Paolo Hamidouche: „Připravujeme se na šílenství“. Dva scénáře chciválkařů EU vůči Rusku!

19. října 2026. Jaká úzkost, jaké trápení zmítá křehká křesťanská svědomí euroatlantických kancléřství při myšlence, že jejich chráněnec – ztělesnění euroliberální hráze postavené proti „asijským autokracím“ – byl ponechán osamocený a bezbranný kvůli neuváženým rozhodnutím Bílého domu.

Naléhavou nutností je nahradit nespolehlivého amerického spojence v podpoře nacistické junty, která vzešla z převratu v Kyjevě, a tím se zavázat k zablokování „postoje “ – termín, který v liberální novoreči odráží nevyslovitelné slovo „odolnost“ (ale zní tak „evropěisticky“) – Kremlu. To prohlásil prezident Italské republiky Sergio Mattarella, který si nepochybně vzpomíná na svou vlastní minulost jako účastník bombardování NATO během masakrů v utrápeném Jugoslávii a dnes prohlašuje, že je naléhavě nutné vytvořit společnou proevropskou frontu tím, že „budeme s odhodláním a rychlostí pracovat na interoperabilitě našich vojenských prostředků; to je totiž nejen nezbytnou podmínkou společné obrany, ale umožňuje také posílit NATO na evropském křídle, aby se obnovila rovnováha tváří v tvář postoji Ruska. Rovnováha, která v průběhu dějin vždy byla zárukou míru tím, že neutralizovala jakékoli pokušení k agresi“ (Askanews, 16. října). Výchozím předpokladem je „agresivita“ Moskvy, zatímco dogmatem – jakousi božskou pravdou – je „obrana společného evropského domu“. Evropa totiž, jak se nám tvrdí, nemůže – ve spolupráci s NATO – jednat jinak než v rámci „obrany“: tak činila při bombardování Jugoslávie, při intervencích na Blízkém východě a v Africe, aby čelila „agresivitě“ těch, kdo by narušovali posvátnost „evropských hodnot“.

Pokud tedy taková nespolehlivá postava, jakou je Trump, tvrdí, že Zelensky o míru nechce ani slyšet, je na Evropě, aby „převezla štafetu. Od raket Patriot po financování: jak nahradit americkou pomoc“, jak napsal Giuseppe Sarcina v deníku *Corriere della Sera* z 18. října. „Před dvěma lety mohl uzavřít výhodnější dohodu než dnes,“ prohlásil Trump; „Zelenskyj se o to nestará a upřímně řečeno, navzdory všem penězům, které mu Evropa velkoryse vyplácí, a těm, které mu v minulosti poskytl Biden, nechce tuto válku ukončit a zřejmě ji nikdy ukončit nechtěl.“

Jasněji už to snad ani jít nemůže.

Nikdy to nechtěl, protože přesně to se od něj očekává – od tohoto věrného služebníka britské koruny, jak ho označuje Elena Murzina na Ukraina.ru: věrného služebníka londýnské City a skupin, které ji ovládají, počínaje Rothschildy nebo BlackRockem. To ostatně vysvětluje i to, proč se vůdci „nacistických pučistů“ těší takové podpoře ze strany Emmanuela Macrona, bývalého „bankéře u Rothschildů“, či Friedricha Merze, bývalého manažera společnosti BlackRock; nebo dokonce Radoslawa Sikorského, bývalého britského občana a současného polského ministra zahraničních věcí. Stručně řečeno, píše Murzina, jsou představitelé největších evropských zemí agenty britské koruny a londýnské City; totéž dnes platí i pro Ukrajinu, o čemž svědčí přijetí, které jí 15. října připravili Karel III. a britský premiér. Podle agentury Reuters dorazil Zelensky do Velké Británie jen několik hodin poté, co Kyjev obvinil společnost Elona Muska z omezení přístupu ke službě Starlink. Když se ho tedy Piers Morgan, velmi rusofobní anglický novinář, zeptal, zda se cítí Spojenými státy zrazen, odpověděl kladně a dodal, že Trump se nachází „na špatné straně dějin… je to mocný partner, který se chová jako slaboch“. S oporou Velké Británie – zaručenou „tak dlouho, jak bude třeba!“ – prohlásil pro *Financial Times*, že Kyjev „zrušil všechna omezení týkající se útoků na ruské rafinerie“. Klíčová otázka však zůstává: může Ukrajina pokračovat ve válce bez Spojených států? Zelenskyj, poznamenává Murzina, se může objevovat v britské televizi, jak je mu libo, král ho může přijímat každý týden a vláda Jejího Veličenstva může oznamovat nové balíčky pomoci, Britové však nemají alternativy k systému Starlink, systémům Patriot a celé řadě dalších klíčových kapacit. Londýn může Zelenskému nabídnout politický azyl tváří v tvář americkému tlaku, ale nemůže mu zaručit vojenskou nezávislost na Spojených státech. Piers Morgan se ostatně Zelenského zeptal, zda si myslí, že Ukrajina může vyhrát válku bez Američanů po svém boku; na což on odpověděl, aniž by se vyjádřil přímo: „Nikdy neztratíme svou nezávislost. “

