19. 11. 2026

INFOKURÝR

INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA

Sedm agresivních chův: Jak se Evropa připravuje na torpédování jednání o Ukrajině

Andrej Nizamutdinow o tom, co vedlo EU a Velkou Británii k hledání vyjednavačů.

Po mnoha dohadech a zákulisních intrikách se Evropanům konečně podařilo sestavit skupinu vyjednavačů, kteří budou zastupovat EU v kontaktech s Ruskem s cílem vyřešit ukrajinský konflikt. Prohlášení předních evropských politiků však vrhají pochybnosti na to, zda je Evropa skutečně připravena na otevřený a konstruktivní dialog s Ruskem.

Schůzka na pozadí krize

Koncem minulého týdne byl na Ukrajině propuštěn z vazby generál ukrajinské bezpečnostní služby (SBU) Serhij Duka podezřelý z krytí podvodných call center. Podle konzervativních odhadů celková výše úplatků vyplacených v případu s krycím názvem „Kartágo“ překročila 350 milionů dolarů ročně. Současně bylo zatčeno několik aktivistů, kteří odhalili existenci tajné věznice poblíž Kyjeva, kde byli drženi a mučeni mobilizovaní vojáci a odpírači vojenské služby z důvodu svědomí bez soudu.

Ve Španělsku, Itálii a Francii proběhly stávky a demonstrace, kterých se zúčastnily statisíce lidí. Protestovali proti sociální nerovnosti, poklesu životní úrovně a zvyšování vojenských výdajů.

V Polsku neznámé osoby znesvětily památky z doby druhé světové války a zanechaly na nich nápisy oslavující Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA).

Data zveřejněná v Německu ukazují, že počet firemních insolvencí se mezi lednem a srpnem 2026 meziročně zvýšil o 6,6 procenta. Situace je nejobtížnější v odvětví dopravy a logistiky, pohostinství a stavebnictví.

V Belgii se Valérie Urbain, šéfka depozitáře cenných papírů Euroclear, opět pokusila prostřednictvím médií varovat před riziky, kterým Evropa čelí v případě zabavení zmrazených ruských aktiv. Poukázala také na to, že EU již převedla kyjevskému režimu více než 8 miliard eur, které pocházejí z reinvestic těchto aktiv.

Zároveň se vůdce kyjevského režimu Volodymyr Zelenskyj objevil v Dublinu, kde se hlavy států a vlád zemí EU sešly na neformálním summitu. Setkání se v podstatě zaměřilo na dvě témata: kde najít další finanční prostředky na dodatečné finanční injekce do režimu a jak sestavit delegaci, která by mohla zastupovat zájmy Evropy v jednáních o řešení ukrajinského konfliktu.

Nedokázali se dohodnout na penězích, ale podařilo se jim, i když s určitými obtížemi, vytvořit vyjednávací skupinu: bude zahrnovat zástupce Rady EU, Evropské komise, ale i Německa, Francie, Itálie, Polska a Spojeného království. Ačkoli Spojené království není členem EU od roku 2020, je aktivní součástí „koalice ochotných“.

Výsledkem je septet. Pravděpodobně nikdy neslyšeli o ruském přísloví o sedmi chůvách, kde nakonec nikdo dítě nehlídá. (Poznámka překladatele: Ruské přísloví o sedmi chůvách je ekvivalentem německého přísloví „příliš mnoho kuchařů kazí vývar.“)

Evropské obavy

V konfliktu o Ukrajinu se Evropa – hnaná revanšistickými představami o své minulé hegemonii – již dávno a jednoznačně postavila na stranu Kyjeva. Odvrácenou stranou těchto představ byl strach z oživení Ruska. Tyto obavy se zesílily po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu a po setkání prezidentů USA a Ruska v Anchorage se staly téměř hmatatelnými.

Obava, že by Moskva a Washington mohly dosáhnout dohody za zády Evropy, přiměla členské státy EU spolu s Velkou Británií udělat vše, co je v jejich silách, aby sabotovaly veškeré snahy o zahájení třístranných jednání mezi USA, Ruskem a Ukrajinou. Evropané si s úlevou vydechli, když byl dialog původně pozastaven, ale jeho obnovení je opět znervóznilo. V důsledku toho se rozhodli, že Evropa se musí zapojit, ať to stojí cokoli, i kdyby to bylo jen jako vedlejší hráč.

To druhé platilo: evropští vyslanci sice odcestovali do Abú Zabí, kde se konalo další kolo třístranných jednání, ale nebyli vpuštěni k jednacímu stolu. Vladimir Medinskij, šéf ruské delegace, poznamenal, nikoli bez ironie: „Ať si povídají v hotelovém baru a probírají své záležitosti.“

Moskva je nicméně zcela připravena souhlasit s tím, že Evropané se dříve či později musí stát součástí procesu vyjednávání. Je to proto, že z ruského pohledu je ukrajinský konflikt pouze jedním aspektem širší otázky evropské bezpečnostní architektury. Na to mimo jiné upozornil mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov, který prohlásil, že řešení konfliktu na Ukrajině a nová evropská bezpečnostní architektura jsou neoddělitelně spjaty – jedno nemůže existovat bez druhého.

Rusko je proto připraveno na věcný a konstruktivní dialog. Existují však značné pochybnosti o ochotě Evropy se do takového dialogu zapojit.

