Paul Craig Roberts: Jde o hegemonii a oběti to nevědí

V západním světě, a možná i globálně, ruské odmítnutí odvety za zničení plynovodu Nord Stream poškodilo jeho pověst a přesvědčilo sionistické neokonzervativce ve Washingtonu, že Putinovo Rusko je papírový tygr. Washington si o tom byl skutečně jistý už dříve; jinak by se neodvážil vyhodit do povětří plynovod, který přiváděl ruskou energii do Evropy. Představte si, že by Washington zahájil tak agresivní útok na Rusko, když ještě existoval Sovětský svaz. Putin podpořil tvrzení Washingtonu, že odpovědnost není známa. Putin si jistě nepřeje, aby byl Washington obviňován, protože by to pak vyvolalo jeho akci.

Ale neudělá to. Stejně jako nic neudělá s útokem Washingtonu na ruskou flotilu strategických bombardérů. Stejně jako nic neudělá s pokusem Washingtonu zabít ho v jeho domě raketovými údery. Stejně jako nic neudělá s zabavením ruských ropných tankerů. Stejně jako odmítá použít dostatečnou sílu k ukončení malého konfliktu, který se stupňová v jednu z nejdelších válek v nedávné historii a stále hlouběji zasahuje do ruských civilních a energetických oblastí.

Putin nedělá nic jiného, ​​než že vzdává Trumpovi poctu, a nevynechává žádnou příležitost, aby ho pozdravil a vyjádřil ochotu vyjednávat.

Neříkám mu Putin Nepřipravený jen tak pro nic za nic. Wolfowitzova doktrína uvádí, že hlavním cílem americké zahraniční politiky je zabránit vzestupu jakékoli mocnosti, která by mohla oslabit status Washingtonu jako unipolární mocnosti od rozpadu Sovětského svazu. Ale zjevně ne v Putinově Kremlu. Putina v roce 2008 zcela zaskočil útok Gruzie, bývalé ruské provincie, na Jižní Osetii, který vyprovokoval Washington. Putin s tím alespoň něco udělal, ale bylo to naposledy, co Rusko reagovalo na provokace. Místo toho se v ruské zahraničněpolitické komunitě již hovořilo o „nové Jaltě“.

Když Washington svrhl proruskou, demokraticky zvolenou vládu na Ukrajině, bývalé ruské provincii, Putin postrádal předvídavost, aby viděl očividné věci. Washington chtěl využít Ukrajinu k zástupné válce proti Rusku, k destabilizaci nebo izolaci ruské vlády. Místo aby se Putin postavil realitě, schoval se za Minské dohody, kterými ho Západ oklamal, a zároveň budoval ukrajinskou armádu.

Když americká vláda pod vedením Bidena, EU a NATO zcela ignorovaly Putinovu a Lavrovovu žádost o dohodu o vzájemné bezpečnosti, která by umožnila normální vztahy mezi Ruskem a Západem, a když se početná, USA vycvičená a vybavená ukrajinská armáda ocitla na pokraji invaze do separatistického Donbasu – území, které patří Rusku, ale z politických či jiných důvodů bylo přiděleno bývalé sovětské provincii Ukrajina – musel zcela nepřipravený Putin zasáhnout.

Proč nebyl vůdce tak mocné země připraven? Protože Putin buď neznal Wolfowitzovu doktrínu americké hegemonie, nebo ji nebral vážně, stejně jako zjevně celá ruská zpravodajská služba a odborníci na zahraniční politiku. Stejně jako celý muslimský svět, navzdory otevřenému přiznání Izraelem zjevnosti sionistické agendy Velkého Izraele, ji neuznává.

Zatímco Izrael si nárokuje hegemonii nad jedním regionem – Blízkým východem – sféra vlivu Washingtonu zahrnuje celý svět. Cílem zahraniční politiky USA je zabránit vzestupu jakéhokoli státu, který by mohl omezit americkou hegemonii. Za takové státy jsou považovány Rusko, Čína a Írán.

Izraelská hegemonie se projevuje v sionistické agendě Velkého Izraele. Původně se toto území rozkládalo od Nilu k Eufratu. Nedávno izraelští ministři rozšířili izraelský dosah na oblast od Nilu po Pákistán, včetně nearabských států Turecka a Íránu. Ruský ministr zahraničí si této sionistické agendy není vědom stejně jako muslimský svět, který se jí nevěnoval. Lavrov nedávno prohlásil, že Washington a Izrael zahájily válku proti Íránu, aby zabránily Íránu v normalizaci vztahů se státy Perského zálivu a donutily tak arabský svět, aby se vzdali podpory Palestiny. Lavrovovo prohlášení ignoruje sionistický projekt izraelské hegemonie nad Blízkým východem a skutečnost, že Írán představuje největší překážku izraelské hegemonie.

Kontrola energetických toků je součástí hegemonických ambicí Washingtonu. Podle ruského ministra zahraničí Lavrova chce Washington získat poškozený plynovod Nord Stream a využít energetické toky k ovládání Evropy. ( > ODKAZ ) Plán zřejmě předpokládá, že USA převezmou kontrolu nad plynovodem a opraví ho, zatímco Rusko bude dodávat plyn, který Washington následně prodá Evropě. Na otázku mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov uvedl, že po vyřešení ukrajinského konfliktu existuje řada projektů, které by byly vzájemně výhodné pro Rusko i USA. Zdá se, že jednání mezi ruským ministrem zahraničí Kirillem Dmitrijevem a dvěma Trumpovými vyjednavači, Witcoffem a Kushnerem, se zaměřují spíše na obchodní dohody než na původní Putinovy ​​cíle.

Zdá se, že ani Rusko, ani Írán si neuvědomují, že čelí hegemonickým ambicím. Jak přesně lze vyjednávat s mocnostmi, jejichž cílem je ukončit vlastní suverenitu?

Mír vyžaduje, aby Washington opustil Wolfowitzovu doktrínu a Izrael se zřekl Velkého Izraele. Bez těchto prohlášení o zřeknutí se je jakékoli jednání bezvýznamné.