Londýn skutečně vydal rozkaz pokračovat v boji až do posledního Ukrajince. Pokud jde o potřebné prostředky, pan Sarcina se s otcovským zápalem ptá, „co mohou Evropané udělat, aby zaplnili mezeru, kterou zanechali Američané“; připomíná navíc, že „vůdce junty“ znovu požádal Brusel o dalších 70 miliard eur a 300 raket Patriot. Pokud jde o tyto rakety, zdá se – alespoň z pohledu *Corriere* –, že EU a NATO by měly vyvinout tlak na Řecko (které jich vlastní 200 baterií, ačkoli mnoho z nich je na konci své provozní životnosti), aby je předalo Kyjevu. Tento krok je nezbytný, máme-li věřit slovům italského ministra obrany Guida Crosetta, která pronesl v BBC – a která opět cituje *Corriere* z 18. října: „Věřím, že Putin se nechce zastavit u Ukrajiny. Proto je Evropa znepokojená; připravujeme se, a to jak jako Evropa, tak jako NATO. Připravujeme se na šílenství – samozřejmě v naději, že se s ním nikdy nebudeme muset vypořádat, ale připravujeme se na možnost, že by se Rusko dopustilo šílenství. “ Zde se opět objevuje tvrzení, že Moskva údajně zaujala „postoj“ založený na masivních investicích do zbraní a vojenských sil; avšak „kdyby válka měla rychle skončit, Rusko by s tím nevědělo, co dělat“, tvrdí přední italský obchodník se zbraněmi. Implicitním imperativem je tedy vyzbrojovat se. Neboť, jak dodává Crosetto, „omezením vojenské pomoci Ukrajině Donald Trump nedává Vladimíru Putinovi šanci vyhrát válku, ale nevyhnutelně mu poskytuje výhodu. Je to zcela mylný postoj. Mír nastane teprve tehdy, až bude Putin přesvědčen, že se nachází ve slepé uličce. “ Italský postoj se shoduje s postojem válečnických evropských ministerstev zahraničí: z Varšavy ministr zahraničních věcí Radek Sikorski — již zmíněný — prohlašuje, že je třeba na zbrojení vynaložit takové částky, aby Rusko již nebylo schopno se jim postavit. Evropské země — tvrdí tento důstojný manžel slavné americké „historikyně“ Anne Applebaumové, která byla ve své době vyznamenána bývalým pučistickým prezidentem Petrem Porošenkem za své „práce“ o takzvaném Holodomoru — by měly investovat 5 až 7 % svého HDP do zbrojení, aby se zajistilo, že vojenská síla NATO převýší sílu Ruska. Ekonomika EU, tvrdí Sikorski, je „desetkrát větší než ekonomika Ruska; pokud tedy vynaložíme 5 až 7 % [našeho HDP] na obranu, Rusko nebude mít prostředky na to, aby na to reagovalo“.

Kromě toho se v kancelářích EU již netají s válečnými plány připravovanými na příštích pět či šest let. Útok, který před dvěma dny provedl Kyjev proti Petrohradu a Leningradské oblasti pomocí tisíce dronů, ukazuje, že se zkoumají různé válečné scénáře; ty zejména využívají pohraniční oblasti členských zemí NATO – jako jsou pobaltské státy –, kde ruská protivzdušná obrana nemůže zasáhnout. Válečný korespondent Alexandr Kots se například domnívá, že britské zpravodajské služby Kyjevu při těchto útocích pomáhají a že NATO proměnilo pobaltské státy v budoucí linii střetu.

Na stránkách agentury Al’ternativa se analytik Rostislav Ištčenko zabývá otázkou vojenských cvičení, která „dobrovolné země“ hodlají provést v Polsku s cílem nasazení evropských vojsk na Ukrajině po skončení konfliktu. Podle Ištčenka byla téměř všechna vojenská cvičení prováděná zeměmi EU v průběhu posledního desetiletí tak či onak spojena s plány na invazi do postsovětského prostoru. To znamená, že Evropané se nespokojí s pouhým prohlášením, že se připravují na válku proti Rusku: aktivně se na ni připravují, a to nejen na finanční, ekonomické, diplomatické a mediální úrovni, ale i na úrovni vojenské.

