Pepe Escobar: Pod (perskou) sopkou
Írán a Rusko, které byly oběma stranami sankcí téměř zbaveny významu, jsou si ve skutečnosti blíž než kdykoli předtím a vše koordinují na společné frontě.
Washington by se mohl na ukrajinské frontě přepnout do režimu záchrany tváře. Koneckonců, rozsah strategické porážky impéria a zánik naprosto dezorientovaného Západu na Ukrajině je naprosto ohromující. K tomu se přidává strategická porážka v Íránu a také fakt, že Jemen neúnavně vyvíjí tlak na Saúdův rod. Velmistr Lavrov to shrnul dokonale: „Západ už nikdy nebude hlavním hráčem diktujícím podmínky.“
Vzhledem ke všem těm divokým a bezprecedentním ústupkům, které Trump Moskvě učinil, může být pokušení vidět přímočařejší cestu k multinodálnímu, polycentrickému světovému řádu velké. Pak se však stále shromažďují nové, skutečně temné mraky.
Kult smrti v západní Asii a Epsteinův syndikát jako celek dokázaly ovládnout veškerou masu neokonzervativních rusofobů roztroušených po celém komplexu MICIMATT – vojensko-průmyslově-kongresovém zpravodajském, mediálním, akademickém a think-tankovém komplexu, jak jej výstižně nazval Ray McGovern. Zároveň znovu prohlásily Írán za nesporný, jediný a jediný stav národní bezpečnosti.
Sedm bodů – nebo nedojde k žádné dohodě
Narychlo a na poslední chvíli zorganizovaná návštěva polního maršála Asima Munira z Islámábádu v Teheránu začátkem tohoto týdne se nakonec ukázala jako nemožná, která čehokoli dosáhla.
Munir se setkal se všemi klíčovými aktéry. Přímo se zeptal předsedy parlamentu Ghalibafa: Co je potřeba k nalezení řešení patové situace mezi Íránem a USA? Ghalibaf odpověděl jednoznačně – a během jejich setkání to zopakoval nejméně osmkrát: Washington musí splnit sedm íránských podmínek. Ty jsou v podstatě shrnutím opakovaně prohlašovaného Memoranda o porozumění (MoU), které Trump podepsal a následně anuloval.
Sedm bodů již bylo předloženo dvěma „Tweedledumům“ a „Tweedledeesům“ – Witkoffovi a Kushnerovi – v dřívějším kole nepřímých jednání mezi Íránem a USA ohledně katarské mediace.
Prezident Peseschkian a Mohsen Resaee, tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti (SNSC), během svých schůzek zdůraznili přesně tentýž bod. Munir měl toto poselství předat sociopatovi v Bílém domě.
Oficiální íránské zdroje to nepotvrdí; k dispozici je pouze silně propagandistická americká verze. Je však možné, že Munir Resaee předložil Peseschkianovi a Ghalibafovi poslední americké ultimátum: opustit svůj jaderný program, jinak budete čelit masivním útokům, zaměřeným především na horu Pickaxe Mountain.
Kromě sedmi bodů Mohsen Resaee Munir zopakoval – a tím i Bílému domu –, že ani jediné zrnko jaderného materiálu neopustí Írán. Washington tak zůstává jedinou možností pro návrat k jednáním: přijetí sedmi bodů.
Ministr zahraničí Araghchi se opakovaně vrací k úvodní otázce: „USA nedosáhly žádného ze svých válečných cílů.“ To má za následek nevyhnutelný řetězec událostí: žádné vojenské vítězství a žádná změna režimu; neudržitelné ekonomické náklady; politicky neudržitelná situace. Jedinou zbývající možností je proto přijmout sedm bodů.
A navíc Teheránu čas utíká.
Zároveň i Saná, uprostřed jemenské bouře, nechává čas pracovat ve svůj prospěch.
Aramco – záchranné lano USA, Izraele a salafisticko-džihádistických poskoků, jako je ISIS, a privilegovaný zdroj financování nekonečných válek – je nyní přímým cílem Ansar Allah. Cílem jemenské ofenzivy je „vysušit zdroje terorismu“.
