Remigrace, chalífát, nebo občanská válka? Analýza: Islamizace Evropy

Azylová migrace, slučování rodin a vysoká porodnost způsobují neustálý nárůst podílu muslimů v západní Evropě. Bez politiky remigrace se původní obyvatelstvo stane menšinou. Měl by pak islám převzít kontrolu? Alternativně by mohly nastat konflikty podobné občanské válce. Tato analýza zkoumá islamizaci v kontextu demografických změn.

Muslimští imigranti mají výrazně vyšší porodnost než klesající původní populace Evropy. V kombinaci s další imigrací z islámského světa bude podíl muslimské populace ve většině evropských zemí v příštích několika desetiletích nadále růst.

Přibližně za 10 až 20 let, v závislosti na rozsahu další imigrace a konkrétní zemi, tento vývoj pokročil natolik, že obrat by byl prakticky nemožný. V tom okamžiku budou muslimové tvořit většinu mezi mladšími generacemi.

Evropa by se pak postupně stala součástí muslimské kulturní sféry. Čím později začne trend v podobě remigrace, tím obtížnější a konfliktnější se stane.

Demografické problémy?

V Německu a Rakousku má jen několik skupin původního obyvatelstva relativně velký počet dětí: Některé velmi konzervativní rodiny z vyšších vrstev, které nemají problém s péčí o děti (chůvy atd.), a některé velmi křesťanské a/nebo venkovské rodiny jsou statisticky nevýznamné. Kromě toho existují i ​​některé původní, marginalizované nižší vrstvy, které jsou chronicky nezaměstnané a nemají žádnou kontrolu nad svým životem ani antikoncepcí.

Velká většina pracujících lidí má málo dětí: Vzhledem k tomu, že ve většině případů příjem jednoho z rodičů již nestačí k adekvátnímu zabezpečení rodiny, je financování a péče o (několik) dětí obtížné – a tlak ve firmách neustále roste.

Samotný pokles populace by pro vysoce rozvinutou ekonomiku nebyl nepřekonatelným problémem. Pokud je kvalifikace a produktivita pracovní síly dostatečně vysoká, lze jistě financovat zmenšující se a stárnoucí populaci. Japonský a jihokorejský kapitalismus se vydaly touto cestou adaptace a zvládly rozvoj bez jakékoli imigrace; jejich populace se těší nejvyšší životní úrovni na světě.

Klíčovou roli v tom hraje automatizace, robotika a nyní i umělá inteligence. Larry Fink, šéf mocné správcovské společnosti aktiv BlackRock, otevřeně prohlásil, že země, které uplatňují restriktivní imigrační politiku (výslovně jmenoval Japonsko, Jižní Koreu a Čínu), zažijí v dlouhodobém horizontu vyšší životní úroveň a rychlejší růst produktivity. Vzhledem k tomu, že tyto země povolují jen velmi malou migraci, rychle postupují ve vývoji umělé inteligence a robotiky (jak jsme již informovali ).

Globálně by byl z hlediska udržitelné obyvatelnosti planety žádoucí také pokles populace. K tomu již dochází v Evropě a rozvinutých asijských zemích (Japonsko, Čína, Jižní Korea). V Severní a Jižní Americe, stejně jako v Indii, je růst mírný. Masivní populační růst stále zaznamenávají pouze nejméně rozvinuté regiony světa, konkrétně Afrika a islámský svět.

Na rozdíl od Japonska se klasické imigrační země USA, Kanada a Austrálie nadále spoléhají na imigraci, ale alespoň částečně zajišťují, aby tito migranti byli mimořádně kvalifikovaní a aby hovořili místním jazykem, angličtinou.

Historicky i německy mluvící regiony zažily období úbytku populace a masivní imigrace: Během třicetileté války (1618-48) ztratila Německá říše šest ze svých předchozích 18 milionů obyvatel; o několik desetiletí později bylo přijato přibližně 60 000 hugenotů (protestantů vyhnaných z Francie), kteří byli většinou lépe kvalifikovaní než místní a brzy hráli v Prusku důležitou roli.

V důsledku nacionálního socialismu a druhé světové války ztratila Německá říše 7–8 milionů obyvatel (oběti nacismu, emigrantů, vojáků, civilních obětí války); na území dnešního Německa bylo v roce 1945 přijato přibližně 12 milionů vyhnanců ze ztracených východních území (8 milionů v pozdější SRN, 4 miliony v pozdější NDR), kteří byli rychle integrováni s ohledem na stejnou kvalifikaci a jazyk/kulturu a ekonomický rozmach.

