Iluze, že člověk žije z peněz – Základní podmínky spravedlivého měnového systému
Soběstačnost dřívějších dob byla nahrazena systémem dělby práce, v němž už nikdo nepracuje pro sebe, ale pro ostatní. Ekonomika tak v podstatě funguje na principu bratrství. To je lidem zastíněno měnovým systémem, který je stále zcela založen na egoismu a vytváří falešnou logiku, že člověk pracuje pro peníze, aby z nich mohl žít. Nikdo ale nemůže žít jen z peněz, ale pouze z práce ostatních. To musí vést k důsledkům pro stále vykořisťovatelský měnový systém.
Peníze jako návod pro práci ostatních
Lidé potřebují jíst a jejich jídlo musí být vyrobeno a vyrobeno lidmi. Lidé se potřebují oblékat a jejich oblečení musí být ušito krejčími v jejich dílnách nebo v továrnách. Aby si lidé mohli obléct košili, šaty nebo oblek, musí hodiny pracovat. Pracují pro mě a tak žiji, ne ze svých peněz. A další žijí z toho, co pro ně mimo jiné vyrábím já .
Mé peníze nemají žádnou hodnotu kromě moci, kterou mi dávají využívat práci druhých, nechat ostatní pracovat pro mě. Peníze jsou v podstatě pokynem, že to, co jiní lidé vyprodukovali v podobě zboží nebo služeb, by mi mělo prospět. Sám na odlehlém ostrově bych mohl mít všechny peníze světa, ale byly by pro mě bezcenné, kdyby pro mě nepracovali další lidé tímto způsobem.
To ale přirozeně zahrnuje i povinnost přispívat společností svým dílem, tedy odvděčit se jim tím, co pro mě bylo uděláno, nikoli penězi, ale také prací pro druhé. Spravedlnosti se totiž dosáhne pouze výkonem a odpovídající odměnou.
„To, že někdo dává své peníze svým bližním, znamená pouze to, že je může vodit za nos, za pouta otroctví, že je může nutit pracovat pro sebe. Nemůžete na základě vlastní zkušenosti odpovědět na otázku: Kolik lidí se domnívá, že peníze jsou pouze instrukcí k lidské práci, že peníze jsou pouze prostředkem moci? Kolik lidí si uvědomuje, že by v tomto fyzickém světě nemohli ani existovat, aniž by vděčili práci jiných lidí za to, co sami za svůj život nárokují? – Pocit dluhu vůči společnosti, ve které člověk žije, je počátkem zájmu, který je nutné požadovat pro zdravý společenský řád.“ ²
Když někdo zdědí peníze, vyhraje je hazardem nebo jinými prostředky a použije je k úhradě zboží či služeb jiných lidí, neposkytne ostatním na oplátku žádnou službu. Používá nezasloužený příjem k tomu, aby pro něj ostatní pracovali, možná po roky nebo dokonce desetiletí. Tento proces obvykle zůstává zcela nevědomý. Věří, že žijí ze svých peněz, ale ve skutečnosti žijí z práce druhých, které k tomu mohou donutit, jako by je skrze tyto peníze „vedli na provazech“ . Rozdíl není zřejmý ze samotných peněz. Jsou to z definice platby za práci druhých.
„… Ve zdravém společenském organismu nemohou být peníze ničím jiným než nárokem na zboží vyrobené jinými, které lze získat z celé sféry ekonomického života, protože člověk do této sféry přispěl zbožím vyrobeným sám. … Každý vyrábí pro všechny ostatní nepřímo prostřednictvím celé ekonomické sféry. V rámci ekonomického života se zabýváme pouze hodnotami zboží.“ 3
To znamená, že peníze by v zásadě měly existovat pouze v rozsahu a množství, v jakém je v současné době společnosti dluží ti, kdo jimi platí, s výjimkou samozřejmě osob se zdravotním postižením, dětí a starších osob. Peněžní zásoba proto musí odpovídat objemu vyrobeného zboží a služeb a udržovat rovnováhu. Pouze pak mohou peníze plnit svou spravedlivou směnnou funkci.
Rozsáhlá tvorba peněz
Jak moc se dnešní měnový systém odchýlil od těchto základních principů spravedlivé směny, dokazuje především právo centrálních a komerčních bank vytvářet peníze prakticky ze vzduchu, bez jakékoli vazby na skutečnou ekonomickou hodnotu. Pouze 8 % výše úvěru je nutné držet jako vlastní kapitál. Peníze již nejsou vnímány jako spravedlivý prostředek pro směnu ekonomických hodnot, ale jsou považovány za vnitřní hodnotu.
