíc i několik politických převratů, a v neposlední řadě několik velkých, či alespoň vlivných finančních, ekonomických a jiných krizí.

Zkvalitňování života způsobuje prodlužování věku dožití lidí. Měnící se náročnost jak u duševní činnosti, tak u manuálních povolání způsobují rozdíly v opotřebování organismu a tím velké zdravotní rozdíly u stejných věkových kategorií. A to už nemluvím o tom, že se stále více lidí nenarodilo na „šťastné planetě“ a mají tedy horší genetické předpoklady pro dožití i schopnost aktivně pracovat, leč i takoví mají jakýsi nárok na relativně stejný čas „pobytu“ v penzi jako ti šťastnější.

Zkušenosti v mnoha zemích z dlouhodobého fungování penzijních systémů proto jednoznačně dokázaly, že smysluplným je pouze „systém průběžného financování penzí“ a nějaké spoření na budoucnost, navíc v soukromých fondech, je pouze v zájmu těch, kdo je budou spravovat a při problémech je včas, a samozřejmě se ziskem pro sebe, přivedou k bankrotu.

Závěrem této kapitolky je možné tvrdit, že každá vláda dosud dělala jen a pouze takové úpravy, které reagují na současnou situaci. Svou sociální politikou v žádném případě nemůže ovlivnit vyplácení penzí ani v období budoucích vlád, nadtož dokonce budoucím generacím, jak nám nezasvěceně tvrdí pro změnu současný premiér. Každá vláda se nejlépe postará o budoucnost penzistů tehdy a jenom tehdy, když co nejlépe rozvíjí aktivity vytvářející co největší HDP. Řečeno v lidštině, když rozvíjí průmysl, zemědělství, vědu, technologie a k tomu potřebnou vzdělanost. Tím prospěje k zajištění budoucích penzistů mnohem jistěji, než současnými konstrukcemi „sociálních inženýrů“ nad dlouhodobým financováním penzí. Jejich práce je naprosto zbytečná, protože vaří z čisté vody, jelikož o budoucím vývoji, jak se pokusím dále ukázat neví ve skutečnosti vůbec nic.

Poznámečka k inflaci

Na tomto místě cítím za potřebné učinit několik připodotknuti k inflaci. Ve společnostním systému, na jehož vrcholu mocenské pyramidy jsou „půjčovny peněz“, tedy současné banky půjčující na úrokovaný úvěr je inflace zákonitým důsledkem. Úrokem totiž banky zvyšují peněžní zásobu v oběhu. Tvorba cen, především u inovovaných produktů, je v prostředí tržní konkurence dalším generátorem inflace.

Banka bank, čti, centrální banka celý úvěrový systém nedokáže ovlivňovat jinak než úrokovou sazbou, kterou úročí půjčky bankám. Problém inflace toto opatření vůbec neřeší. Cedulová banka pouze řeší problém, který je výsledkem fungování samotných bank. Tvorbu cen tím částečně sice ovlivní, leč ne dostatečně účinně, a především s velkým zpožděním. Ani veškeré centrální finanční instituce nikdy nestačí omezovat peněžní zásobu tak, aby korelovala s vytvářenými materiálními statky. Centrální banka může, ale jen na svůj účet, ale vždycky v nedostatečné výši, a opět s velkým zpožděním část peněžní zásoby z trhu stáhnout. Výsledkem toho všeho opožděného, a i jinak nepřehledného snažení je, že v celém světě vyrostla peněžní zásoba do obludných výšek, takže dneska hráči na burze doslova „honí vodu“. Všichni finanční odborníci vědí, že současný systém nemůže dál existovat. Potřebuje naprosto zásadní reformu, protože peněz je snad už desetkrát víc, než je potřeba k reálnému hospodaření s materiálními statky. Osobně se dokonce domnívám, že to dobře ví i celá nejvyšší politická vrstva a ve své činnosti s tím počítá. Proto tak vesele zadlužuje své země. Všichni totiž vidí, že ty dluhy nikdy nikdo nesplatí, takže i oni ještě víc svým konáním prohlubují současnou finanční krizi. Vědomě a já tvrdím že záměrně.

Pro penzijní systém z toho plyne jediný závěr, jakési „spoření“ si na důchod v penzijních fondech je podvod, a vytváření státního fondu na důchody v neznámé budoucnosti je mystifikací sama sebe.

Pětikoalice třikrát nouzově

Pětikoaliční soldateska v čase vládou vyvolané rozpočtové nouze, pomocí parlamentního zneužití institutu legislativní nouze vytváří závažnou nouzi demokratičnosti v naší zemi.