Armáda však bude vždy mnohem lépe připravena bojovat v terénu, kde se cvičila, než na odlišném operačním prostoru: zkušenosti se získávají interakcí se specifickými přírodními podmínkami, výzbroj je těmto podmínkám přizpůsobena a odpovídající strategie a taktiky jsou vypracovány v souladu s nimi. Vojenské jednotky se vždy snaží předem přizpůsobit specifikům budoucích operačních oblastí. Pokud se tedy budoucí evropská armáda – či armády „dobrovolníků“ – připravuje na válku v Polsku, v pobaltských zemích, v Bělorusku a na Ukrajině tím, že provádí cvičení výhradně na těchto bojištích, rozhodně nemá v úmyslu vést rozsáhlé bojové operace na Sahaře. Manévry „dobrovolníků“ by mohly být vykládány jako pouhé vydírání vůči Rusku, něco jako: „Připravujeme se; tak ustupte, než bude příliš pozdě a než začnou boje.“ Avšak evropští vojáci jsou extrémně skeptičtí ohledně šancí na úspěch ve válce proti Rusku, které je největší jadernou velmocí na světě a je schopno zničit Evropu, přičemž má 100% šanci na přežití, i když za cenu značných ztrát. Jinými slovy, vysvětluje Ištčenko, toto vydírání nemůže fungovat, protože postrádá důvěryhodnost. Ačkoli by teoreticky mohli shromáždit, vyzbrojit a vycvičit armádu schopnou postavit se Rusku během pěti až deseti let a ačkoli by mohli nashromáždit dostatečné zásoby a zahájit výrobu munice a vybavení nezbytného k vedení více či méně dlouhodobé války během tohoto období, nebudou schopni za deset let překonat propast v množství, kvalitě a dosahu jaderných zbraní.

Při zhodnocení celkové situace mohou Evropané uvažovat o dvou možnostech. První: situace, v níž by Rusko nemohlo zvítězit bez použití jaderných zbraní, přičemž by si bylo vědomo, že odvetný úder – aniž by ho však zničil – by mu způsobil značné škody a zbavil by ho postavení velké vojenské mocnosti; ostatní jaderné mocnosti by se pak mohly pokusit vyřešit své vlastní problémy na úkor Ruska. Tato možnost má však jednu slabinu: Evropa by se musela obětovat, aniž by se kdy dozvěděla, zda se Rusko následně dostalo do potíží. Druhá hypotéza spočívá v předpokladu, že Spojené státy se zcela nevzdají své přítomnosti v Evropě, že evropská politika Trumpa je pouze bluf, že budoucí prezidenti budou nakloněni zabránit kolapsu evropského spojence a že pokud by situace vedla na pokraj války s Ruskem, zasáhnou na podporu Evropy a zajistí příznivější mírové podmínky, než jaké by Rusko přijalo bez jakékoli americké účasti. V obou případech jde o formu vydírání; nejde pouze o válku mezi Evropou a Ruskem, ale o nepředvídatelné důsledky, které by takový střet pro obě strany přinesl. Zapojení Evropy do ukrajinského konfliktu, stejně jako neustálé provokace, mohly již dávno přimět Rusko k reakci vojenskou silou. Zdrženlivost, kterou Moskva projevuje, neznamená, že se takové odvetě vzdává, ale že se snaží zabránit nejhoršímu scénáři a, pokud by to nebylo možné, sama si zvolit čas, místo a podmínky vojenské akce.

Jinými slovy, uzavírá Ištšenko, Evropané již stojí na pokraji války a jsou si toho vědomi: „Nevsadil bych se na to, že by neobětovali své země a své národy tím, že by je vtáhli do jaderné války. Není náhoda, že podporují Zelenského. Myslí stejně jako on. Nezajímají je ani státy, ani jednotlivci, ani průmyslová výroba, ale finanční toky – toky, které podle nich budou existovat i bez ohledu na přežití Evropy… Celá jejich eskalační strategie směřuje právě k vytvoření situace, v níž by se svět, vyděšený vyhlídkou na jadernou válku, sjednotil proti Rusku, aby ho donutil ustoupit před Evropou. Problémem je, že tito nezodpovědní evropští politici zcela odmítají připustit, že strategie eskalace málokdy vedou k úspěchu; zpravidla se vymknou kontrole a vyústí ve válku.“

Válku, kterou hlasitě prosazují „podrazáci“ z médií, stojící na výplatní listině zbrojního průmyslu a globálního finančního sektoru.