Terorismus s lidskou tváří
Nejdřív odletí premiér do Washingtonu. Ne sám, samozřejmě. V doprovodu má bezpečnostního poradce a šéfy všech tří českých tajných služeb, s nimiž navštíví CIA. Potom se sejde s prezidentem Bidenem a hovoří se o bezpečnosti, Rusku a Ukrajině. Standardní spojenecký provoz. Jen poněkud koncentrovaný. Návštěva proběhla 14.–16. dubna 2024.
O sedm týdnů později přichází terorismus.
Tedy terorismus českého střihu. Žádné mrtvoly, žádná krev, žádné ohořelé školní batohy. Najatý Kolumbijec v noci vleze do autobusového depa, benzín nalije na tu část autobusu, kde není motor ani nic zvlášť hořlavého, něco zapálí a odejde. Požáru si všimnou zaměstnanci, kteří si vyšli zakouřit, a uhasí ho. Škoda je nepříjemná, nikoli však dějinná. Zato politický význam dorazí téměř obratem: teroristický útok, hybridní válka, ruská stopa.
Dokonalý moderní atentát. Dost dramatický na titulní stránky, dost neúspěšný na to, aby se nemuselo tisknout parte. Samozřejmě existuje pachatel. Samozřejmě komunikoval přes Telegram. Samozřejmě za ním stál tajemný zadavatel. A samozřejmě stopy vedou tam, kam v této epoše stopy vést mají.
Pozdější mezinárodní vyšetřování navíc Kolumbijce spojilo s dalšími žhářskými útoky v Polsku a se širší skupinou podezřelou z práce pro zahraniční rozvědku. Polská ABW ji spojuje přímo s ruskými službami. Záznamy požárů se následně objevovaly v ruskojazyčných médiích, kde byly vydávány za útoky proti infrastruktuře NATO. Eurojust, polská ABW.
Případ uzavřen. Anebo alespoň uložen do složky, na jejímž obalu je dostatečně velkým písmem napsáno RUSKO.
A právě zde začíná ta nepříjemná myšlenka.
Kdyby někdo chtěl ruský útok zinscenovat, jak by asi postupoval? Poslal by na místo zaměstnance ministerstva s průkazkou v kapse? Nebo by najal zahraničního zoufalce, slíbil mu pár tisíc dolarů, dal mu instrukce přes Telegram a obstaral mu dostatečně ruskou digitální stopu?
Profesionálně vyrobená stopa se od skutečné stopy nepozná podle toho, že je profesionálně vyrobená. Pozná se pouze tehdy, když její výrobce udělá chybu. Pokud ji neudělá, zbývá nám slavnostní tisková konference a ujištění lidí, jejichž profesí je vědět něco, co nám nesmějí ukázat.
To stále není důkaz inside jobu. Je to pouze připomenutí, že tajné služby mají v podobných případech mimořádný epistemologický luxus. Mohou říci: „Máme důkazy, ale nemůžeme je zveřejnit.“ Občan pak dostane demokratickou možnost buď věřit, nebo být označen za člověka, který naletěl nepřátelské propagandě.
Ještě zajímavější je domnělá ruská neschopnost. Mocnost, která má podle evropských představ armádu hackerů, vrahů, špionů a manipulátorů, vyšle Kolumbijce, jenž nedokáže pořádně zapálit autobus. V Německu nasadí výbušný dron, který nevybuchne. Jinde poškodí rozvodnu, ale nezpůsobí výpadek. Hybridní válka připomíná stále častěji zájezd kroužku nešikovných pyrotechniků.
Jenže neúspěch je politicky mimořádně praktický. Úspěšný útok s desítkami mrtvých by vyžadoval skutečnou odpověď a nesl riziko skutečné války. Neúspěšný útok vyžaduje především rozhovor ve večerních zprávách, navýšení rozpočtu a další pravomoci bezpečnostních orgánů. Je bezpečný pro útočníka, vládu i televizního diváka. Vyděsí, ale nezavazuje.
Možná je to opravdu ruská strategie: levnými „telegramovými agenty“ vyrábět nejistotu, chaos a nedůvěru. Dokonce i BIS tento mechanismus otevřeně popisuje. Najatý amatér nemusí vědět, pro koho pracuje. Jeho nekompetentnost může být výhodou: je levný, postradatelný a neposkytuje přímé spojení k zadavateli. Výroční zpráva BIS za rok 2024.
