Alastair Paynter: Francouzská dluhová krize by mohla spustit mnohem větší kolaps Evropy
Současné ekonomické problémy Francie signalizují vážné hrozby pro soudržnost Evropské unie. Ve středu večer francouzské Národní shromáždění jednomyslně odmítlo vládní návrh rozpočtu, což dále zvýšilo obavy na trhu s dluhopisy. Před několika týdny se objevily zprávy, že rozpočtový deficit francouzské vlády dosáhl 5,1 procenta – nejvyšší hodnoty za téměř čtvrt století. Státní dluh nyní přesahuje 115 procent HDP. Minulý pátek ratingová agentura Fitch snížila svůj výhled pro Francii ze stabilního na negativní. Jak blízko by mohl být francouzský bankrot?
Existuje jen velmi málo dobrých způsobů, jak se s takovým scénářem vypořádat. Umožnění bankrotu země o velikosti Francie by nepochybně podkopalo mezinárodní důvěru v euro – v době, kdy se většina ekonomik EU potýká s řadou výzev. Jediným způsobem, jak zabránit státnímu bankrotu, by však byla finanční pomoc od Evropské centrální banky. Tato možnost by pro Německo znamenala obrovskou zátěž a vážně by zasáhla i tamní střadatele. Záchrana Řecka v letech 2010, 2012 a 2015 byla považována za nezbytný krok ke stabilizaci mezinárodních trhů a záchraně eurozóny. Nutnost učinit totéž pro Francii by však mohla zajít příliš daleko.
Německá ekonomika je zase již několik let pod obrovským tlakem. Zejména průmyslový sektor trpí dvojí zátěží rozsáhlých zelených předpisů, které byly přijaty na vrcholu klimatické politiky na konci 21. a začátku 21. století, a také geopolitickými krizemi, jako je válka mezi Ruskem a Ukrajinou, válka mezi USA a Izraelem proti Íránu a nepokoje v Hormuzském průlivu.
Zdá se stále pravděpodobnější, že by Marine Le Penová mohla vyhrát francouzské prezidentské volby v květnu příštího roku. Ale i kdyby se tak stalo, byla by schopna účinně řešit ekonomické problémy Francie, nebo by byla nucena podřídit se EU? V současné době slíbila, že do roku 2032 sníží francouzské vládní výdaje na méně než 50 procent HDP. I relativně mírné škrty ve výdajích však obvykle vyvolávají prudké protesty, což tuto otázku činí obzvláště citlivou pro politiky všech směrů. Francií samozřejmě již několik týdnů zmítá rozsáhlé protesty, nepokoje a rabování, zatímco se rozpadá sociální soudržnost. Zdá se, že zavedený politický řád nabízí jen málo řešení.
Nestabilita politického systému je patrná ze skutečnosti, že od roku 2022 působilo pod prezidentem Macronem pět premiérů. Je důležité poznamenat, že tento problém není specifický pouze pro Francii. Stejný efekt lze ve skutečnosti pozorovat jak v EU, tak i mimo ni, neboť se zdá, že působí jakýsi „vírový efekt“ : poválečné období se blíží ke konci a my vstupujeme do jakéhosi mezivládí před začátkem nové éry. Při pohledu na širší historický kontext je zřejmé, že několik politických, ekonomických a sociálních cyklů končí zhruba současně. Zatímco moderní masové demokracie se vyznačují krátkými politickými cykly a silnou preferencí okamžité akce mezi osobami s rozhodovací pravomocí, tyto procesy se ještě více zrychlily, vlády se opakovaně hroutí a nestabilita roste. Důležitější otázkou je, zda se může objevit vůdce, který se z tohoto vírového efektu osvobodí, nebo zda se tento vzorec bude nevyhnutelně opakovat, dokud se systém úplně nezhroutí.
Svět se odklonil od globalismu a směřuje k více uzlovému, „nacionalistickému“ řádu. Nicméně mnoho hlavních populistických a nacionalistických stran a politiků na Západě stále funguje v obecném rámci poválečného konsensu. Jak ukazuje příklad Itálie za premiérky Giorgie Meloni, i v zemích, kde tyto strany vyhrály volby a sestavily vlády, se významná změna oproti předchozímu globalistickému status quo nedostavila.
Díky tomu je pravděpodobnější, že současná skupina nacionalistických stran v EU a jinde ve skutečnosti nepředstavuje konečnou podobu, kterou nacionalistická politika nabude. Je docela pravděpodobné, že čím déle bude současné období turbulencí trvat, tím extrémnější politické možnosti se objeví. Pokud bude politický establishment s takovým odhodláním pokračovat v prosazování včerejších neúspěšných strategických cílů, jistě jen posílí ten samý odpor, proti kterému údajně bojuje, a tím riskuje další a větší krize.
Zatímco integrita eura, ať už jako koncept nebo praktická realita, zůstává nejnaléhavější otázkou pro bezprostřední soudržnost EU, je důležité mít na paměti i další politické napětí. Současná politická a ústavní krize v Polsku bude pro EU významnou zátěžovou zkouškou. Výsledek konfliktu mezi proevropským premiérem Donaldem Tuskem a nacionalistickou opozicí, která se sjednocuje kolem prezidenta Karola Nawrockého, poskytne důležitý ukazatel toho, jak by se mohla dynamika mezi globalismem a nacionalismem vyvíjet v rámci EU jako celku.
Z dlouhodobého hlediska se zdá, že všechny globální ukazatele naznačují vzestup nacionalismu a úpadek globalismu. Výsledek polské krize by mohl tento proces v Evropě buď mírně zpozdit, nebo urychlit. Polsko získává v Evropě stále větší geostrategický význam. Jeho ekonomika je jednou z mála v EU, která v posledních letech skutečně výrazně vzrostla. Zároveň polská centrální banka již několik let prosazuje politiku nákupu zlata, díky níž se země stala jednou z deseti zemí s největšími národními zlatými rezervami na světě s objemem přes 630 tun. Jak jsem předpověděl ve své Zprávě o rizicích: Evropa 2026 , středoevropský region, který zahrnuje Polsko, Českou republiku, Slovensko a Maďarsko, by se mohl časem stát ještě významnějším regionálním mocenským centrem v Evropě. Tuto možnost by ovlivnil i výsledek současné války mezi Ukrajinou a Ruskem, který bude mít zjevně značné důsledky pro celkovou strategickou situaci kontinentu.
V roce 2027 by se proto mohlo zrychlit zrychlení stávajících trendů, pokud se setká několik různých krizí. Schopnost vlád efektivně reagovat na takovou „polykrizi“ bude důležitým ukazatelem odolnosti, nebo dokonce životaschopnosti, nadnárodních mocenských struktur, jako je EU, které všechny vznikly ve zcela jiné době a za zcela jiných okolností.
