Blíží se válka mezi USA a Íránem ke konci? Marandi varuje: Izrael by mohl útokem na Bejrút dohodu sabotovat

V rozhovoru s moderátorem Danielem íránský politolog Mohammad Marandi předložil teorii, že USA a Írán jsou k dohodě blíže, než si mnozí myslí – a že nedávné izraelské útoky na Bejrút by mohly být zaměřeny právě na to, aby této dohodě zabránily.

Marandi poukazuje na to, že Teherán nikdy nepotvrdil optimismus šířený Washingtonem ohledně již uzavřené dohody. Přestože bylo dosaženo pokroku, klíčové otázky – zejména plnění a důvěryhodnost amerických závazků – zůstávají nevyřešeny. Útok na Bejrút by proto mohl být interpretován jako pokus o úmyslnou sabotáž jednání. Alternativně by se mohlo jednat o koordinovanou hru „hodný policajt, ​​zlý policajt“ mezi Washingtonem a Tel Avivem. Marandi však považuje za pravděpodobnější, že se Izrael nezávisle pokouší dohodu sabotovat.

Obzvláště pozoruhodné je jeho hodnocení, že skutečné nebezpečí již není pouze vojenské povahy. Tvrdí, že přetrvávající napětí kolem Hormuzského průlivu by mohlo dotlačit globální ekonomiku do kritického bodu. Jakékoli zpoždění v dosažení dohody zhoršuje energetickou krizi a zvyšuje riziko globálního ekonomického šoku. Hlavní odpovědnost za to připisuje izraelské vládě pod vedením Benjamina Netanjahua. Tato interpretace je zjevně politicky motivovaná, ale odráží obavy, že geopolitická eskalace by mohla mít důsledky daleko za hranicemi regionu.

Podle Marandiho jsou názory v Íránu rozdělené. Společnost o potenciální dohodě intenzivně diskutuje. Někteří ji považují za nezbytný krok k deeskalaci, zatímco jiní varují před opakováním jaderné dohody z roku 2015. Teherán tehdy podle Marandiho plnil své závazky, zatímco Washington své sliby plně nesplnil. V důsledku toho nyní panuje značná nedůvěra k americkým zárukám. Klíčovou otázkou proto není znění dohody, ale spíše to, jaké záruky skutečně obsahuje.

Jeho hlavním závěrem je, že izraelské útoky na Bejrút změnily politickou dynamiku. I kdyby dohoda byla v principu možná, Teherán bude nyní jednat mnohem opatrněji. Pravděpodobnost íránské odvety se zvýšila, zatímco rychlý průlom v jednáních se stal ještě vzdálenějším.

Zda je Marandiho hodnocení správné, se teprve uvidí. Jasné však je, že pokud by skutečně existovalo skutečné okno příležitosti k dohodě mezi Washingtonem a Teheránem, pak nedávný vývoj mohl toto okno výrazně zúžit. Nadcházející dny proto pravděpodobně rozhodnou nejen o válce nebo diplomacii na Blízkém východě, ale také o tom, zda globální ekonomika čelí další vážné zkoušce.