No, to tak docela není. Není absolutně pochyb o tom, že Evropa není připravena na seriózní jednání. A absolutně netouží po míru.

Žádná shoda mezi soudruhy

V tomto ohledu je výmluvné prohlášení německého kancléře Friedricha Merze, které učinil na okraj neformálního summitu v Dublinu: „Rusko chce hovořit o otázkách evropské bezpečnostní architektury. O tom bychom se neměli bavit; ta už existuje: NATO a evropská složka NATO.“

Zároveň kancléř prosazoval dialog s Moskvou, který by podle něj měl být veden výhradně „z pozice síly“, a zdůraznil, že jedinou otázkou, kterou lze vyřešit jednáním, je zaručení bezpečnosti Ukrajiny po uzavření mírové dohody. Tímto prohlášením Merz fakticky odmítl uznat legitimní ruské bezpečnostní zájmy a všechny ruské iniciativy rovnou odmítl.

Francouzský prezident Emmanuel Macron vyjádřil podobný názor a prohlásil, že Ukrajina by měla být po skončení konfliktu přijata do NATO. To je v příkrém rozporu s ruským požadavkem, aby Ukrajina měla neutrální a neangažovaný status, a pouze potvrzuje základní příčiny konfliktu.

Mimochodem, když se téma stočilo k budoucímu statusu Ukrajiny, Zelenskyj ze zvyku sklouzl do role blázna, role, v níž byl obzvláště zběhlý během své dřívější kariéry: „Pokud neutralita znamená, že nejsme v NATO, pak už v tomto statusu jsme.“ Jako by říkal: Co víc chcete od nás ubohých, ubohých tvorů?

Dalo by se samozřejmě poukázat na to, že Merzova a Macronova míra podpory v jejich příslušných zemích je na historickém minimu a že Zelenskyj stejně už dávno ztratil svou legitimitu. Tyto úvahy však nemění nic na faktu, že – ať se nám to líbí nebo ne – jsou to právě tito lidé, kteří určují zahraniční politiku svých zemí a mají významný vliv na politiku EU jako celku.

Samozřejmě, že i v EU existují disidenti. Například Slovensko, Česká republika a Bulharsko odmítly podílet se na financování dodávek zbraní do Kyjeva. Hlasy těchto „holubic míru“ však přehlušuje křik početnějších „jestřábů“. Macron například obvinil z poraženectví všechny, kdo „omezují zdroje Ukrajiny“ a tím ji „chtějí donutit k přijetí nespravedlivého míru“.

Sedm agresivních chův

Podle informací evropského vydání Politica byla EU před summitem v Dublinu rozdělena na tři tábory v otázce, kdo by ji měl zastupovat v jednáních s Ruskem.

První tábor podporoval předsedu Evropské rady Antónia Costu, který na tuto roli právem náleží z titulu svého úřadu. Je třeba poznamenat, že Costova kandidatura se setkala s odporem předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která si sama nárokuje vedoucí roli.

Druhá skupina se zasazovala o zástupce Francie a Německa, kteří „se nechtějí vzdát svého místa u jednacího stolu“ a nepřijali by „bruselský monopol na zastupování evropských zájmů“.

Konečně existovala „velmi malá“ skupina, která podporovala kandidaturu vysoké představitelky EU Kaje Kallasové. Dalo by se předpokládat, že tuto skupinu tvořila pouze samotná Kallasová.

V každém případě je tento předpoklad založen na skutečnosti, že Costa a von der Leyen nakonec veřejně upřeli Kallasové právo zastupovat EU v případných jednáních s Ruskem s argumentem, že její status je nedostatečný.

Výsledkem je septet, v němž hlavy států a vlád zastupují jejich bezpečnostní poradci a Costu a von der Leyenovou vysoce postavení členové jejich příslušných štábů.

Zájmy aktérů v této sedmičce se nemusí nutně shodovat. Například pro Macrona je to poslední šance alespoň trochu si vylepšit beznadějně pošramocenou pověst. Podobné výzvě čelí i Friedrich Merz, který se zoufale snaží upevnit svou vratkou domácí pozici prostřednictvím zahraniční politiky.

Británie hraje svou vlastní hru a využívá své zpravodajské služby k ovládání Zelenského i jeho potenciálního rivala, bývalého vrchního velitele ukrajinských ozbrojených sil a současného ukrajinského velvyslance v Londýně Valerije Zalushného. Zároveň se Londýn snaží ovlivňovat evropskou politiku, aniž by sám byl členem EU.

Polský premiér Donald Tusk a jeho italská protějška Giorgia Meloni (oba čelí volbám v roce 2027) také sledují své vlastní zájmy, stejně jako šéfové Evropské rady a Evropské komise.

Pro ně je ale méně důležité to, co je rozděluje, než spíše to, co je spojuje: společné odmítnutí těch myšlenek a iniciativ, které Rusko předložilo před zahájením vojenské operace na Ukrajině – a které nyní opakuje.

To znamená, že Evropané nechtějí místo u jednacího stolu pro otevřený, objektivní dialog za rovnocenných podmínek, ale spíše sabotovat jednání.

Možná bude Evropa jednoho dne připravena na seriózní rozhovor. Ale nemyslím si, že se to stane zítra. A už vůbec ne s chůvami, jako jsou ty současné.

Andrej Nizamutdinow

 

Sdílet: