Analytici se zaměřují na rok 2027 a klíčové milníky v modernizaci Lidové osvobozenecké armády, ale tchajwanské prezidentské volby v roce 2028 se zdají představovat významnější strategický zlom.
Tento článek byl původně publikován Pacifickým fórem a je zde publikován s jeho svolením.
Východní Asie vstupuje do éry, v níž vojenská rovnováha, ekonomická odolnost, technologické vedení a alianční politika již nejsou oddělenými oblastmi politiky, ale spíše propojenými prvky širší soutěže o regionální řád. Toto měnící se prostředí mění předpoklady o načasování a spouštěčích potenciální tchajwanské krize.
Zatímco se mnoho západních analytiků zaměřuje na rok 2027 a klíčové milníky v modernizaci Lidové osvobozenecké armády, důležitější otázkou může být, jak Peking hodnotí politické podmínky, za nichž by mohly být nasazeny jeho vojenské kapacity. V této souvislosti se prezidentské volby na Tchaj-wanu v roce 2028 jeví jako větší strategický zlom než jakýkoli jednotlivý vojenský milník.
Jonathan Czin, bývalý expert na Čínu pro CIA a Národní bezpečnostní radu, v článku pro „Foreign Affairs“ tvrdí, že se Peking zaměřuje více na politický vývoj Tchaj-wanu než na okamžitou vojenskou akci.
Zároveň bývalý americký námořní atašé v Pekingu, který stále pravidelně cestuje do Číny a setkává se s čínskými představiteli, nabízí jiný pohled. V rozhovoru se mnou argumentoval, že Washington a Peking možná směřují k období kontrolované koexistence podobné strategické stabilitě, která nastala po normalizaci na konci 70. a začátku 80. let.
V takovém kontextu by nejdůležitější dlouhodobou otázkou už nemusel být samotný Tchaj-wan, ale postavení Japonska v rámci vznikající dohody mezi USA a Čínou.
Ačkoliv Tchaj-wan zůstává ústředním bodem regionálního napětí, jeho budoucnost by mohla stále více záviset na zastřešujících otázkách týkajících se Číny, Japonska, zapojení USA a samotné tchajwanské demokratické politiky.
Japonsko a tchajwanská otázka
Zvolení Sanae Takaičiho představuje jeden z nejvýznamnějších posunů v japonském strategickém myšlení od druhého funkčního období Šinzóa Abeho ve funkci premiéra (2012–2020). Takaiči se zasazuje o zvýšení výdajů na obranu, posílení vojenských schopností, silnější partnerství v indicko-pacifickém regionu a bezpečnostní agendu založenou na předpokladu, že bezpečnost Tchaj-wanu a bezpečnost Japonska jsou neoddělitelně spjaty.
Opakovaně tvrdila, že konflikt v Tchajwanském průlivu by ohrozil japonské obchodní cesty, dodávky energie a národní bezpečnost. Její postoj přímo odráží Abeho tvrzení, že nouzový stav na Tchaj-wanu by se stal nouzovým stavem i pro Japonsko.
Pro vládnoucí tchajwanskou Demokratickou pokrokovou stranu (DPP) Takaiči posiluje odstrašující mechanismy a rozšiřuje integraci Tchaj-wanu do širší demokratické bezpečnostní sítě. Peking však tento vývoj nadále prezentuje jako důkaz toho, že Japonsko prosazuje asertivnější bezpečnostní politiku, aniž by se dostatečně zabývalo svým válečným dědictvím.
Reakce „Taiwan Deep Blue“ a volby v roce 2028
Nejsilnější odpor proti Takaičiho přístupu pochází z tchajwanské frakce „Deep Blue“ v rámci Kuomintangu (KMT). Osobnosti jako Ma Jing-ťiou, Hung Siu-ču a Čang Ja-čung zdůrazňují čínskou kulturní identitu, širší dialog přes Tchajwanský průliv a případné usmíření s Pekingem. Argumentují, že Tchaj-wan by se neměl stát přední linií širší konfrontace mezi Čínou a vznikající koalicí regionálních demokracií.
Pro stoupence hnutí „Deep Blue“ nese Takaičiho vize riziko, že se Tchaj-wan stane centrem mocenského boje. Pro Takaičiho stoupence jsou silnější regionální partnerství právě tím, co brání nátlaku a zachovává mír.
Vzestup Čcheng Li-wuna na post předsedy Kuomintangu vnesl do politiky obou stran úžiny novou proměnnou. Czin tvrdí, že Peking stále více vnímá politické cesty jako nabízející více příležitostí než přímou vojenskou konfrontaci. Čchengův důraz na dialog a obnovenou angažovanost zvýšil v Pekingu očekávání, že politická trajektorie Tchaj-wanu by se nakonec mohla ubírat pozitivněji.
Podpora explicitně propekingské politiky na Tchaj-wanu však zůstává omezená a rozpory uvnitř Kuomintangu přetrvávají. Očekávání Pekingu proto zůstávají nejistá.
Proto jsou volby v roce 2028 tak důležité. Vítězství Kuomintangu by mohlo potvrdit pekingskou strategii trpělivosti, politického tlaku a ekonomické angažovanosti. Čtvrté vítězství DPP v řadě by mohlo přesvědčit Si Ťin-pchinga, že navzdory letům nátlaku a přesvědčování selhaly snahy o politické sblížení Tchaj-wanu s pevninou.