Rostoucí muslimská imigrace

Ve Velké Británii a Francii pocházela muslimská imigrace převážně z bývalých kolonií v Pákistánu a severní Africe. Západní Německo uzavřelo od roku 1955 dohody o náboru pracovníků s Itálií, Řeckem a dalšími zeměmi. Turecká vláda po vojenském převratu v roce 1960 nyní tlačila na Německo k podobné dohodě – jakožto ventilu pro sociální tlak v zemi, protože Turecko se potýkalo s exodem z venkova, masovou nezaměstnaností a levicovými sociálními protesty.

Německé ministerstvo práce mělo nejen ekonomické obavy ohledně výhod takové smlouvy s nekvalifikovanými tureckými pracovníky, ale také – jak píše německo-turecká autorka Necla Kelek – považovalo kulturní a náboženský odstup za škodlivý pro sociální mír. Skutečnost, že byla dohoda přesto v roce 1961 uzavřena, byla způsobena tlakem USA, které po porážce na Kubě chtěly zabránit levicovému převratu v členském státě NATO Turecku.

Kolem roku 1970 žilo přibližně 10 procent z tehdejších zhruba 35 milionů obyvatel Turecka zcela nebo částečně z remitencí od příbuzných z Německa. Dlouhý hospodářský boom nakonec skončil v roce 1973 a v roce 1974 Německo ukončilo své obchodní dohody s jižní Evropou; většina Italů, stejně jako dělníci z Řecka, Španělska a Portugalska (kde byly právě svrženy vojenské diktatury), se vrátili do svých domovských zemí.

Většina Turků však zůstala v Německu, protože turecká vláda neměla zájem na návratu svých cizích měnových příjemců. Z milionu Turků v západním Německu byla v roce 1974 polovina nezaměstnaná, ale nezaměstnanost v německém sociálním státě byla stále mnohem lepší než bezútěšná situace nezaměstnaného v Turecku. Německé nebo rakouské občanství nebo povolení k trvalému pobytu je v Turecku dlouho považováno za nezbytnou součást ceny za nevěstu a domluvených (nedobrovolných) sňatků.

Zmrazení náboru se podařilo relativně snadno obejít sloučením rodin a počet Turků nebo osob tureckého původu v Německu vzrostl na 3 až 3,5 milionu. Postupem času se k nim přidali muslimové z jiných zemí a s „uprchlickou vlnou“ v letech 2015/16 dorazili zejména Afghánci, Syřané, Iráčané, Severoafričané atd. Zatímco sčítání lidu v západním Německu z roku 1987 zaznamenalo 1,65 milionu muslimů, německá vláda odhadovala jejich počet v roce 2000 na 2,8 až 3,2 milionu (téměř dvojnásobek za 13 let). Do roku 2025 se předpokládá, že v Německu bude žít 7 milionů muslimů.

Demograf Herwig Birg si již v roce 2007 naříkal: „Neexistují žádné statistiky o muslimech a lidé nechtějí znát čísla z nezájmu, nezodpovědnosti a zbabělosti tváří v tvář budoucnosti – od levice k pravici napříč politickým spektrem.“ Již jiné odhady než odhady Islámské konference naznačovaly, že v roce 2017, včetně všech žadatelů o azyl a neregistrovaných muslimů, žilo v Německu 8 až 10 milionů muslimů.

Na začátku roku 2017 se počet muslimů v Rakousku (především Arabů, Afghánců, Čečenců a Bosňanů, kromě Turků) odhadoval na 700 000; sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 346 000. V současné době je oficiální číslo 800 000, ačkoli je sotva uvěřitelné, že se toto číslo od roku 2017 zvýšilo pouze o 100 000.

Islamizace v evropských zemích probíhá na několika úrovních. Zaprvé, podíl muslimské populace se relativně rychle zvyšuje v důsledku vyšší porodnosti a imigrace. Zadruhé, v rámci komunit z muslimských zemí získávají na popularitě věřící muslimové, zatímco sekulárních muslimů a „kulturních muslimů“ (kteří náboženství neberou tak vážně) ubývá. Na základě těchto dvou aspektů, zatřetí, se konzervativní islámská sdružení a islamistické skupiny stávají ve svých požadavcích stále agresivnějšími.

