28. říjen 2026 – 108. výročí vzniku Československa

Dnes je trend říkat, že ČSR byla jen jakýsi časově omezený projektově zkonstruovaný stát, ale tato teorie vůbec nebere v úvahu historickou státnost naší země.

Nebere v potaz historické Země Koruny české – od raného středověku po rok 1620.

Ve středověku a počátkem novověku měly Čechy a jejich korunní země dokonce náskok v procesu konstituce státní jednoty před většinou budoucích evropských států – a sice na základě federativních vazeb mezi Čechami, Moravou, Slezskem a oběma Lužicemi (Česká konfederace).

Tento historický proces byl zastaven osudnou a ostudnou strategií „politické elity“ roku 1620. Tím bylo znemožněno konstituční zrání konfederace a její svobodný vývoj  až do její moderní fáze. Pro naši státnost byl rok 1620 naprostá katastrofa.

*          *          *

Šance na obnovu národní samostatnosti a státní existence nastala po 300 letech v roce 1918. Tentokráte ve spojení se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Konec 1. Světové války nabídl naší zemi mimořádnou historickou šanci obnovy samostatné existence.

Kdo na deficity první ČSR dnes žehrá, musí si uvědomit objektivní podmínky jejího vzniku.

České země byly vystaveny nejen výzvě k překonání třistaleté negace státotvorného procesu Koruny, ale zároveň do její konstituce bylo namísto obou Lužic integrováno Slovensko a Podkarpatská Rus.

A právě v této souvislosti je nutné si uvědomit zásadní mezinárodněpolitický problém nové samostatnosti.

Na straně jedné bylo nutné zdůraznit kontinuitu mezi českou státností před rokem 1620 a prokázat její existenci.

Na straně druhé politicky a státoprávně reagovat na spojení s novými zeměmi – Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, které však nevykazovaly žádné znaky právní subjektivity.

Všichni si tehdy byli vědomi toho, že zrání státnosti Čechů, Slováků, Rusínů a všech národností na státním území musí být založeno na pozvolném, evolučním procesu federalizace Československa.

*          *          *

Bez vnějšího zásahu, jakým byla německá okupace a válka od roku 1938 a 1939 do roku 1945 by se veškeré konflikty ohledně vnitřních vztahů mezi našimi národy a národnostmi odehrávaly v ústavním rámci ČSR a byly by vyřešeny pozitivně.

Neboť Československá republika byl projekt demokratického právního státu na základě humanity a všelidských ideálů.

Masaryk chtěl, aby smyslem českého národa nebyla jen jeho samostatnost a sláva, ale především lidskost, pravda, mravnost a služba druhým. Smyslem jeho úvah bylo, že národní příslušnost nesmí být důležitější než obecná lidskost. Být dobrým Čechem či Slovanem znamená zároveň být dobrým člověkem.   To se však rozhodně nedá říci o dnešních politicích.

Československá státnost, jakkoliv nedokonalá, byla společný projekt našich předků založený na zásadách humanity, demokracie a práva. Vycházela z česko-slovenského obrodného procesu 19. století, který slovanství spojil s všelidskými ideály. A to na rozdíl od mnoha jiných států a konkrétně i od Německa, se kterým se ČSR dostala do existenčního konfliktu, kdy Německo chápalo národní existenci jako exkluzivní společenství ‚půdy a krve‘ (‚Blut und Boden‘), nadřazené ostatním národům.

*          *          *

Ale po 2. světové válce přišlo nejtrestuhodnější svévolné rozbití společného československého státu několika málo politiky v roce 1992.

Je děsivé, jak snadno jsme se společného státu vzdali, a jak zažité jsou myšlenkové stereotypy, založené na pasivním přístupu k dějinám. Tato pasivita je v přímém rozporu se zakladateli naší moderní státnosti v roce 1918.

*          *          *

Dne si musíme si uvědomit jaký politickostátní poklad máme v naší historii a jakým nehorázným způsobem ho opomíjíme!

A dnes dokonce i mnozí tzv. vlastenci s nadšením veřejně vykládají, jak bezvadné bylo vlastně to Rakousko – Uhersko, anebo jak skvělí jsou Lichtensteinové a Otta Habsburský.

My sami se ale musíme rozhodnout, jestli chceme nebo nechceme budovat náš stát.

Pokud ano, tak je nutné k tomu volit správnou politickou reprezentaci, která nechce být kolonií EU a vazalem NATO.

Největší otázka dnes ovšem je, zda má národ vůbec vůli chtít být suverénní.

Zdali je národ vůbec ochoten a schopen vzít osud státu do vlastních rukou.

A pokud ano, tak máme tradice, na které může česká státnost navázat – protože my státnost historicky máme. Československo nebyl omyl dějin, jak se nám snaží sugerovat určité zahraniční i domácí politické kruhy!

*          *          *

Proto ČSMF dnes považuje za svůj prvořadý úkol usilovat o kroky k upevnění historických česko-slovenských vazeb.

ČSMF je přesvědčeno, že se jedná o geopolitickou nutnost v budoucí střední Evropě.

A zároveň i o politický a morální dluh vůči minulým generacím, které ve jménu bratrství obou národů od dob tzv. národního obrození z této myšlenky vycházely a v dobách nejtěžších za svobodu, demokracii a prosperitu celé naší vlasti obětovaly své životy.

Předcházející generace dokázaly rozpoznat signál doby přerodu a šanci, která byla  našim národům nabídnuta.

I nyní vzniká nový světový pořádek a pokud tyto turbulence svět přežije, otvírá se šance pro  novou společnou československou budoucnost.

Vladimíra Vítová, Praha 28. 10. 2026