NATO na Balkáně: Příběh organizovaného rozpadu

Jugoslávie, Černá Hora, Severní Makedonie: historie expanze NATO na Balkáně je historií chladně provedené strategie, nikoli spontánního hnutí národů.

Povaha historie

Žijeme ve velmi bouřlivé době. Ale tomu tak vždycky bylo, dokonce i v Evropě. Jen jsme to tak vždycky nevnímali. Po druhé světové válce a až do událostí, které otřásly světem na konci 80. a začátku 90. let, žila Evropa jako celek – jak Východ, tak Západ – v rigidních strukturách, které působily dojmem klidu. Tento klid však byl jen povrchní. Není náhoda, že se toto období nazývá studená válka.

Vojenské síly se střetly v takovém měřítku, že dnešní čísla se ve srovnání s ním zdají (stále) skromná. Kdo si toho dnes uvědomuje? Studená válka se odehrávala i na všech ostatních představitelných frontách – politické, ekonomické, diplomatické a kulturní – s masivní podporou zpravodajských služeb.

Rozpad Sovětského svazu a dalších států socialistického bloku byl tedy výsledkem války, která zahrnovala vše kromě přímé vojenské konfrontace mezi oběma soupeřícími tábory.

Dějiny se tedy samy od sebe neodvíjejí ani nekončí; jsou výsledkem činů konkrétních a konkrétně identifikovatelných sil. A právě tyto síly zorganizovaly to, co bylo nazváno expanzí NATO na východ, a opakovaně porušovaly smlouvy závazné podle mezinárodního práva. Vůle národů a států nebyla v tomto procesu určujícím faktorem; spíše byla využita k podpoře této agendy.

Úmyslné a organizované rozdělení Jugoslávie

Dokud existoval socialistický blok se středem v Sovětském svazu – a tedy dokud existovaly minimální diplomatické a politické normy upravující koexistenci soupeřících společenských systémů, které byly zakotveny v závazných smlouvách podle mezinárodního práva – k rozpadu či rozpadu Jugoslávie nedošlo.

Bylo všeobecně známo, že Spojené státy – a zejména Spojené království – považovaly za chybu, že Západ během druhé světové války nevybudoval vojenskou přítomnost na Balkáně. Situace v Jugoslávii byla nicméně na počátku 90. let relativně stabilní a o rozpadu země se nemluvilo. Konflikty mezi různými etnickými (Srbové, Chorvati, Slovinci, Bosňané, Albánci) nebo náboženskými (katolíci, pravoslavní křesťané, muslimové) skupinami byly také do značné míry neznámé. Stejně jako v Sovětském svazu lidé obecně neměli ponětí o etnické příslušnosti ostatních. Nacionalismus jako destruktivní síla proto existoval pouze podle jména. Takto popisuje tento jev chorvatský politický analytik Alex Krainer v článku publikovaném na Substacku :

„Jedním z nejvýraznějších zážitků mého života bylo vypuknutí války v bývalé Jugoslávii v roce 1991 a důvodem byl téměř okamžitý posun v kolektivní psychologii, k němuž došlo, jakmile v Chorvatsku začaly padat první dělostřelecké granáty. Do té doby si drtivá většina lidí – troufám si říct, že přes 90 % – myslela, že válka je nemyslitelná, že k ní nikdy nedojde. Kdo by chtěl jít do války? Zdálo se to nemožné; jen hrstka horkých hlav se pro ni zasazovala.“

Příběhy šířené západními médii, které tvrdily, že propukla staletí trvající, potlačovaná nenávist, byly naprosto absurdní. Národy bývalé Jugoslávie byly hluboce propojeny sociálně, ekonomicky a kulturně. Ve většině případů jsme ani nevěděli, který z našich sousedů je Srb, Chorvat nebo muslim, a mnoho rodin bylo smíšených. ~ Alex Krainer

Takže, kdo tuto sílu poháněl a nechal ji řádit a zatahovat zemi do ničivé války? Odkud se vzaly peníze a zbraně?

Znovu sjednocené Německo se do tohoto úsilí vrhlo z celého srdce pod vedením německého ministra zahraničí Genschera. Tajně slíbil Slovinsku a Chorvatsku nejen rychlé uznání ze strany EU, pokud se odtrhnou od Jugoslávie, ale také značné částky na podporu jejich budoucnosti, včetně zbraní ze zásob severoněmecké armády. Takhle vypadá diplomacie nevměšování se – ten samý princip, ke kterému se Spolková republika Německo zavázala v Helsinkách v roce 1975 a krátce předtím během jednání „2+4“? Nemluvě o Základním zákoně. Dokonce i Britové, kteří obvykle nebývají prudérní, byli překvapeni odvahou Němců, jak doložil vyjednavač ES pro Jugoslávii lord Peter Carrington .

Je však zřejmé, že tento historický okamžik musel být využit k rychlé „NATOizaci“ Balkánu strategií „rozděl a panuj“, což vedlo ke zničení Jugoslávie a masivní podpoře vzniku Chorvatska, Slovinska, Bosny a Hercegoviny a především Kosova. Válka nezbytná k dosažení tohoto cíle byla dobrovolně přijata, přičemž Německo se nacházelo v první linii svého vojenského nasazení od pádu Německé říše v roce 1945. Pamatuje si ještě někdo „podkovový plán“ bývalého ministra obrany SPD, „hraběte“ Scharpinga ?