Numerická islamizace

Pokud jde o nárůst muslimské populace v evropských zemích, předpovědi jsou obtížné. V mnoha zemích neexistují žádné spolehlivé průzkumy ani ohledně současného podílu populace a EU a vládní establishment se zjevně snaží tato čísla zlehčovat. Například ve Spojeném království se říká, že žijí pouze 4 miliony muslimů, což je číslo, které nikdo nebere vážně, a ve Francii pouze 6 milionů (ačkoli odhady se pohybují až do 10 nebo dokonce 11 milionů).

Budoucí vývoj dále závisí na několika faktorech: Dosáhne muslimská imigrace opět vrcholu jako v letech 2015 a 2016, bude pokračovat poněkud sníženým tempem (nejpravděpodobnější scénář), nebo se z velké části zastaví? Do jaké míry dojde ke slučování rodin? Jak se bude vyvíjet porodnost migrantů?

Faktem je, že například porodnost mezi tureckými imigranty ve druhé a třetí generaci klesla, ale stále je výrazně vyšší než u původního obyvatelstva. V posledních letech se počet muslimů v Německu zvýšil jen díky porodnosti zhruba o 100 000 ročně a tento trend pokračuje. Bude pokles turecké porodnosti pokračovat, nebo se obrátí vzhledem k rostoucí islamizaci v komunitě a volání po více dětech ze strany Recepa Tayyipa Erdoğana a jeho spolupracovníků?

Mezi afghánskými a arabskými ženami, které v posledních letech imigrovaly do Rakouska, je porodnost 3,3 dítěte, zatímco ženy narozené v Rakousku rodí v průměru 1,29 dítěte. Některé vodítka lze nalézt ve faktech, jako je například fakt, že se populace Turecka (navzdory emigraci) mezi lety 1975 a 2015 zdvojnásobila ze 40 milionů na 80 milionů.

Údaje týkající se dětí a mládeže také jasně ukazují tento obecný trend. V Německu je podíl muslimů mezi dětmi na základních školách přibližně čtyřikrát vyšší než v běžné populaci. V rostoucím počtu čtvrtí ve Francii, Belgii, Nizozemsku, Německu a Rakousku, a v některých případech i v celých městech, tvoří muslimové přes 50 procent dětí na základních školách; mezi novorozenci někdy tvoří více než polovinu. Pokud se tento trend extrapoluje a zkombinuje s další muslimskou imigrací, je jasné, co to bude znamenat za 10, 20 nebo 30 let.

Předpovědi

Vural Öger, turecký podnikatel v oblasti cestovního ruchu (který si podle zpráv médií uschoval jmění před bankrotem své firmy) a bývalý poslanec SPD, v roce 2004 prohlásil: „Čeho Kanuni Sultan Süleyman začal v roce 1529 obléháním Vídně, toho dosáhneme prostřednictvím našich obyvatel, našich silných mužů a zdravých žen. Do roku 2100 bude v Německu 35 milionů Turků. Německá populace pak bude mít přibližně 20 milionů.“

Tato předpověď je možná poněkud přehnaná, ale trend je jasný. Výše ​​zmíněný demograf Herwig Birg také v roce 2005 odhadoval, že do roku 2050 bude v Německu žít přibližně 19 milionů imigrantů (nejen muslimů), zatímco počet etnických Němců se zmenší na 49 milionů. Jednalo se o konzervativní odhad: podle Spolkového statistického úřadu mělo v roce 2025 v Německu již 21,8 milionu lidí „migrační zázemí“.

A renomovaný britsko-americký islámský učenec a politický poradce Bernard Lewis v rozhovoru z roku 2004 prohlásil: „Evropa bude součástí arabského Západu, Maghrebu. Migrace a demografické údaje na to ukazují. Evropané se žení pozdě a mají málo nebo žádné děti. Existuje však silná imigrace: Turci v Německu, Arabové ve Francii, Pákistánci v Anglii. Tito imigranti se žení brzy a mají mnoho dětí. Podle současných trendů bude mít Evropa nejpozději do konce 21. století muslimskou většinu.“

Prognózy Ögera, Birga a Lewise jsou staré více než 20 let. Navzdory rozsáhlému vládnímu financování výzkumu migrace, studií diverzity a souvisejících iniciativ současná oficiální akademická práce neuvádí žádná čísla nebo nabízí čísla, která je zamlžují. Jedinou výjimkou je politolog Michael Ley, který v roce 2017 předpověděl, že za předpokladu současných demografických trendů se podíl muslimů v Rakousku (a Německu) zdvojnásobí každých deset let. To by znamenalo realistický nárůst z 10 procent v roce 2017 na 20 procent v roce 2027, na 40 procent v roce 2037 a tak dále. Podle jeho prognózy by tedy muslimové tvořili v Rakousku (nebo Německu) většinu někdy mezi lety 2040 a 2050.

