Pavel Tezaur: O čem se nemluví – Jiný náhled na veletrh Future Forces
Po asi 10 letech jsem se účastnil zbrojního veletrhu v Praze s názvem Future Forces. Jako nezávislý účastník se v tomto článku zaměřím na veletrh z jiného úhlu, o kterém nadšení žurnalisti jak z běžných tak odborných médií psát nebudou a pouze budou prezentovat ódy na české firmy, politické činitele anebo pro širokou veřejnost nepodstatné údaje o vojenské technice, zbraních apod.
Počet vystavovatelů byl velký z různých zemí, především ze členských států NATO. Další účastníci byli např. Indie, Izraele, včetně neoficiálního 33. člena NATO – Ukrajiny. Bohužel se neúčastnily žádné firmy z Číny, které mají hodně co nabídnout v oblasti obranně-bezpečnostního průmyslu. Nabídka vystavovaných produktů včetně služeb byla velmi široká, od palných zbraní po těžkou techniku, rakety, dělostřelecké granáty, drony, uniformy, balistiku po konzultační služby všeho druhu v oboru bezpečnosti včetně poskytování finančních služeb. Jak byla pestrá paleta vystavovatelů, tak byla i pestrá škála návštěvníků zahrnující z veřejných rozpočtů přeplácené politiky, zahraniční hodnostáře politického i vojenského sektoru, žurnalisty, odbornou i ostatní veřejnost, včetně řady agentů z různých zemí jako je zvykem jakéhokoliv veletrhu a významnější mezinárodní akce.
Na českomoravském území se tradičně pořádají dva velké navzájem si konkurující veletrhy – Future Forces v Praze a IDET v Brně. Měl jsem možnost se účastnit obou těchto veletrhů a pražský veletrh Future Forces svou kvalitní organizací se širokou paletou vystavovatelů daleko předčí veletrh IDET v Brně, navíc Praha je lépe dostupná pro mnohé návštěvníky. Veletrh má velký potenciál, i když se nemůže s počtem a velikostí srovnávat s veletrhy jako je EUROSATORY v Paříži, IDEX v Abu Dhabi anebo International Military-Technical Forum ARMY (Rusarmyexport) v Moskvě. Co nemá na velikosti, to dohání na „komorní“ atmosféře, kde si každý návštěvník najde své, jak bylo možné vidět u některých stánků v obležení návštěvníků anebo prázdných s nudně sedícími vystavovately. V obležení byly hlavně ty stánky, kde si člověk mohl „osahat“ zajímavé vybavení anebo kde hezké slečny servírovaly dobré jídlo s pivem. Prázdné byly ty s nabídkou již zavedených známých produktů, bez jídla a hezkých usměvavých slečen, kde převážně seděli chladní arogantní muži bez emocí a úsměvu – jednalo se nejčastěji o stánky vystavovatelů z USA, Izraele a Velké Británie. Co se týče českých firem, tak tam byl široký výběr jak z velkých společností, tak i malých. Řadu společností netřeba zmiňovat, protože ačkoliv se prezentují jako české, tak mají hlavní investory-vlastníky v zemích jako je USA, Izrael, Velká Británie a Německo s dalším napojením na multistrukturální fondy NATO/EU a jejich poslání s businessem má jinou roli oproti inovativním malým nezávislým firmám, kde majitel z ČR těžko dosáhne na financování v podobě dotací všeho druhu nebo úvěrů soukromých finančních institucí. Otázkou je, zda tyto firmy uspějí a jak budou dlouho v držení svých zakladatelů-majitelů, protože zajímavé technologie a nápady jakýmkoliv způsobem přebírají velcí hráči bez ohledu na zemi původu – světové prvenství má v tomto odvětví USA a Čína, které se předhánějí v přebírání a kopírování všeho možného.
Oproti českomoravskému území, kde se veřejnosti prezentuje především hrubý domácí produkt – HDP, který nerozlišuje domácí vs. cizí vlastníky, tak země jako Něměcko, USA nebo Čína mají jiný procentuální podíl v hrubém národním produktu, což je úplně jiný ukazatel, který jasně zobrazuje skutečný příjem firem v držení občanů státu. Kdyby se v ČR běžně prezentoval i hrubý národní produkt, tak by média už nemohla s fanatickým nadšením prezentovat zisky a úžasné plány např. jedné rádoby české automobilky, která je už od 90. let čistě německá společnost využívající své východní investice pouze jako zdroj kvalifikované laciné pracovní síly, kde už z původních obyvatel zaměstnává nutné minimum zatímco jsou nahrazováni ještě lacinější pracovní sílou z východu a ostatních zemí.
O výhodách, jaké mají velké bohaté nadnárodní společnosti od států, se může běžné malé-střední firmě jenom zdát, ale to je na samostatnou knihu jak funguje transfer-pricing, dotace, vládní podpora apod. Tímto bodem navážu na vystavovatele a účastníky z jedné země, které mají v současné době víc než blízko k ČR. Tou zemí je překvapivě Ukrajina.
Česká republika vs Ukrajina
Ukrajinské firmy aktivní v obranném průmyslu z různých odvětví prezentovaly produkty, které svou inovací a kvalitou přesahují produkty západní provenience NATO, podobně jako to mají mnohé české firmy. Otázkou je, kdo je opravdový majitel anebo významný investor společnosti. Co znám z Polska a při rozhovorech s různými lidmi z Ukrajiny a Ruska, tak národní hrdost převažuje na rozdíl od některých čemukoliv zaprodaných čechomoravanů. Vládní korupce je po celém světě, jen se mění úroveň s výškou sumy, ale hluboká národní hrdost je něco jiného, i když se dá také zneužít v něčí zájem, jak již známe z minulé, ale i současné a budoucí historie. Ukrajinské firmy mají co nabídnout, počínaje taktickým vybavením a inovativním technologickým řešením konče s tím, že je vše vyzkoušeno v reálných podmínkách a má svou jednoduchou účinnou logiku, jak je známo ve slovanském způsobu myšlení. V tomhle ohledu není prakticky rozdílu mezi Polskem, Českem, Ukrajinou a Ruskem, protože každé technologické a jiné řešení je vedeno ekonomicky, ekologicky a efektivně. Anglosasko-germánské myšlení je úplně jiné a jde to vidět např. ve zbytečně složité zbraňové konstrukci anebo výrobním technologickém postupu – viz historie německých tanků vs ruských-sovětských nebo jednoduchost zbraňové konstrukce ruského Kalašnikova oproti AR15. Navíc anglosaso-germáni mají z hluboké historie vybudovanou strukturu korupce a každý si musí uzmout nějaký ten kousek koláče. Bohužel toto myšlení se ve velkém přeneslo během 90. let dále na východ s cílem zlikvidovat slovanské myšlení a kulturu, která byla a ve zbytcích ještě existuje na vyšší morální úrovni oproti Západu.
Veletrhu se účastnilo i několik ukrajinských vojáků včetně členů slavného batalionu AZOV oblečených v polních uniformách s americkou kamufláží Multicam. Malá skupina ukrajinských vojáků v jednom stánku českého vystavovatele nadšeně vyvěšovala svou vlajku a vesele popíjela české pivo (i když ten pivovar v českém vlastnictví už nebude) – pár z nich mělo pivní bříška a venku po veletrhu byli převlečeni tradičně do tmavých civilních teplákových souprav, že by si je člověk spletl s kdejakým agenturním stavebním dělníkem. Otázkou je, zda se někteří aktivně účastnili bojových operací, nebo jen bojovali za počítačem za podpory mladé hezké uvědomělé sekretářky v kanceláři ve srovnání s jedním účastníkem veletrhu v podobě vytrénovaného mladého veterána, který mezi stánky chodil s kovovou protézou – oblečen v civilu a ne uniformě.
Stojí za povšimnutí, že řady českých stánků by člověk zaměnil za ukrajinské a naopak ty ukrajinské byly ryze ukrajinské, protože různé symboly na výstroji a výzvy k finanční podpoře Ukrajiny včetně batalionu AZOV si člověk všiml jen u několika českých vystavovatelů – francouzské, německé, britské, americké, izraelské aj. vůbec neměly žádnou podobnou zmínku se symbolikou a pouze profesionálně propagovaly své produkty a zájmy.
Když se bavíte s Ukrajincem, tak hrdě mluví o podpoře Ukrajiny a ukrajinských vojáků, zatímco uvědomělý rádoby Čech mluví úplně stejně, ba i s ještě větším fanatickým nadšením o Ukrajině než samotní Ukrajinci, aneb povaha být papežštější než papež se naplno projevuje jako v minulosti, kdy Čech byl větší Němec/Rakušan než sám domorodec, pak chtěli být všichni Rusáci/Sověti a nyní je v modě být velký Ááámeričan a Zápaďan, který ale s opovržením z vysoka hledí na svá východní teritoria navzdory demografické přeměně jeho domovského území v Afriku, Orient a Kolumbii. Bohužel taková je realita, o které nikdo nerad hovoří a své zkušenosti mají ti, co v úpadkových západních zemích dlouhodobě žili anebo žijí. Je vysoce pravděpodobné, že po úplné integraci nakonec vznikne pro Superclass nový druh dokonalého nevolníka v podobě zdigitalizovaného ukročecha (nebo spíš ukromoravana) – odtud ten nový divný mezinárodní název Czechia. Když má člověk možnost rozhovoru s hrdým ukrajinským nacionalistou alias v minulosti označovaný jako „banderovec“, tak může během rozhovoru zaznít názor typu: „Čechia uže náša.“ Vlajky na řadě veřejných budov apod. o tomto názoru něco naznačují. Češi by se měli ohledně národní hrdosti v součadné době učit z Ukrajiny, USA anebo Izraele, ale jen v pozitivním slova smyslu a nepřijímat jakoukoliv manipulaci se změnou historie, pak by měly nejenom výrobky s názvem Czech opět celosvětový význam jako bývalá Czechoslovakia, jejíž celosvětový úspěch a slávu zná především postupně vymírající starší generace. Navíc řada mezinárodně významných zemí by chovala jinou úctu k představitelům a obyvatelům tohoto nástupnického státního útvaru.
Vše dobré se dá zneužít ve zlé, jak známe z pozměnované historie, kde území Čech sloužilo vznikem první republiky jako průmyslové centrum a skladiště vojenské techniky, které nakonec bez boje převzala německá armáda a veškeré zdroje byly využity ve válce směrem na východ proti Rusku-Sovětskému svazu podobně jako se celá léta shromažďovala obrovská množství vojenské techniky a zbraní všeho druhu na Ukrajině. Česká armáda vždy stála na svých západních hranicích a nikdy nestála na východě evropského poloostrova jako je po vstupu do NATO, kde různě rotuje v oblasti tzv. „pobaltských emirátů“ a v Litvě je dokonce pod přímým německým velením. Média a nejvyšší velení států NATO prezentují různé scénáře a překvapivě už ví kde, pravděpodobně kdy a jakou strategii chce Rusko použít k útoku v tomto regionu. Podivná to náhoda a snad nedojde k podobnému incidentu jako s vysílačem v Gliwicích, který využilo Německo k zahájení války proti Polsku. Účast českých vojáků může mít i jiný podtext, jak využít případnou eskalaci se zapojením plné veřejné podpory obyvatel nejenom českomoravského území. V okultní oblasti má iniciační oběť v určité datum a planetárních konstelacích svůj vyšší účel.
Hobití Czechiawood
Je třeba věřit a dělat vše pro to, aby nedošlo ke zbytečnému násilí a konfliktům, aby prostředky prezentované na vojenských veletrzích našly i svůj druhý účel. Českomoravské území s jeho obyvately se dá přirovnat k Hobitínu s hobity jako díky Hollywoodu ve světově známé trilologii Pán Prstenů (J.R.R.Tolkien), kde v závěru příběhu byli mírumilovní hobiti k záchraně svého Kraje přinuceni změnit svůj stereotyp chování plného sousedské škodolibosti a malichernosti, izolovaným životem v bublině a pohodlí nor, když Kraj pod záminkou nákupu pozemků a zboží ovládli lidé – zločinci a prchající dezertéři, které ze zákulisí řídil Saruman. Kraj byl protkán špehy, zahalen kouřem ze špinavých dílen, stromy byly pokáceny a hobiti žili pod krutou tyranií a zákazy. Hobitům pomohli jejich krajané, kteří se vrátili jako jiní „lidé“ – již to nebyli naivní omezení vesničané, ale zcestovalí válečníci zocelení válkou a zorganizovali hobití odboj. Před válkou a jejím dopadem nelze jednoduše utéct ani na zdánlivě bezpečné místo. Hobiti museli dokázat, že jsou schopni svůj domov sami ubránit a obnovit – z velkých hrdinů se stali vůdci vlastní společnosti a Sam s pomocí Galadrielina daru (čarovného prachu) pomohl Kraj opět zazelenat a obnovit.
Sláva Krajině, Hobitům Sláva!
Pavel Tezaur
Wissen Macht Frei – Pavel Tezaur / LuxTezaurus © 2026 Všechna práva vyhrazena.
Jakékoli užití tohoto textu nebo jeho částí je možné pouze s předchozím souhlasem autora. Citace jsou povoleny s uvedením zdroje