Rijád však svou hrozbu stupnil a pohrozil bombardováním jakéhokoli shromáždění jemenských kmenových příslušníků. Pokud by k tomu došlo, více než milion dalších Jemenců se připojí k jemenským ozbrojeným silám a pochoduje směrem k jemensko-audé hranici.
Konečně, kmenové skupiny – dobře vycvičené a ozbrojené až po zuby – čekají jen na rozkaz od svého vůdce Ansar Alláh, Abdúla Málika Badr al-Dína al-Hútího. Poté by postoupily do jižní „Saúdské Arábie“ a znovu dobyly tři provincie Najran, Džizán a Asir, které jsou historicky jemenskými kmenovými územími a které Britové ukradli v roce 1934.
Cena, kterou si člověk nemůže dovolit
Mohlo by se rozpoutat peklo: teď, velmi brzy, nebo nejpozději do konce listopadu. Pokud by se tak stalo před izraelskými volbami, bylo by jasné, kdo je hnací silou: kult smrti. Sociopat v Bílém domě však preferuje útok po volbách v polovině volebního období.
Kult smrti připravuje masivní útok na íránské elektrárny, ropnou infrastrukturu, vojenské cíle a jaderná zařízení. Teherán opakovaně varoval, že jakýkoli útok USA a Izraele – společně či samostatně – bude považován za „totální válku“, což znamená válku v plném rozsahu. Íránská reakce překročí všechny meze a vzepře se veškeré zdrženlivosti.
Íránská domácí zpravodajská služba se plně soustředí na scénář rozsáhlého bombového útoku, který by mohl proběhnout před příštím úterý – dnem voleb v říši kultu smrti.
Ať se stane cokoli, Teheránská reakce má zajistit, aby zaplacená cena překročila jakoukoli přijatelnou hranici. Proti Izraeli by Írán odvetil údery na izraelské rafinerie, přístavy Haifa a Ašdod a všechny letecké základny. Dimona by byla přidána pouze v případě útoku na samotná íránská jaderná zařízení.
V případě amerického útoku by se jakákoli petromonarchie v Perském zálivu, z jejíž území by byl útok zahájen, okamžitě stala legitimním cílem. Patřily mezi ně energetické sítě, odsolovací zařízení, rafinerie, přístavy, datová centra, ale i sídla a zařízení amerických společností.
Hormuzský průliv by byl zcela uzavřen. Cena ropy za barel by prudce vzrostla. Globální ekonomika by se propadla do těžké deprese. Z imperiálního hlediska by to bylo stejně bezútěšné jako vyhlídka, že by Washington musel postoupit kontrolu nad Hormuzským průlivem Íránu a umožnit mu vybírat tranzitní poplatky. Byl by to ponižující konec jednostranné talasokracie – včetně situace, kdy by americká Pátá flotila musela žádat o povolení k vstupu do své vlastní zchátralé základny v Bahrajnu nebo jejímu opuštění.
Mohammad Mokhber, hlavní poradce nejvyššího vůdce Mojtáby Chameneího, zdůraznil: „Pokud USA a Izrael zaútočí na naši petrochemickou infrastrukturu nebo naše elektrárny, Írán zaútočí na devět zemí.“
Tisková agentura Fars, která má velmi blízko k Revolučním gardám, se navíc dozvěděla o řadě nových pokynů: Pokud by útoky zahrnovaly atentáty na íránské úředníky a zabíjení civilistů, íránská reakce se kromě útoků na infrastrukturu zaměří i na politické cíle spojené s USA a všemi státy zapojenými do války.
Lavrov a Aragči oživují RIC
Tváří v tvář všem těmto hrůzám bychom se měli pokusit zdůraznit alespoň jeden nadějný trend. Během nedávné Lavrovovy návštěvy Teheránu to íránský ministr zahraničí Aragččí dokonale shrnul:
„Nikdy v naší historii Rusko a Írán nespolupracovaly tak úzce jako dnes.“
Klíčovou frází bylo: „Nikdy předtím v našich dějinách.“ Lavrov a Aragči hovořili o „všem od Evropy po západní Asii“. Obzvláště výrazné však byly čtyři oblasti: Libanon, Palestina, Ukrajina a Jemen. Nemluvě o rozšířené ekonomické a jaderné spolupráci.