Rozhodnutí je samozřejmě učiněno mnohem dříve: jakmile muslimové tvoří 30 nebo 40 procent populace země, je záležitost vzhledem k dynamice procesu vyřešena. Islamizace země není rozhodnuta pouze tehdy, když muslimové tvoří většinu celkové populace. Je dokončena, jakmile jsou muslimové ve většině mezi mladšími generacemi (podíly v domovech důchodců jsou irelevantní). A dokonce i ve venkovských oblastech, kde se někteří stále cítí bezpečně, k tomuto vývoji dochází jen s mírným zpožděním .

Pokud nedojde k masivnímu politickému obratu a ostatní klíčové faktory zůstanou v zásadě nezměněny, bude o islamizaci západní Evropy rozhodnuto nejpozději do 20 let. To se jistě týká Rakouska, Německa, Nizozemska, Belgie, Francie, Velké Británie a Skandinávie, ale pravděpodobně i Švýcarska, Itálie a Španělska.

A ze 145 milionů obyvatel Ruska je přibližně 20 milionů muslimů (především Tataři a obyvatelé Kavkazu); jejich podíl neustále roste, protože mají výrazně vyšší porodnost než ruské ženy. Jedinými evropskými zeměmi, kterých se tato početní islamizace nedotkla, jsou Maďarsko, Slovensko, Česká republika, Polsko a Bělorusko, pravděpodobně i pobaltské státy a Rumunsko a možná i Chorvatsko a Slovinsko.

Kvalitativní islamizace

Spolu s rostoucím počtem muslimů v Evropě v posledních 30 letech v muslimských komunitách sílily také konzervativní a náboženské síly. Očekávání různých zastánců imigrace a multikulturalismu, že muslimové v moderní západní společnosti (stejně jako křesťané před nimi) se v průběhu času a napříč generacemi stanou stále sekulárnějšími, se v žádném případě nenaplnilo. Naopak četné studie v různých zemích a městech ukazují, že mladší generace muslimů v Evropě jsou nábožensky založené více než jejich rodiče.

Počet těch, kteří se považují za věřící nebo velmi věřící, se od přelomu tisíciletí zvýšil z přibližně 55 na přibližně 85 procent (různé studie se v tomto bodě liší jen mírně, v závislosti na položené otázce a regionu). Přibližně tři čtvrtiny muslimů kladou božský zákon nad státní zákon a více než polovina otevřeně upřednostňuje islám/šaríu před demokracií. V Rakousku 80 procent uprchlíků z let 2015/16 podporuje ženy nosící závoje na obličeji nebo alespoň šátky na hlavu.

Tyto konzervativně-náboženské většiny mezi muslimy jsou patrné i tehdy, když například přibližně 70 až 75 procent Turků v Rakousku volí Erdoğanovu Islámskou stranu. Podobná je rovnováha sil mezi imigranty z Afghánistánu, Iráku, Sýrie a severní Afriky; Čečenci a Somálci jsou ještě islamističtější, zatímco modernější jsou pouze Íránci a Bosňané. Zatímco v 80. a 90. letech 20. století tvořili političtí uprchlíci se sekulárním a často levicově orientovaným sebeobrazem z Turecka nebo Íránu významnou část imigrace z těchto zemí, v posledních 20 letech se tyto skupiny mezi migranty staly malou menšinou.

Výše uvedené obecné trendy konkrétně znamenaly, že v muslimských komunitách rostl tlak na sousedy – aby chodily do mešity, aby ženy v rodině nosily šátky, aby ženy opouštěly zaměstnání, kde pracovaly po boku mužů atd. Ve školách se rozšířila praxe, kdy mladí chlapci dělili dívky na slušné se šátky a „děvky“ bez šátků.

