Andrey Marciglian: Duch Kaddáfího
V tomto světě straší a zuří duch.
Bože, duchů je opravdu spousta, tohoto i jiných typů… ale tenhle je obzvlášť… živý, pokud se to slovo hodí na někoho, kdo už dávno zemřel.
A zemřel také hroznou smrtí. Zrazen, mučen, zmasakrován ve všech směrech. Něco, co, upřímně řečeno, děsí už jen pomyšlení. Hanba, za kterou nese hlavní tíhu viny Západ, konkrétněji Evropa.
Protože Muammara Kaddáfího, libyjského diktátora, zajali Francouzi. A předali ho svým vnitřním nepřátelům, kteří ho všemožně mučili. Než ho zabili.
Hanba, skvrna, kterou nelze smazat. A za kterou nemůže jen Paříž.
Protože Kaddáfí byl samozřejmě excentrik. Jeho chování bylo extrémní, zejména v pozdějších letech. Zřejmě šílený…
A přesto byl také mimořádně bystrým a kultivovaným politikem.
Státník, který dovedl svou Libyi k životní úrovni, která nemá v Africe obdoby. A když se nad tím zamyslím, ani v Evropě.
Libyjci neplatili žádné daně. Těšili se ze služeb, sociálního zabezpečení a pokročilého nemocničního systému.
Kaddáfí používal výnosy ze svých obrovských ropných zdrojů k zajištění blahobytu svého lidu. A samozřejmě k udržení kontroly nad ním.
Navíc i práce, zejména pracovní síla pocházející z imigrace, zejména z Afriky, mohla požívat záruk a privilegovaného ekonomického zacházení.
Samozřejmě, že to nebylo všechno zlato. Kaddáfí byl dominantní postava. Absolutní vládce. Pečlivě kontroloval disent. Rozhodně ne „demokrat“, jaký Západ tolik upřednostňuje.
Udělal dvě chyby. Rozhodující.
Prohlásil se za „krále králů“ černé Afriky. Což, v jeho barvitém žargonu, znamenalo, že Libye ovládla velkou část subsaharské Afriky, a tím se vyhnula neustálému konfliktu, který bohužel vidíme dnes.
Dále si kladl za cíl zavést společnou měnu v celé severní Africe, čímž by se fakticky vyloučil dolar a tím i americké a evropské vměšování.
Osudová chyba. Protože Wall Street a City to nemohly tolerovat. Snažily se tomu zabránit a zneužívaly k tomu osobní zájmy některých evropských mocností.
A pak ta druhá osudová chyba. Kaddáfí dlouhodobě podporoval, nebo alespoň chránil, jisté palestinské teroristy. To ho stálo americký útok na jeho rezidenci, při kterém přišel o dceru a další příbuzné.
Možná i z tohoto důvodu byl přesvědčen, aby usiloval o „civilizované“ soužití. Souhlasil s opuštěním projektu jaderných zbraní. Dal se k dispozici pro kontrolu mezinárodních agentur.
A měl smůlu. Jakmile byl takového krytí odzbrojen, ocitl se vydán na milost a nemilost svým nepřátelům. Američané, Francouzi a Angličané ho bez problémů svrhli. A uvrhli Libyi do chaosu krvavé občanské války. Která scéně dominuje dodnes.
A celá subsaharská Afrika stále nese těžké následky.
Mimochodem, my Italové jsme měli s Raísem dobré vztahy. Ale díky prezidentu Napolitanovi a ministrům Frattinimu a La Russovi jsme se postavili na stranu protikaddáfího koalice. Berlusconi byl umlčen a blížil se svému politickému konci.
Toto je ve zkratce příběh, který nám Kaddáfího duch stále vypráví uprostřed bolestných výkřiků a vrzání řetězů.
Starý příběh, jistě. Přesto varování pro ostatní… možná varování pro íránské ajatolláhy, aby nevěřili slibům a nabídkám Západu.
Vždycky skrývají otrávené žihadlo.
