Egon W. Kreutzer: Firewall a apartheid – najděte rozdíl
Když bylo v USA zrušeno otroctví, rychle byly přijaty zákony, které měly zachovat fikci zásadního rozdílu v lidské hodnotě. Bez segregace, která bývalým otrokářům umožňovala omlouvat se za obchodování s lidmi a zacházení s nimi jako s dobytkem – protože koneckonců byli méněcennými lidskými bytostmi a zůstali jimi i po své emancipaci – by nebylo možné potlačit vinu, kterou si nahromadili. To se projevovalo v přísném oddělení nově osvobozených od těch, kteří byli vždy svobodní na veřejnosti. Ať už to byly školy, restaurace, veřejné toalety nebo sezení v autobusech a vlacích, černochům byl zakázán vstup do prostor vyhrazených pro bílé lidi nebo jejich používání. Dokonce se úspěšně pokoušeli zabránit černochům ve volbách prostřednictvím obtěžujících testů gramotnosti a volebních daní. Nešlo však jen o vyhýbání se vině; šlo také o udržení dominance a o to, aby se lidé nemuseli vzdát ekonomických výhod nadřazené rasy nebo se s ní dělit.
Tento systém zůstal v platnosti téměř sto let, než byl oficiálně ukončen zákonem o občanských právech v roce 1964. Základní myšlení se od té doby změnilo jen postupně. Nezmizel úplně.
V roce 1948 vyhrála Národní strana volby v Jižní Africe a vytvořila tak většinu pro zavedení apartheidu. Zákon stanovil odstupňovaná práva bílých, barevných lidí, Asiatů a černochů. Podobně jako v případě segregace v USA byli diskriminováni zejména černoši, dokonce jim byl zakázán vstup do měst, kam mohli vstoupit pouze se zvláštním povolením. I zde bylo cílem zajistit nadřazenost bílé rasy tím, že se všem ostatním legálně zabrání v tom, aby se byť jen přiblížili k jakékoli potenciální moci nebo účasti na vládě.
Tento systém skončil v roce 1994.
I dnes se u táboráků vyprávějí příběhy o hlouposti, lenosti, lstivosti, zrádnosti a zločinnosti černochů a tyto příběhy nevyprávějí jen zapřisáhlí rasisté, ale i ti, kteří se jako rozvojoví pracovníci pustili do podpory zemědělských a zavlažovacích projektů pro černochy s cílem zlepšit jejich životy. Tato perspektiva se však na jedné straně zaměřuje na vzdělané, ambiciózní (a ušlechtilé) bílé lidi a na druhé straně na černochy žijící v prekérních podmínkách a prakticky bez příležitostí. Rozpor, který má být zviditelněn, však do značné míry mizí, když vezmeme v úvahu vzdělané, ambiciózní (a ušlechtilé) černochy, kteří si od konce segregace vydobyli cestu, zejména v USA, a pracují jako právníci, vědci, a dokonce i generálové, a postavíme je do kontrastu s masami marginalizovaných bílých Američanů, kteří v podstatě nejsou o nic méně hloupí, líní, zrádní a zločinní než masy stále marginalizovaných černochů.
To silně naznačuje, že „rasismus“ má málo společného s barvou pleti, ale v podstatě je to jen soubor nástrojů používaných k udržení výhodných pozic a k zajištění nadvlády nad menšinami a do jisté míry i nad většinou, a to do té míry, do jaké má zajistit, aby se na stávajících podmínkách nic nezměnilo, přičemž opatření jsou čím dál tvrdší a drastičtější, čím silnější je odpor proti systému apartheidu.
V Německu byla demokraticky určená vláda bílých nad bílými po druhé světové válce dlouho považována za samozřejmost. Koneckonců, národní socialismus a s ním i rasismus byly překonány a země chtěla světu dokázat, že se k takovému barbarství už nikdy nevrátí. Křesťanští demokraté (CDU/CSU) pracovali (spolu se Svobodnými demokraty, FDP) v zájmu podnikání, zatímco sociální demokraté (SPD) pracovali (spolu s FDP) v zájmu podnikání i pracujících, takže to, co je spojovalo, bylo vždy větší než to, co je rozdělovalo.
Teprve když se v Evropě objevila elita EU, jejíž vláda se zaměřila na rozpuštění národních států a na potlačení a zneplatnění národních zákonů bez dostatečné demokratické legitimity prostřednictvím vlastních zákonů a předpisů – zejména poté, co finanční krize v roce 2008 a její následky ukázaly, že euro ve spojení s bruselskou všemocností se pro Německo a Němce nutně neukázalo jako prospěšné, a když bylo nutné zvládnout rostoucí příliv kulturně odlišných imigrantů – vznikl odpor, který v roce 2013 vedl ke vzniku AfD, „strany profesorů“. Její cíl posílit národní zájmy v ekonomické sféře vedl k tomu, že se AfD stala tavicím kotlem národních zájmů všeho druhu, a tím přitahovala i rozptýlené zbytky nacistické cítění.