Zatímco ve většině případů jsou dívky nuceny nosit šátek svými rodiči nebo bratry, existují i ​​případy, kdy sekulární rodiče z islámského kulturního prostředí musí přihlížet, jak jsou jejich děti islamizovány vlivem přátel, mešit a sousedství. Jak je uvedeno v Koránu (súry 4:89 a 5:51) a kázáno v mnoha mešitách, muslimové jsou povzbuzováni k co nejmenšímu kontaktu a už vůbec ne k žádnému přátelství s nevěřícími (kuffary); a 60 procent Turků v Německu nemá žádné sociální kontakty mimo svou komunitu.

Kritici islámu čelí v posledních 15 letech rostoucímu zastrašování a hrozbám. V mnoha školách se studenti, a dokonce i učitelé, sotva odvažují vyjádřit jakoukoli skepsi ohledně islámu, protože se obávají okamžité konfrontace s agresivními mladými lidmi nebo otci, kteří vnímají Prorokovu „čest“ jako urážku. Zatímco kritika islámu, zorganizovaná islámskými sdruženími a podporovaná levicovými a liberálními intelektuály, se setkává s kňouráním, obviňováním z rasismu a agrese, ve vlastních kruzích je rozšířená zuřivá a plošná nenávist k Evropanům, Židům a homosexuálům.

Výše zmíněná islámská kritička tureckého původu Necla Kelek v roce 2012 napsala: „Každý, kdo zaslechne skupinu muslimských chlapců a dívek, mužů a žen, jak si mezi sebou povídají o německých dívkách, Němkách nebo Židech, prostě oněmí nad odmítnutím a opovržením, s nímž se setkávají.“

V několika zemích vznikl paralelní systém soudnictví, v němž imámové a islámští „míroví soudci“ vykonávají spravedlnost podle práva šaría. V mnoha městech v Anglii, Francii a Německu hlídkují v ulicích islamističtí mladíci jako samozvané policejní síly podle práva šaría. V některých francouzských předměstích mohou veřejné autobusy jezdit pouze s muslimským řidičem, jinak jsou zapáleny.

V rostoucím počtu evropských měst existují tzv. no-go zóny, a to i pro policii, které jsou de facto kontrolovány muslimskými gangy. Zatímco bruselská čtvrť Molenbeek získala mezinárodní proslulost jako líheň islamismu a teroristů, Francie měla v roce 2016 kolem 100 Molenbeků (podle tehdejšího ministra městského rozvoje Patricka Kannera). Fyzik Fewzi Benhabib, který uprchl do Francie z Alžírska, aby unikl islamistům, ve svém článku z roku 2015 s názvem „ Jak se mé město stalo islamistickým “ živě popsal vývoj v pařížském předměstí Saint-Denis .

Příčiny náboženského obratu

Islám není jen náboženství, ale také politická ideologie. Expanze a nárok na moc jsou v jeho učení hluboce zakořeněny. Po 1300 letech převážně úspěšného podmaňování a kolonizace jiných národů utrpěl islám v 19. a 20. století porážky od moderního Západu: eliminaci severoafrických pirátských států, úpadek Osmanské říše a kolonizaci muslimských oblastí evropskými mocnostmi.

To vedlo k nejistotě v tradičně hierarchickém islámském světě. V důsledku toho se politické síly v regionu začaly orientovat na západní koncepty. Od 50. do 70. let 20. století se islámský svět vyvíjel sekulárním a v některých případech i socialistickým směrem.

Gamal Abdel Nasser v Egyptě, Ahmed Sukarno v Indonésii, Mohammed Mossadekh v Íránu, Muammar Kaddáfí v Libyi, strany Ba’ath v Sýrii a Iráku, FLN v Alžírsku a PLO v Palestině byla buržoazně-nacionalistická sekulární hnutí. Byla obecně autoritářská, často antisemitská a rozhodně nebyla osvobozena od islámských myšlenkových vzorců, přesto se snažila modernizovat své státy podle západního vzoru.

To znamenalo nejen to, že ženy mohly nosit krátké sukně ve městech jako Alžír, Káhira, Damašek nebo Kábul a že v několika zemích (zejména v Indonésii, Íránu a Iráku) se objevilo silné dělnické hnutí. Znamenalo to také ekonomická opatření, jako například znárodňování, která měla dostat domácí ekonomiky pod kontrolu a byla pro západní korporace odporná.

A jelikož se některé z výše zmíněných politických sil považovaly za socialistické a částečně se orientovaly na Sovětský svaz, začaly USA a jejich spojenci podporovat konzervativní síly. V Íránu to byl šáh, který se k moci dostal v roce 1953 vojenským převratem podporovaným CIA. Byly to však především islamistické síly (například v Indonésii, Afghánistánu, státech Perského zálivu a naposledy v Sýrii), které díky podpoře USA zažily oživení.