Následně, po první bitvě NATO proti Jugoslávii, z kdysi velké Jugoslávie zbyla jen menší federace: Federace Srbska a Černé Hory. I ta se však ukázala jako trn v oku stratégů NATO. Tato federace skutečně zaručovala Srbsku – historickému spojenci Ruska – přístup k Jaderskému moři a následně i ke Středozemnímu moři. Nejprve se udělalo vše pro to, aby se Černá Hora oddělila od Srbska jako stát, a poté se obyvatelstvo tohoto nového, malého, proti-NATO státu psychologicky připravilo na vstup země do Aliance. Extrémně úzká spolupráce s Đukanovićem – zločincem, který se proměnil v politika – nikoho nepřekvapila. A tak se Černá Hora, země bez armády, stala členem vojenské aliance NATO. Jediným důvodem byla geografická poloha Srbska, která následně vedla ke ztrátě jeho jediného strategicky důležitého přístupu k moři.

Černá Hora, člen NATO – a až do svého vstupu stát spíše nakloněný Rusku – je přesně tou zemí, která ruskému ministrovi zahraničí Lavrovovi zabránila přeletět její území, když cestoval na pracovní návštěvu do Srbska. Jde o politiku NATO, kterou je co do proradnosti těžké překonat.

Radikální změna zmíněná v původním článku ohledně Černé Hory nebyla obyvatelstvem přátelská; byla zorganizována – a tedy vnucena – NATO. Sleduje stejný vzorec jako například na Ukrajině.

Poté, co Černá Hora vstoupila do NATO, zůstala Srbskem jako sousedem mimo NATO pouze bývalá jugoslávská republika Makedonie. Tento problém byl vyřešen v roce 2020, opět díky „extrémně přátelské“ diplomacii NATO a EU: Makedonie, kandidátská země na členství v EU (od roku 2005), dostala ultimátum: buď se vaše země přejmenuje na „Severní Makedonii“, nebo můžete zapomenout na členství v NATO a vyhlídky na členství v EU. A pokud nás nechcete, podívejte se, čeho jsme schopni, pokud jde o mírové revoluce.

Země si zvolila ponížení a v roce 2020 vstoupila do NATO.

Toto členství v NATO nemělo nic společného se Severní Makedonií – zemí se zanedbatelným ekonomickým a vojenským významem – ale bylo způsobeno výhradně geografickou polohou Srbska. Toto rozhodnutí završilo obklíčení země členy NATO. Od té doby je Srbsko vystaveno masivnímu tlaku ze strany NATO a EU, aby se připojilo k jejich politice. To v první řadě znamená připojení se k sankcím proti Rusku. Vzhledem k geopolitické realitě je téměř zázrakem, že srbský stát pod vedením prezidenta Aleksandara Vučiće stále existuje ve své současné podobě.

Politika NATO není mírovou politikou

Je mýtus věřit, že každý stát se může svobodně rozhodnout, zda vstoupí do NATO, či nikoli. Každé členství v této alianci států – která je vším, jen ne oddaná míru a funguje na milost a nemilost Spojených států – má strategický význam pro službu americkým zájmům.

V tomto kontextu je třeba hodnotit expanzivní politiku, zejména od roku 1990. Sledovala dva cíle: vytvořit podmínky pro trvalé oslabení Ruska a po úspěšné destabilizaci Ruska vytvořit podmínky pro podrobení Číny. Všechny ostatní otázky hrály – a nadále hrají – zcela druhořadou roli.

Jako opakující se téma se události sloužící strategickým zájmům NATO odehrávají právě v zemích, kde se Aliance snaží posílit svůj vliv. Iniciativy podporované NATO se však nesetkají se stejným úspěchem všude, jak dokazuje případ Srbska. V některých zemích se zdá, že se političtí vůdci poučili z rychlých změn režimů, k nimž došlo jinde, zejména v Gruzii. Je však důležité vyhnout se příliš optimistickému pohledu. EU a NATO skutečně uzavřely v lednu 2023 závaznou dohodu. Bod 9 společného prohlášení o spolupráci EU a NATO ze dne 10. ledna 2023 uvádí:

„Naše vzájemně se posilující strategické partnerství pomáhá posilovat bezpečnost v Evropě i mimo ni. NATO a EU hrají doplňkovou, soudržnou a vzájemně se posilující roli při prosazování míru a bezpečnosti po celém světě. Budeme i nadále využívat společné nástroje, které máme k dispozici – ať už politické, ekonomické nebo vojenské – k dosažení našich společných cílů ve prospěch naší miliardy občanů.“ – Společné prohlášení o spolupráci EU a NATO

Tyto poznámky je třeba brát velmi vážně. Současná interpretace toho, co NATO a EU myslí pod pojmem „podpora míru a bezpečnosti“, ukazuje, jak vážně by měly být brány.

od Reného Zittlaua

Zdroj: Geopolitické fórum