V okamžiku, kdy banka poskytne zákazníkovi úvěr a připíše mu ho na účet, vytvořila úvěr z ničeho nic a odpovídajícím způsobem zvýšila peněžní zásobu. Půjčuje peníze, které ve skutečnosti nevlastní ani nepotřebuje získat, ale které se pro zákazníka stanou skutečnými penězi, kterými může například platit za stavební materiál a služby pro svůj dům. A zákazník musí tyto skutečné peníze, které se dále zvětšují prostřednictvím úroků a složeného úročení, „splatit“ bance, která se obohatí o celkovou částku mínus legitimní poplatky za své služby. V podstatě zákazník pracoval jako otrok, aby banku obohatil, aby mohl úvěr „splatit“.
Když si uvědomíme, že bankovní úvěry jsou zajištěny hypotékami nebo pozemkovými zástavními právy na nemovitosti a že banka může zahájit exekuci domů, pokud nejsou splaceny, a tím získat skutečnou ekonomickou hodnotu, je vidět, o jak groteskní a hluboce intruzivní systém se jedná.
V podstatě se jedná o legalizované vykořisťování v masivním měřítku. 4
Banky mohou tyto dodatečné nezasloužené prostředky investovat do velkých společností, například nákupem akcií, a průběžně je navyšovat prostřednictvím velkých, stejně nezasloužených podílů na zisku, čímž získávají značnou ekonomickou moc. Systém akciového trhu je dalším problémem, který zde nelze řešit. 5
Úrok a složený úrok
Dále, jak již bylo zmíněno, nezasloužený příjem ze „splácení“ úvěrů je enormně znásoben nezaslouženým příjmem z úroků a složeného úroku.
Pokud například banka poskytne „úvěr“ ve výši 100 000 EUR vytvořený z ničeho nic, stačí jí držet předepsaný vlastní kapitál ve výši 8 % ve vlastních reálných penězích, tj. 8 000 EUR. Pokud si z úvěru účtuje 8% úrok, výsledkem je roční příjem 8 000 EUR. To je opět výše investovaného vlastního kapitálu. Banka tak dosahuje 100% úrokového zisku. Nazývat to lichvou by bylo podceněním skutečné situace.
Složené úročení vzniká, když jsou úrokové platby vynechány a přičteny k jistině, aby se generoval další úrok. Efekt složeného úročení lze ilustrovat na příkladu investora:
Kapitál investovaný do banky s nominální úrokovou sazbou 7 % se po přesně jedenácti letech zdvojnásobí. Po 70 letech se zvýší 106,5krát. Pokud tedy někdo vloží do banky například 10 000 EUR, bude mít po jedenácti letech 20 000 EUR a po 70 letech, díky efektu exponenciálního růstu, bude on nebo jeho dědicové zázračně vlastnit 1 065 000 EUR. Původních 10 000 EUR se zvýšilo o zisk 1 055 000 EUR, aniž by pro to musel cokoli dělat, jednoduše proto, že vlastní počáteční kapitál, který mu prostřednictvím úroků a složeného úročení dává moc nechat tento zisk generovat jinými. (Viz Christian Kreiß, Profit Mania, Marburg 2013.) 6
Účinek složeného úročení je obzvláště působivě demonstrován známým fiktivním příběhem o Josefovi. Předpokládejme, že v roce 1 n. l. Josef a Marie před svým útěkem do Egypta vložili v bance 1 cent s úrokovou sazbou 5 % a že dnes do banky přijde dědic se spořitelní knížkou, aby mu byl úrok zpětně připsán. Kolik by to znamenalo?