A možná se zároveň našim politikům velice líbí, jak užitečné tyto útoky jsou.
Tyto dvě možnosti se totiž nevylučují. Útok může objednat Rusko a politickou polévku z něj mohou vařit lidé v Praze, Berlíně i Bruselu. Nemusejí požár založit. Stačí, když pokaždé přiběhnou s připraveným hrncem. A potom je tu Německo. Země, v níž hybridní válka projevuje obdivuhodný cit pro volební kalendář.
Dne 6. září 2026 se volí v Sasku-Anhaltsku. AfD má podle posledního průzkumu 42 procent, CDU 22. Strana, kterou bylo ještě nedávno možné držet za hygienickým kordónem, už neklepe na dveře. Sedí v obývacím pokoji a ptá se, kde se zapíná televize.
Vytvořit vládu bez ní by mohlo vyžadovat spojenectví téměř všech, kteří volby prohráli, proti tomu, kdo je vyhrál. Demokraticky, pochopitelně. Ve jménu záchrany demokracie před voliči. Aktuální průzkum MDR.
A právě v této chvíli přilétá ruský dron.
Ve skutečnosti přiletěl už 4. srpna. Nesl výbušninu, ale nevybuchl. Německá vláda připsala operaci Rusku 1. září – pět dnů před volbami. Má prý policejní poznatky, zpravodajské informace a technické podobnosti s předchozími ruskými operacemi. Veřejnost má jejich závěr, nikoli celý důkazní materiál. Tagesschau. Kalendář samozřejmě nic nedokazuje. Kalendář pouze visí na zdi a škodolibě se usmívá.
AfD přitom svou ruskou politiku nijak zvlášť neskrývá. Požaduje okamžité zrušení protiruských sankcí, opravu Nord Streamu a neutrální Ukrajinu mimo NATO i Evropskou unii. Volební program AfD. To lze považovat za naivitu, obchodní pragmatismus, kapitulantství nebo ruský geopolitický sen. Podle vkusu.
Po nevybuchlém dronu se však už nemusí diskutovat o tom, zda jsou sankce účinné, zda německý průmysl unese jejich cenu nebo zda lze jednou s Moskvou obnovit diplomatické vztahy. Z politického názoru se stává bezpečnostní diagnóza. Chcete dialog s Ruskem? Potom se podívejte, co Rusko dělá.
Chcete volit AfD? Potom se podívejte, komu tím pomáháte. Nesouhlasíte s naším výkladem? Potom je docela možné, že hybridní operace už zasáhla i vás.
Je to elegantní komunikační soustava s uzavřeným oběhem. Rusko útočí, a proto nesmíme volit stranu žádající dialog s Ruskem. Kdo pochybuje o ruském útoku, potvrzuje účinnost ruské propagandy. A čím více lidí pochybuje, tím rozsáhlejší hybridní válka zřejmě je.
AfD tak nemusí být zakázána. Volič smí její lístek svobodně vhodit do urny – jen musí předem pochopit, že tím možná pokračuje ruský útok jinými prostředky. Mobilizujme se tedy proti Rusku. Mobilizujme se proti AfD. A hlavně mobilizujme voliče, aby si svobodně vybrali tu správnou možnost. Demokracie je přece svobodná soutěž politických sil, pokud ovšem některá z nich nezačne dostávat příliš mnoho hlasů.
Ani to stále neznamená, že dron zinscenoval Berlín. Možná jej skutečně poslala Moskva. Pro německou vládu by to ostatně byla nejpohodlnější varianta: protivník zdarma dodá rekvizitu a stát k ní pouze napíše volební titulek. Taková je krása hybridní politiky. Jeden nevybuchlý dron může současně posloužit ruskému zastrašování, německé bezpečnostní mobilizaci i kampani proti AfD. Každý dostane přesně ten příběh, který potřebuje. Jen volič opět dostane účet – a doporučení, jak jej má správně přečíst. Nevím, kdo držel sirky. Nevím, kdo vypustil dron. Jen mě znervózňují lidé, kteří ještě před zveřejněním důkazů přesně vědí, jaký příběh máme v kouři spatřit — a koho máme kvůli němu volit.
