Pavel Šik: Evropa se očividně dohodnout nechce ani mezi sebou
Po letech, kdy jsme poslouchali, že s Ruskem se nejedná, s Putinem se nemluví a diplomacie je jen projevem slabosti, jsme se najednou dostali aktuálně až do situace, kdy chtějí u jednacího stolu sedět úplně všichni.
Včera jsme se dozvěděli, že výsledkem výběru evropských vyjednávačů má být zastoupení pěti států – Německa, Francie, Itálie, Polska a Velké Británie a dvou evropských institucí – Evropské komise a Evropské rady, což se jeví jako nejméně 7 členný tým, ale kdo ví, jestli nebude ještě větší.
A aby bylo všechno dokonale evropské, bezpečnostní záruky se podle evropských představ mají ještě koordinovat s Nato, tedy s aliancí, jejíž nejsilnější člen, Spojené státy, ale už u jednacího stolu s Rusy sedí. Evropané tak chtějí jednat s Američany a Rusy a následně svůj postup koordinovat s organizací, v níž mají Američané rozhodující vojenskou váhu? Kruh evropské strategické autonomie se tím téměř uzavírá.
Přitom by nebylo nic jednoduššího než sestavit společný evropský tým expertů, který by doma připravoval stanoviska, vyhodnocoval návrhy a koordinoval postoje jednotlivých vlád a k samotnému jednacímu stolu by pak mohli usednout dva vyjednavači s jasným mandátem. Jenže takové řešení předpokládá něco, co Evropě očividně chybí. Důvěru.
Výsledek tak vypovídá o stavu evropské diplomacie možná více než všechna dosavadní prohlášení o jednotě. Především totiž ukazuje, jak málo si největší evropské státy navzájem důvěřují. Každý chce být u stolu osobně, protože zjevně nechce svěřit hájení nějakých svých představ někomu jinému. A každý z těch pěti zástupců největších zemí bude přirozeně odpovědný především své vládě a svým bezpečnostním službám, jejichž instrukce se mohou od ostatních zástupců zásadně lišit.
Ukazuje nám to, jak právě politické elity největších evropských mocností, které ostatním státům neustále připomínají potřebu evropské jednoty, společného postupu a hlubší integrace, najednou v jedné z nejzásadnějších bezpečnostních otázek posledních desetiletí trvají na vlastním zastoupci u stolu. Když jde o společná prohlášení, Evropa má mluvit jedním hlasem. Když ale přijde na skutečné vyjednávání o představách o budoucnosti kontinentu, každý chce mluvit sám za sebe. A právě v tom se ukazuje, jak velký rozdíl je mezi pokrytecky deklarovanou evropskou jednotou a skutečnou ochotou svěřit vlastní národní zájmy do rukou někoho jiného.
Ukazuje nám to také, jak mimo byla debata, která se před několika týdny rozběhla kolem pěti jmen možných evropských vyjednavačů, o nichž psal britský The Telegraph. Mezi údajnými kandidáty se podle anonymních zdrojů tehdy objevil dokonce i prezident Pavel, ale celý ten casting byl pravděpodobně smyšlený.
Jak je vidět, žádný nejlepší vyjednavač se nehledal, protože žádná z velkých evropských mocností se nechce spoléhat na někoho jiného. Ostatně právě tato vzájemná nedůvěra vysvětluje i ostrou kritiku, kterou sklidili severští politici za svůj telefonát s Putinem před několika týdny.
Mohl bych se radovat, že Evropa se posunula z fanatického narativu „s Ruskem nejednáme“ až k dnešní deklaraci, že tedy jednat bude. Celá situace ale ve mně vyvolává stále silnější pochybnost, zda je dosažení míru už skutečně společnou prioritou vlád evropských velmocí nebo jen prodlužováním války. Protože pokud by to prioritou bylo, hledaly by tyto vlády především způsob, jak jednání usnadnit.
Místo toho vzniká složitá konstrukce, v níž bude mít každý možnost hájit vlastní pozici, případnou dohodu blokovat a jednání protahovat. Nedovedu si představit, jak se k pěti ukrajinským vyjednavačům u stolu má připojit sedm nebo více „zástupců“ Evropy a nejde pouze o organizační problém. Zatímco Američané chtějí s Ruskem jednat o budoucím bezpečnostním uspořádání Evropy, německý kancléř Friedrich Merz už předem prohlašuje, že žádné nové uspořádání nepotřebujeme a polský premiér Tusk diskuzi rovněž odmítá.
Přitom právě otázka rozšiřování NATO, bezpečnosti zájmy Ruska, postavení Ukrajiny a celkově bezpečnostní architektura kontinentu patří k hlavním sporům, které předcházely ruské invazi. Moskva je opakuje desítky let. Američané dnes chápou, že bez jejich otevření a dořešení bude obtížné dosáhnout trvalé mírové dohody. Některé evropské vlády však dávají najevo, že o nich nechtějí ani diskutovat.
Přitom to neznamená přijmout všechny ruské požadavky, znamená to pouze, že bez ochoty jednat o skutečných příčinách bezpečnostního konfliktu se k dohodě těžko dospěje.
A zatímco evropské vlády budou hájit své pozice, obyčejní Ukrajinci budou dál umírat, což je na celé věci nejtragičtější. Za případné selhání diplomacie, k čemuž tento konstrukt spěje, nezaplatí nejvyšší cenu politici v Berlíně, Londýně, Varšavě nebo Bruselu. Zaplatí ji země, jejíž budoucnost má být předmětem jednání.
Evropa tedy od Američanů dostala místo u jednacího stolu, jenže místo společného mandátu přináší sedm zastoupených stran, rozdílné představy a předem vyhlášené hranice toho, o čem se vůbec smí mluvit. Obávám se, že nesledujeme přípravu na mírová jednání, ale přípravu na vysvětlování, proč znovu neuspěla.