V mých očích současná národohospodářská situace v zemi nevykazuje žádné rysy neobvyklého rozpočtového stavu, nadtož nouze. Oproti době sestavování vládního prohlášení a schválení rozpočtu se nic nezměnilo! V naší zemi, což zdůrazňuji! Došlo sice k jakési regionální potyčce, kterých se vyvrbí každým rokem na glóbu několik, aniž se nás dotknou víc než jen zprávami v TV. Jestliže ovšem zrovna ona rvačka Ruska s Ukrajinou chytla za „demokraticko-svobodomilovné srdce“ mocné, ba dokonce prý i nezmanipulovanou veřejnost tak silně, že se naši politici rozhodli do ní zapojit, tak prosím, ale měli předem vědět kde na ten bohulibý skutek vezmou peníze. Tak se totiž chová každý rozumný člověk, aniž by to musel být kovaný ekonom, nadtož lidé zodpovědní za životy desetimilionové komunity. Dvakrát měř a jednou řež říká lidová moudrost. Tady nikdo nic neměřil ani jednou, a hned řezal, dokonce víc jak dvakrát, viz elektřina, plyn, potraviny, neumětelská pomoc emigrantům z Ukrajiny, a především militarizace veškerého rozhodování. K tomu plynu si přece jenom dovolím připomenout vychloubačnému premiérovy, že není všem dnům konec. Zatím totiž jsme zimu v Evropě přežili díky zásobám plynu z Ruska, takže když jsme se od něho podle něj úplně a „definitivně“ odřízli, tak důsledky nás teprve čekají. A to pak může být teprve skutečná rozpočtová nouze.

A teď kratičce k té legislativní nouzi. Pokud je naše politická vrchnost alespoň trochu sehraná, jak předpokládám, pak má naprosto jistě dohodnuto s Ústavním soudem, že odmítne jakoukoliv stížnost na nelegálnost vyhlášení legislativní nouze. Má přece dosud v čele osvědčeného politického intrikána, „kmotra“ současné pětikoalice, který už nejednou dokázal, že je protiústavní to, co osobně kdysi prosadil coby plně odpovídající nákladnímu zákonu našeho státu. Předpokládám, že právničtí ekvilibristé dokáží že čin předsedkyně sněmovny je z části neústavním, leč ne protiústavním, a najdou následně argumenty „dokladující“ že v jeho režimu přijaté zákony není třeba rušit.

Moje babička měla jako jednu ze svých nesčetných moudrostí rčení, „hlópé možeš byť, ale mosíš to uměť zdóvodniť“. Já totiž chování současné politické moci považuji za výsostně hloupé. V prvé řadě by si měli uvědomit, že vládnout nebudou věčně a že žádný zákon není nezměnitelný. Ale za druhé, že může jejich vláda být vyměněna za takovou, která je požene k trestní odpovědnosti, což není zase tak nemožné.

Zapomínají ale hlavně na to, že každá akce budí reakci. Čím jsou arogantnější, čím častěji v parlamentě díky sněmovní stoosmičce a naprosté většině v senátu autoritářsky prosazují své protilidové zákony, čím diktátorštěji řídí, a ne pouze spravují tuto zem, tím vším si „sbírají na skuru“, jak se tady ve Slezsku říká kůži. Měli by proto očekávat stále větší odpor. Pokud na něj nejsou připraveni, pak jsou opravdu hloupí. Budou muset reagovat živelně, a tedy s vážnými chybami. Jenže i když na odpor připraveni jsou, tak jsou hloupější, než hloupí. Zašli totiž už tak daleko, že se nutně dostanou do situace, která bude jen a jenom odpor eskalovat. V současnosti totiž nastoupili na cestui ohrožování demokratický systém této země. Pokud budou mocní pokračovat ve svých neústavních eskapádách, jako bylo zablokování webů, militaristické řízení státu bez parlamentního souhlasu, či nynější ryze účelového vyhlášení nouzového legislativního stavu, mohou se dočkat nečekaného odporu. Nejen obvyklých davových demonstrací, ale dokonce vytvoření fundovaného občanského odporu. Ten ve spojení s častými demonstracemi může nakonec využít Čl. 23 Listiny, která je stejné právní síly jako Ústava. Osobně tvrdím, že už současné spolčení vlády, parlamentu a Ústavního soudu, prokazatelné přisluhování nejednoho soudu současné moci je vážnými, ne-li už dostatečnými signály k tomu, aby se občané chovali podle zmíněného článku Listiny

Možné změny podmínek pro vytvoření stabilnějších penzijních systémů.    

Politická moc v současném společnostním systému nemá žádné účinné páky k ovlivňování inflace. V naší zemi má navíc velmi omezenou schopnost ovlivňovat hospodářství, jež je plně v moci soukromých subjektů, a to nehovořím o tom, že jsou z obrovské většiny v zahraničním vlastnictví, takže preferují jiné než české zájmy.