Další strategická perspektiva: Otázkou je Japonsko
Bývalý americký námořní atašé v Pekingu se od obvyklých diskusí zaměřených na Tchaj-wan odlišuje tezí, že Tchaj-wan ani nemusí být ústředním strategickým tématem.
Tvrdí, že prezident Trump zásadně nezměnil dlouhodobou politiku USA a do značné míry setrvává v rámci stanoveném předchozími dohodami mezi Washingtonem a Pekingem. Podle jeho názoru by se Washington a Peking mohly pohybovat směrem k období kontrolované koexistence podobné stabilitě, která následovala po normalizaci vztahů. Pokud se takový rámec vyvine prostřednictvím pokračujícího dialogu mezi Trumpem a Si Ťin-pchingem, Japonsko se stane ústředním strategickým tématem.
V této souvislosti Takaichi povýšila bezpečnost Tchaj-wanu z regionálního problému na ústřední národní bezpečnostní zájem Japonska. Její pozice komplikuje jakékoli budoucí „kondominiální“ řešení mezi USA a Čínou a vyvolává otázku, jak Tokio zapadá do stabilnějšího vztahu mezi USA a Čínou.
Fórum Xiangshan a konkurenční regionální vize
Tyto protichůdné vize byly patrné na čínském fóru Xiangshan v září 2026. Tchaj-wan se objevil nejen jako územní spor, ale také jako debata o budoucí struktuře asijského řádu.
Bývalý japonský premiér Jukio Hatojama, dlouholetý zastánce užších vazeb s Pekingem, kritizoval Takaičiho poznámky o Tchaj-wanu s tím, že zhoršily čínsko-japonské vztahy a v Pekingu vyvolaly pochybnosti o japonském závazku k dodržování společného komuniké z roku 1972 a politiky jedné Číny. Jeho komentáře odrážely názor, že Tchaj-wan by se neměl stát hlavním principem bezpečnosti východní Asie.
Dynamika mezi Trumpem a Si Ťin-pchingem
Vztah mezi Trumpem a Si Ťin-pchingem stále více tvoří rámec, v němž k tomuto vývoji dochází. Bývalý americký námořní atašé tvrdí, že Washington a Peking možná zkoumají formu strategické koexistence, která zahrnuje paralelní ekonomické, technologické a politické systémy. Podle této interpretace se Tchaj-wan stává méně bezprostředním spouštěčem války a spíše testem toho, zda lze širší konkurenci mezi USA a Čínou zvládnout bez eskalace.
Czin však varuje, že Si Ťin-pchingova trpělivost silně závisí na přesvědčení, že politický vývoj po roce 2028 by mohl zlepšit postavení Číny. Pokud by tchajwanští voliči tuto cestu odmítli prostřednictvím dalšího vítězství DPP, Peking by mohl dojít k závěru, že další trpělivost již není v jeho zájmu.
Čtvrté vítězství DPP a eskalační dilema Pekingu
Čtvrté vítězství DPP v řadě by posílilo přesvědčení Pekingu, že roky tlaku nedokázaly změnit politickou orientaci Tchaj-wanu. Jak varoval admirál Samuel Paparo na Honolulském obranném fóru 2025, čínské vojenské aktivity v okolí Tchaj-wanu „nejsou cvičením, ale zkouškou“ na nucené znovusjednocení. Jeho poznámky odrážely rostoucí obavy amerického indicko-pacifického velení, že Peking neustále buduje operační schopnosti potřebné k donucení, izolaci nebo potenciálnímu dobytí Tchaj-wanu.
Vítězství DPP by nutně nevedlo k invazi. Spíše by mělo za následek zvýšený tlak v „šedé zóně“ prostřednictvím námořních omezení, inspekcí, narušení dopravy, ekonomického nátlaku a dalších opatření zaměřených na změnu statu quo, aniž by došlo k překročení prahu otevřeného konfliktu.
Pro Spojené státy, Japonsko a další regionální aktéry nemusí hlavní nebezpečí spočívat v náhlém obojživelném útoku, ale v prodloužené donucovací kampani, která postupně zvyšuje riziko širší krize.
Rok 2028 jako skutečný zlomový bod
Ústřední strategický konflikt ve východní Asii se už netýká jen Tchaj-wanu. Jde o budoucí regionální řád.
Japonsko pod Takaičim vnímá Tchaj-wan jako součást demokratického bezpečnostního rámce. Křídlo Kuomintangu „Deep Blue“ upřednostňuje dialog a kompromis s Pekingem. Si Ťin-pching se prozatím zdá být ochoten prozkoumat, zda politický vývoj může dosáhnout toho, čeho selhalo nátlakem. Trumpova administrativa se zdá být zaujatá udržením určitého stupně strategické stability s Čínou.
Základem všech těchto úvah je otázka, kterou si položil bývalý americký námořní atašé v Pekingu: Pokud se Washingtonu a Pekingu podaří vybudovat stabilnější vztah, kde v něm zapadá Japonsko?
Odpověď na tuto otázku by mohla nakonec rozhodnout o tom, zda Tchaj-wan zůstane po roce 2028 primárně politickým tématem, nebo se opět stane nejnebezpečnějším krizovým bodem v mezinárodním systému.