Lenka Procházková: Brněnská operace
(Text projevu Lenky Procházkové z demonstrace v Brně proti výjezdnímu sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu)
Poslední světovou válku rozpoutala kasta tzv. nadlidí, která požadovala pro svou nacistickou říši větší životní prostor. Když Henleinovci rozbili Československou republiku, více než miliónu z nich pak udělil Hitler metál. Prý za statečnost. Zradu našich Němců završila zrada našich spojenců.
Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a věřit v dobré úmysly krajty. Jejich podbízené smíření v překladu znamená, že se nesmířili s výsledkem války, kterou jejich otcové pomohli rozpoutat. Ale protože vím, že pojem kolektivní vina je zakázaný, budu mluvit o kolektivní paměti.
Ta se utváří staletí z generace na generaci. Těch pár let, které měl k redukci české národní paměti Emanuel Moravec, šiřitel osvěty o Nové Evropě pod skvělým vedením Říše, se pro obyvatele protektorátu vleklo až k nepřežití a statisíce našich předků opravdu nepřežily nacistické vraždění, ale páteř našeho národa a jeho čest to nezlomilo. Díky statečnosti našich předků, kteří se účastnili odboje, bylo Československo po válce obnoveno a na základě rozhodnutí vítězných mocností v Postupimi byla pátá kolona odsunuta z osvobozených území jako škodná. Dekrety prezidenta republiky stvrzené parlamentem vytvořily právní základ naší obnovené státnosti.
O existenci Sudetoněmeckého landsmannschaftu jsem věděla od dětství. Tehdy mi jejich sjezdy zpochybňující výsledek války připadaly trapné a myslela jsem si, že časem je ta ukřičenost přejde. Jenže i umanutost je přenosná z generace na generaci. Pokud je předávána jako dědičný úkol. Cíl je pořád stejný, ale prostředky se kultivují a prostředníci tedy lobbisté se obměňují. Chtělo to velkou vytrvalost vyčkávat s okem na mušce jako lovec na posedu, až kolektivní paměť našeho národa ochabne průběžným přepisováním dějin a stará dračí setba Emanuela Moravce opožděně vzejde z přeorané půdy.
Takový zpětný pohyb dějin nelze nazývat smířením. My, kteří jsme dnes přišli protestovat proti sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu, to víme a uráží nás, že potomci těch, kteří prokopávali cestu k Mnichovu, dostali pozvání, aby se v květnu sjeli do Brna. Proč se nescházejí v Norimberku? V areálu, kde jejich Vůdce řečnil o velkoněmecku a nabádal své drahé krajany k ozbrojenému puči proti českým „utiskovatelům“? Proč si svá traumata z prohrané války dnes chtějí hojit ve městě, při jehož osvobozování padlo na deset tisíc sovětských vojáků a patnáct set rumunských?! Jejich první pohřebiště bylo na místě, kde stojí památník Rudoarmějce. Ale i ten už brněnským zastupitelům vadí a Piráti ho chtějí odstranit. Tak jako zastupitelé v Praze 6 odstranili sochu maršála Koněva. Ta dodnes leží ve skladišti a čeká na konečné řešení. Zato Konrád Henlein je stále čestným občanem Liberce.
Můj dědeček, moravský učitel, byl jako člen odbojové skupiny Obrana národa umučen gestapáky v Kounicových kolejích. Nemá ani hrob.Na psacím stole mám jeho fotografii. Jako memento. Rodin, které uchovávají odkaz na své statečné předky, jsou statisíce. Kdybychom si ty staré fotografie našich prarodičů zvětšili a přinesli je v průvodu k brněnské radnici, možná by i paní primátorka pochopila, že květnový sjezd Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Brně bude otevíráním ran a nemůže vést k žádnému smíření. Hostitel sjezdu, tedy spolek Meeting Brno, má jen jediného člena. Zvací dopis ale podepsalo 36 českých občanů. Ti nejstarší z nich protektorát zažili. Asi trpí stockholmským syndromem, když poníženě ohýbají hřbet do tvaru mostu, aby po něm „drazí krajané“ mohli slavnostně vejít do Brna a zacifrovat si v krojích.
Takovou kapitulaci paměti nemůžeme přijmout. I kdyby nás státní prezident přesvědčoval, že máme smířlivě couvnout, MY NEMŮŽEME! My totiž máme za zády zeď, o kterou se opíráme. Je to pevná zeď, kterou stvořili naši dědové a pradědové, kteří zemřeli při obraně naší vlasti. Nemluvím jenom o vnějších hranicích země, ale také o obraně té vnitřní krajiny. Básnicky řečeno je to krajina naší duše, ke které dorůstáme od kolébky, ke které se utíkáme v těžkých chvílích a z které nás nikdo nemůže vypudit. Konečné řešení české otázky přijde jen tehdy, pokud tu vnitřní krajinu sami zradíme a opustíme. Pak bychom se stali duševními bezdomovci. Spolehlivými bioroboty, kterým je jedno, kdo je programuje a za čí zájmy mají bojovat. Naše dnešní protestní shromáždění je velmi důležité. Je nejen obranou cti našich předků, ale je to i akce zaměřená do budoucnosti – na zachování vnitřní krajiny pro ty, co se dosud nenarodili.
Lenka Procházková