Počátek německého apartheidu, úhledného oddělení dobra od zla, lze vysledovat až na podzim roku 2015, kdy Angela Merkelová odmítla uzavřít německé hranice pro příliv imigrantů. Každý, kdo se proti tomu postavil, i když nesympatizoval s AfD, byl označen za rasistu a fašistu – a jakmile jste se do této kategorie dostali, nebylo snadné se z ní dostat.
Ale ať se etablovaná elita snažila sebevíc, AfD nezmizela ze scény; ve skutečnosti získala půdu pod nohama. To, že se ve zprávách a diskusních pořadech stala prakticky neviditelnou a publikovala pouze negativní titulky, bylo zbytečné. Rozdmýchávání protistraníckých nálad denními i nočními protestními pochody bylo zbytečné. Vyloučení členů AfD ze zpěvných a sportovních klubů bylo zbytečné. Uvolňování takzvané Antify, německé obdoby amerického Ku Klux Klanu, na domy a auta členů AfD, nebo dokonce napadání a bití členů na ulici, bylo zbytečné. Odepírání AfD místopředsedy Spolkového sněmu bylo zbytečné. Odepírání straně zasedací místnosti, na kterou měla vzhledem ke své velikosti nárok, bylo zbytečné. Vyhrožování – a v případě potřeby i použití násilí – majitelům restaurací, kteří AfD poskytli místo konání, bylo zbytečné. Pokusy o blokování stranických sjezdů byly zbytečné. Nemělo smysl psát a vysílat proti AfD ze všech stran, nepomohla ani vzpoura ctihodných babiček proti pravici.
Nyní byla přijata opatření, která mají členům AfD odepřít pasivní volební právo a nepřímo i jejich potenciálním voličům aktivní volební právo. Protože to stále nepomohlo a protože AfD hrozí vítězstvím ve volbách v Sasku-Anhaltsku, připravují se plány, jak AfD znemožnit vládnutí v této zemi. Policisté dostávají pokyny, aby odmítali příkazy ministerstva vnitra vedeného AfD s argumentem, že je nutné dodržovat princip prominutí. Mluví se o podrobení celého státu federální správě podle článku 37 Ústavy a tisíce právníků požadují, aby byla strana co nejrychleji zakázána.
Jsme zhruba ve fázi, kterou USA prošly v roce 1963, kdy Martin Luther King vyslovil svůj sen „Mám sen “.
- Mám sen
, že jednoho dne na rudých kopcích Georgie budou moci synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů sejít společně u stolu bratrství. - Mám sen
, že jednoho dne se i stát Mississippi, stát
strádající v horku nespravedlnosti a útlaku, promění v oázu svobody a spravedlnosti. - Mám sen o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou souzeny podle barvy pleti, ale podle toho, jaký je jejich charakter. Mám sen…
- Mám sen, že jednoho dne v Alabamě s jejími zlými rasisty, s jejím guvernérem, z jehož úst kapou slova jako „intervence“ a „zrušení rasové integrace“… že jednoho dne přímo tam v Alabamě si malí černošští chlapci a dívky budou podávat ruce s malými bílými chlapci a dívkami jako bratři a sestry.
- Dnes se mi zdálo… Zdálo se mi, že jednoho dne bude každé údolí pozvednuto a každý kopec a hora snížena. Hrbolatá místa budou vyrovnána a nerovná země srovnána. A sláva Hospodinova se zjeví a uzří ji každé tělo.
- Toto je naše naděje. S touto vírou se vracím na Jih. S touto vírou budu schopen vytesat kámen naděje z hory zoufalství. S touto vírou budeme schopni proměnit třesící svár v našem národě v úžasnou symfonii bratrství.
- S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se modlit, společně bojovat, společně jít do vězení a společně se postavit za svobodu s vědomím, že jednoho dne budeme svobodní. To bude den, kdy všechny Boží děti budou moci dát této písni nový význam: „Má země, o tobě, země svobody, zpívám. Země, kde zemřeli moji otcové, pýcho poutníků, z každé hory volání o svobodě.“ Pokud se má Amerika stát velkým národem, musí se to stát skutečností.
(Německý překlad z Martin-Luther-King-Zentrum.de)
Firewall a apartheid – najdete rozdíl!
Počkejte, počkejte. Nejde o to, že by tam nebyl žádný rozdíl. Existuje mnoho malých rozdílů, které však jen nepatrně ovlivňují účinnost. A je tu jeden velký rozdíl:
V USA i Jihoafrické republice byla rasová segregace zakotvena v zákoně, a proto legální.
V žádné německé právní knize není zmínka o protipožární zdi.
Pokus o zákaz AfD by, pokud by byl úspěšný, tuto chybu v ochranné bariéře zacelil a pozvedl ji z nelegitimní do legální pozice.
Opravdu žijeme v zajímavé době.