„ Heinrich Haussmann z Norimberku vypočítal, co by se z tohoto jednoho centu v průběhu staletí stalo: V roce 296 jeden kilogram zlata; v roce 438 jedna tuna zlata; v roce 1466 pevná zlatá koule o velikosti planety Země; v roce 1749 jeden milion zlatých koulí o velikosti naší planety; v roce 1890 jedna miliarda takových pevných zlatých koulí; a v roce 2000 ohromujících 216 miliard zlatých koulí o velikosti Země. (…)
Pokud by však existovala pouze úroková sazba pět procent, která by nebyla složená, ale připisovaná v bezúročné měně, měli bychom zcela jiný výsledek: Z jednoho centu by se během dvou tisíc let stalo jedno euro. S tím bychom mohli žít.“ http://www.wissensmanufaktur.net/fliessendes-geld 7
Toto názorně ilustruje nesmírnou akumulaci bohatství, která je vlastní složenému úročení. V delším období vede k explozivnímu růstu prostřednictvím exponenciální funkce, růstu, který nemůže být podpořen žádnou reálnou hodnotou.
Jednoduchý úrok je tedy již neodůvodněným, nezaslouženým nárůstem peněz, ale stále neškodným ve srovnání s absurdně vysokou úrovní složeného úroku.
Rozumná jednoduchá úroková sazba je však ospravedlnitelná pro úspory generované vlastní prací, pokud jsou dány k dispozici výrobnímu procesu k investicím, ať už přímo nebo nepřímo prostřednictvím banky, jako forma kompenzace pro střadatele, který se v současné době vzdává plodů své práce a slouží společnému dobru svou půjčkou. (Viz také Rudolf Steiner: Klíčové body sociální otázky, Dornach 1961, s. 115, 116, 133.) 8
Přerozdělení bohatství od chudých k bohatým
Kromě bohatství získaného tvorbou peněz a složeným úročením existují dnes v podstatě dvě další formy nezaslouženého příjmu: zaprvé pozemková renta, tj. příjem z pronájmu a leasingu pocházející výhradně z vlastnictví půdy, a zadruhé zisky a dividendy společností pocházející ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Všechny tři dohromady vedou k trvalému přerozdělování bohatství od dolních příjmů nahoru, od chudých k bohatým.
V roce 2007 nemělo dolních 50 % německých domácností, tedy zhruba 40 milionů lidí, prakticky žádná čistá aktiva – s přihlédnutím k dluhům především dolních 10 %. Horních 20 % Němců, tedy téměř 8 milionů lidí, vlastnilo více než 80 % celkového bohatství. Tento trend neustále roste. Prakticky každý typ bohatství generuje alespoň jednu z těchto tří forem nezaslouženého příjmu. Německá rada ekonomických expertů odhadla upravenou výši těchto „přílivů nepracovních příjmů“ za roky 2006 až 2008 na průměrně 27,9 % národního důchodu, tj. 518 miliard eur ročně.
Tyto přílivy jsou spolufinancovány všemi obyvateli prostřednictvím cen. Podle výpočtů Helmuta Creutze zahrnují hrubé ceny všech produktů a služeb zakoupených v Německu v průměru přibližně 35 % kapitálových nákladů odvozených z jedné formy nezaslouženého příjmu. Vzhledem k tomu, že horních 20 % také nakupuje zboží a služby, čistých 80 % z 518 miliard eur (415 miliard eur) proudilo k nejbohatším 20 % německých občanů bez jakéhokoli vkladu práce. Tento příliv by se dal, jak navrhuje Kreiß, nazvat „daní z bohatství“: Méně bohaté až chudé domácnosti platí prostřednictvím cen podíl z přibližně 25 % vytvořeného HDP nejbohatším domácnostem, pro které tyto domácnosti nevykonaly žádnou práci. 10 –
Pozitivní změny mohou nastat pouze uvědoměním si těchto souvislostí.
———————————
1 Viz Rudolf Steiner: Přednáška 30.11.1918 v GA 186
2 tamtéž.
3 Rudolf Steiner: Klíčové body sociální otázky, Dornach
1961, s. 130
4 Viz podrobněji: https://fassadenkratzer.de/2014/06/20/die-geldschopfung-der-banken-lizenz-zum-legalen-betrug/
5 Viz: https://fassadenkratzer.de/2013/10/11/die-sozial-zerstorerische-wirkung-des-aktienrechts/
6 Viz podrobněji: https://fassadenkratzer.de/2013/12/06/ausbeutung-durch-das-zinssystem/
7 tamtéž.
8 tamtéž
. 9 Viz. https://fassadenkratzer.de/2013/11/08/soziale-auswirkungen-des-eigentums-an-grund-und-boden/
10 Viz https://fassadenkratzer.de/2018/01/31/der-geraubte-gewinn-als-grundlage-des-reichtums-und-der-globalen-kapitalistischen-herrschaft/