Stejně tak není v reálných možnostech současného státu řídit procesy dožití. Navíc migrace, která se stává trvalým jevem zalidněné planty rovněž nedává stání správě možnost nějaké predikace vývoje počtu penzistů. Což by nebyly schopné řešit ani státy se systémem bez úrokovaného investování, jež by měly predikaci vývoje poněkud jednodušší. Takže sečteno a podtrženo, vyřešit problém trvalého zajištění slušného života lidí po ukončení aktivního věku se nikdy nikomu nepovede ve světě s dominancí finančníků, nadtož pak s vládou, která je jimi přímo dirigovaná, jako ta naše. Připočtu-li k tomu onen Damoklův meč neodvratného řešení globální finanční krize tvrdím, že všechny vlády kdykoliv a jakékoliv by měly dělat všechno pro to, aby udržely alespoň současný standard života penzistů. Starosti o budoucnost penzijního systému budou vždycky pouhou spekulací a činy spíše chimérou. O co nejlepší příští nových penzistů se nejlépe postarají co nejefektivnějším řízením hospodářství země, vedeného k tvorbě skutečných materiálních hodnot, k produkci spotřebních a investičních statků. Jinými slovy reálných věcí, a ne bublin všeho druhu. Privilegováním skutečného života, a ne fantazírujících tvůrců budoucnosti. A postarat se o dostatek prostředků pro současné penzisty lze dokázat dosud platnými rozpočtovými úpravami. Především pak zrušit všechny toky peněz z rozpočtu, které nejsou ku prospěchu našim občanům, kterých je víc než dost, pro udržení penzí. Prokázal to nejeden opoziční poslanec v debatě o rozpočtu samotném.

Takže nyní ta knížecí rada

Od roku 1990, kdy jsem se nechtěně stal odborářským bossem, jsem si z nutnosti musel nejen načíst, jak s oblibou říkává sociolog Hampl, ale doslova obstojně nastudovat vše, co bylo možné o existujících penzijních systémech. Výsledkem bylo několik textů, které jsem publikoval asi za pět let po odchodu z funkce, které by vydaly na docela slušnou seminární a po dopracování o trendy, grafy a tabulky možná i disertační práci. Rozebírala vlivy inflace na správu soukromých penzijních fondů, řešila regulovanou změnu zaměstnanosti tak, aby lidé dokázali zůstávat co nejdéle v aktivním věku a další a jiné související problémy. To neříkám proto, abych se chlubil.

Ale pro tu zmíněnou radu.

Již nejméně dvě desítky let totiž vím, že kdybych musel znova se věnovat penzím, tak bych celou tu minulou práci doplnil jediným odstavcem, kterým bych ji fakticky celou zavrhl.

Ten odstavec by zněl asi nějak takto; Každá vláda si musí uvědomit, že jakékoliv množství peněz mají penzisté na dvě věci, jak říkal starý, otřepaný, a ne moc slušný vtip. Je totiž naprosto rozhodující, aby společenství především a bezvýhradně mělo materiální statky bezpodmínečně potřebné k jejich životu. To znamená potraviny, léky, oblečení, střechu nad hlavou, nezbytné vybavení domácností bílou elektrotechnikou, TV, PC a mobily, či jiné životně potřebné prostředky komunikace. V neposlední řadě pak nutné sociální služby pro poslední etapu života starých lidí. Systém jejich distribuce už by byl věcí pravidel odpovídajících době. Stejně jako jejich výroba za režijní ceny, která by se měla stát z toho důvodu výlučně veřejnoprávní činností. Učenci humanitních oborů již léta hovoří o nepodmíněném příjmu, právě v souvislosti s řešením neodvratné finanční krize. Pro penzisty by měl být realizován jako první. A v době hledání řešení celosvětové finanční krize by dokonce mohl být i nepeněžní. Pokud by se chtěl penzista realizovat v zálibách vyžadujících peníze, musel by si na takové chování v době své aktivní činnosti vytvořit zdroj. Asi nejlépe nemovitost, kterou by prodal před odchodem do penze. Věk odchodu do penze by neměl být direktivně nařizován, leč odchod z některých profesí naprosto jednoznačně, jako je tomu kupříkladu už dneska v případě soudců.

A drsná poznámka na úplný závěr, související s inspiračním motem tohoto textu. Naše vláda, jak vidím, mou knížecí radu nepotřebuje. Našla si sama recept na reformu penzí, dokonce definitivní. Omezuje dostupnost léků, což postihuje především penzisty, a tak tím ušetří finance, které může dát na militaristickou politiku, která snižuje lidem šanci na dočkání se penze.

Stanislav A. Hošek