V tomto smyslu nesou USA a Velká Británie, hnané nenávistí k Sovětskému svazu a Rusku, část odpovědnosti za náboženský posun v islámském světě. Protože sekulární a „socialistické“ síly v islámském světě byly svrženy nebo se dokonce staly brutálními diktaturami, proces ekonomické a kulturní modernizace selhal.

Důsledkem byl stále rostoucí ideologický návrat ke konzervativním islámským tradicím. Významným faktorem byla masivní politická a především finanční podpora, kterou od 80. let 20. století poskytovaly islámské státy, jako je Saúdská Arábie a Katar (s pomocí USA) a později Erdoganovo Turecko, islamistickým silám v celém regionu. Díky prakticky neomezeným saúdským a katarským finančním prostředkům zažívali wahhábisté, salafisté, Muslimské bratrstvo a další islámští extremisté rostoucí oživení.

Ve věku globalizace a internetu se tento vývoj nezastavil pouze u muslimů v Evropě. Kromě saúdskoarabských a katarských fondů a sítí Muslimského bratrstva existovaly také kulturní sdružení financovaná Tureckem a imámové placení Tureckem, kteří zde propagovali islamismus spojený s AKP.

Bassam Tibi, slavný islámský učenec ze Sýrie, který stojí v tradici „Frankfurtské školy“ a který na začátku 90. let 20. století zavedl termín „euroislám“ k popisu liberální formy islámu v Evropě, v roce 2016 připustil, že tento koncept selhal a že převládl „islám šátků“ a paralelní společnosti.

Podle jeho odhadu žije pouze 5 až 10 procent muslimů v Evropě skutečně „evropským“ životem, zatímco zbytek žije v paralelní muslimské společnosti. To je v souladu s údaji, které ukazují, že 93 procent všech lidí tureckého původu v Německu uzavírá sňatky s členy své vlastní etnické skupiny. Tuto izolaci nelze redukovat na údajný „antiislámský rasismus“ v Německu nebo Rakousku.

Zaprvé, v některých částech německé společnosti (počínaje Lessingem, Herderem a Rilkem a konče intelektuály posledních let vítajícími uprchlíky) existoval a existuje zřetelně islamofilní postoj, který lze v návaznosti na Edwarda Saida popsat jako oslavující „orientalismus“ (vedle promuslimského postoje nacistů, konkrétně jejich spolupráce s Muslimským bratrstvem v Egyptě a cíleného umisťování nacistických kolaboračních jednotek z řad muslimských menšin v Bosně a Sovětském svazu).

Za druhé, v evropských zemích, které dlouhodobě prosazují liberální multikulturní politiku (jako je Nizozemsko, Švédsko nebo Velká Británie), se vyvinuly stejné islámské paralelní společnosti.

Za třetí, v několika evropských zemích žijí také významné skupiny lidí z odlišného kulturního prostředí, jako jsou Číňané, Vietnamci nebo Filipínci, s nimiž místní obyvatelstvo nemá žádné podstatné konflikty. A v Rakousku před 30 lety (během balkánských válek) panovala mnohem větší nelibost vůči Srbům než vůči Turkům, přesto se lidé srbského původu s každou generací stále více integrují do hostitelské společnosti.

Vysvětlení pro předmoderní paralelní společnosti muslimů v Evropě, podle Ralpha Ghadbana, islámského učence z libanonské Nové levice, bylo již v roce 2011: „Spočívá to především v samotném islámském prostředí. Rozšířilo se a zpevnilo do takové míry, že umožňuje vytváření podmínek podobných těm různého původu. (…) Příčinu tedy lze hledat především v ideologii, kterou si migranti přinesli s sebou. Byli to především nenásilní islamisté, kteří prosazovali islámskou identitu a vytvářeli islámské prostředí. Založili síť vzdělávacích institucí a islámských center, která umožnila skutečnou reprodukci tohoto prostředí. Sebesegregace již není pouhou reakcí na společenské odmítnutí: spíše je výsledkem výchovy a socializace, která se odchyluje od norem většinové společnosti.“ A tyto normy a tato ideologie mají své kořeny v islámu jako politicky totalitním, militantním a expanzivním náboženství.