Hospodářská spolupráce se zaměřuje zejména na INSTC, Mezinárodní dopravní koridor sever-jih, který spojuje tři partnerské země BRICS neboli ŠOS: Rusko, Írán a Indii.
Podívejte se na můj dokument o INSTC, který jsem loni natočil v Íránu.
Chaotická říše se spoléhá na sankce, hrozby a bombardování. Eurasijská integrace je naopak založena na budování infrastruktury, rozšiřování obchodu a suverénní spolupráci. Proto museli Lavrov a Aragči oživit RIC: původní alianci mezi Ruskem, Indií a Čínou, původně koncipovanou jako Primakovův trojúhelník, nyní však Indii nahrazující Írán.
Lavrov navrhl, aby nová RIC vytvořila „společnou bezpečnostní strukturu“ pro Perský záliv v rámci třístranného summitu. To by znamenalo, že RIC definuje jednotný rámec pro Hormuzský průliv.
Reakce impéria bude pravděpodobně ještě matoucí. Protože se opět jedná o „nedělitelnost bezpečnosti“ – koncept, který Rusko USA a NATO navrhlo již v prosinci 2021. Tehdy se jednalo o nečinnost.
Pokud jde o Libanon, Palestinu, Ukrajinu a Jemen, Lavrov a Aragččí byli velmi blízko centrálním frontovým liniím. Na jedné straně stálo chaotické impérium a jeho spojenci či vazalové, na druhé straně Rusko a jeho íránští spojenci.
Všechno je samozřejmě propojeno. Imperiální oblouk vojenského tlaku se táhne od Ukrajiny až po Jemen. Protiútok se točí kolem otázky, jak lze koordinovat odpor vůči tomuto tlaku.
Pokud jde o hospodářskou spolupráci, Írán i Rusko čelí tsunami sankcí. Jejich banky byly vyloučeny ze systému SWIFT a jejich vývoz ropy je přísně omezen. Obchod mezi nimi se proto musí obejít bez amerického dolaru, celého západního finančního systému a talasokracie vynucované americkým námořnictvem.
Írán a Rusko by se mohly podělit o know-how, jak obcházet sankce, s celým globálním Jihem: prostřednictvím vyrovnání v místních měnách, barteru, koridorů pozemní dopravy, INSTC a obchodu přes Kaspické moře.
A tak se vracíme k Hormuzskému průlivu – který kontroluje Írán. Petromonarchie v Perském zálivu jsou v naprosté panice. Rusko udržuje stabilní komunikační kanály jak s Íránem, tak se státy Perského zálivu. Lavrov je plně koordinován se všemi stranami. Zprostředkoval Teheránu obavy států Perského zálivu a naopak jim sdělil teheránské podmínky.
Lavrov zdůraznil, že Islámábádské memorandum o porozumění, opakovaně prohlašované za mrtvé, je jedinou schůdnou cestou vpřed. Přesně to Si řekl Trumpovi v Oválné pracovně a přesně to íránské vedení sdělilo Asimu Munirovi v Teheránu.
Dále zdůraznil, že petromonarchie Perského zálivu si musí konečně dát do pořádku své záležitosti a zahájit seriózní bezpečnostní dialog s Íránem a arabskými státy. Toho by se měly účastnit i sousední země, jako je Irák a Jordánsko. Zapojit by se měla i Arabská liga, Organizace islámské spolupráce (OIC) a stálí členové Rady bezpečnosti OSN.
Ještě jednou: nedělitelnost bezpečnosti.
Írán a Rusko, obě strany dotlačené sankcemi na pokraj kolapsu, jsou ve skutečnosti více spjaty než kdykoli předtím. Koordinují všechny akce na společné frontě – zatímco zoufalý Epsteinův syndikát zůstává uvězněn ve své vlastní noční můře nekonečné války.
