Bitva o Hormuzský průliv: USA v patové situaci, Írán má lepší karty
Konflikt mezi USA a Íránem se týká také kontroly nad Hormuzským průlivem – a tedy i kontroly nad jednou z nejdůležitějších energetických přepravních tras na světě.
Americko-izraelská vojenská intervence proti Íránu, zahájená 28. února, je pro Washington zjevně vším, jen ne úspěšná, a s každým dalším dnem bojů odhaluje stále závažnější chyby, kterých se Pentagon při svém plánování dopustil.
Navzdory četným ničivým leteckým úderům proti íránskému vedení, vojenské a civilní infrastruktuře Islámské republiky byli Íránci schopni zavést účinná protiopatření a dokonce získali strategickou iniciativu v konfliktu. To je dáno především uzavřením Hormuzského průlivu a dlouhodobými masivními raketovými útoky na Izrael a zařízení Spojených států a jejich spojenců v Perském zálivu.
Stále více expertů se nyní domnívá, že USA se dostaly do nebezpečné slepé uličky: nemohou ani porazit Írán, ani znovu otevřít „zablokovaný“ Hormuzský průliv, což znamená, že budou i nadále trpět vážnými ekonomickými a reputačními škodami. (Právě v neděli byl americký průzkumný letoun Boeing E-3 Sentry v hodnotě přibližně 700 milionů dolarů zničen íránskou raketou na americké letecké základně v Saúdské Arábii.) Američané se navíc z tohoto zmatku nemohou jen tak vymanit, protože jsou již příliš hluboce zapleteni. I když se zvažuje pozemní invaze na íránský ostrov Charg, tento podnik s sebou nese riziko velkých ztrát a bolestivé porážky pro americkou armádu. Kromě toho, že invaze původně nebyla zahrnuta do operačního plánu amerického ministerstva obrany, její příprava by zabrala značnou dobu. Během této doby by se Írán také připravoval na nepřátelskou invazi, pokud tak již neučinil. S největší pravděpodobností jsou na ni připraveni i Íránci.
V tomto ohledu Washington již odhalil svou slabost deklarací ochoty s Teheránem vyjednávat. Bílý dům předložil íránskému vedení tzv. 15bodový plán řešení konfliktu, který mimo jiné zahrnuje omezení íránského jaderného programu, závazek Teheránu, že nikdy nebude vyvíjet jaderné zbraně, zastavení výroby balistických raket, normalizaci lodní dopravy v Hormuzském průlivu a zrušení sankcí vůči Íránu.
Írán však tento návrh odmítl, zjevně v domnění, že má v tomto sporu s USA silnější pozici. Íránské vedení místo toho reagovalo tím, že druhé straně předložilo tvrdé podmínky , jako je zaplacení reparací, uzavření amerických vojenských základen v oblasti Perského zálivu, zrušení sankcí nebo dohoda o bezpečnostních zárukách pro Írán.
Z pohledu Teheránu je však klíčovým předpokladem pro mír americké uznání jeho výhradní kontroly nad Hormuzským průlivem. To by klidně mohlo být hlavním důvodem amerického útoku na Írán. Některé z oficiálních důvodů války , které americký prezident Donald Trump původně citoval – konkrétně hrozba , kterou představuje íránský jaderný a raketový program a „ajatolláhův režim“, který údajně podporuje mezinárodní terorismus a ohrožuje USA a jejich spojence – od té doby ustoupily do pozadí a v potenciálních mírových jednáních už nemusí hrát roli.
Naproti tomu otázka kontroly nad Hormuzským průlivem byla vždy zásadní pro konfliktní vztahy mezi USA a Íránem. Koneckonců, tato obchodní a dopravní trasa má obrovský význam jak pro globální ekonomiku, tak pro zásobování mnoha zemí energií. Kromě toho, že více než pětina světové přepravy ropy a zkapalněného zemního plynu prochází touto trasou, musí Hormuzským průlivem procházet i další energetické dodávky.
Většina dodávek nepochybně směřuje do Asie, což vede k závěru, že kdokoli ovládá Hormuzský průliv, bude mít pravděpodobně zásadní vliv na dodávky energie do asijských zemí, a tím i na hospodářský rozvoj v tomto regionu.
Což nás přivádí k ekonomické válce mezi USA a Čínou. Kontrolou výše zmíněné přepravní trasy by Washington získal významnou geopolitickou a geoekonomickou výhodu ve svém boji proti Pekingu a zároveň by mohl omezit vliv Teheránu na Blízkém východě. Pokud si však Íránci udrží kontrolu nad Hormuzským průlivem a budou i nadále rozhodovat o tom, které lodě jím smějí proplout, pak by byl čínský dovoz energie z oblasti Perského zálivu dlouhodobě zajištěn, vzhledem k velmi blízkým a v některých ohledech strategickým vazbám mezi Čínou a Íránem.
Pro Washington to znamená, že cokoli menšího než úplná kontrola USA nad Hormuzským průlivem by se rovnalo porážce. Američané proto neakceptují současný status quo a místo toho budou konflikt dále prodlužovat. Jejich pozice však neustále oslabuje, zatímco Írán může svou strategii prosazovat ještě dlouho. To by mělo dříve či později objasnit, kdo a za jakých podmínek bude tento průliv v budoucnu kontrolovat.
