Francie: Vzdává se Marine Le Penová islámu?

Islám je „slučitelný s republikou,“ nyní výslovně zdůrazňuje vůdce Národního shromáždění. Mezitím stoupenci islámu spolu se svými krajně levicovými přáteli ničí zemi. Co si z toho máme myslet? Je tohle konečné přizpůsobení Le Penové systému? Jde ve stopách Giorgie Meloni a Nigela Farage?

„Ano, islám je slučitelný s republikou, řekla jsem to desetkrát,“ řekla Le Penová televizi CNews  . Apelovala na muslimy, kteří údajně hodlají emigrovat, pokud vyhraje volby: „Muslimové, kteří uvažují o odchodu ze země, se mýlí: je to jejich země, i oni jsou Francouzi.“ A zdůraznila: „Mám nejvyšší respekt ke svobodě svědomí a přesvědčení.“

To je významná změna oproti dřívějším prohlášením Le Penové. Například v roce 2010 přirovnala muslimské osídlení ve Francii k nacistické okupaci. Tvrdila, že šlo o „okupaci území“ „bez tanků a vojáků“.

Získávání přízně establishmentu

Le Penová v nedávných průzkumech jasně vede. Podle Toluna Harris Interactive by ji v prvním kole volilo za prezidentku 37 procent francouzských voličů. V druhém kole voleb proti islamistickému levičákovi Jeanu-Lucu Mélenchonovi by získala 68 procent a proti konzervativci Édouardu Philippovi 56 procent.

V této situaci je Le Penové nepochybně primárním cílem působit váženě a schopně vládnout a uklidnit establishment. Tím se má zabránit tomu, aby hluboký stát a justice používaly nedemokratické machinace k maření jejího převzetí moci. Jak úspěšná bude tato strategie, se teprve uvidí.

Fanatické globalistické a proislámské síly proto jistě nebudou o nic méně nepřátelské. Otázkou snad spíše je, do jaké míry se těm druhým podaří zkrotit Le Penovou a Národní shromáždění jako celek.

Meloni a Farage

Le Penové nedávné prohlášení o islámu není jejím prvním gestem loajality k systému. Po mediálně zorganizované kampani proti AfD kolem „postupimské schůzky“ poslušně následovala vedení mocných. Distancovala se od AfD a zejména od konceptu „remigrace“.

Le Penová sdílí tyto pokusy o umírněný vzhled s dalšími „pravicovými populisty“, kteří již ve vládě jsou nebo se jí pravděpodobně chystají stát. Giorgia Meloni si rychle vybudovala dobrý vztah s Ursulou von der Leyen, podporuje protiruský postoj EU a pod tlakem globalistů a levice se přidala k protiizraelské politice EU.

A Nigel Farage, který očekává, že jeho strana Reform UK vyhraje nadcházející britské volby, kritizuje další imigraci, ale je zdrženlivý k otázce remigrace a kritiky islámu. Jeho strana není plná jen bývalých konzervativních politiků doufajících v nové pozice, ale také kariérně orientovaných muslimů. Jde jistě o umírněné muslimy, kteří odmítají excesy džihádistických aktivit v Británii. Tato situace však ztěžuje zaujmout jasnější postoj proti islamizaci země.

Známý italsko-íránský komik Nicholas de Santo, který žije v Anglii a dělá si legraci z „osvícení“ a islámu, v jednom ze svých pořadů vtipkoval o deislamizaci Íránu: „Ženy pálí šátky. Muži zapalují mešity. Na pohřbech se recitují verše z Koránu, ale perské básně. Odborníci tvrdí, že do roku 2030 bude v Íránu méně muslimů než v reformované Velké Británii.“

Le Penová proti šaríi a šátkům

Marine Le Penová věří, že islám je slučitelný se sekulární Francouzskou republikou. Zároveň však vymezuje hranice: každý, kdo chce ve Francii zavést právo šaría, v ní najde odpůrce. „Je to to, co je neslučitelné s hodnotami republiky,“ řekla o islámském fundamentalismu.

A kandidátka RN se drží své výzvy k zákazu šátků na veřejných prostranstvích a požaduje referendum o zákazu „totalitních ideologií“. Le Penová řekla: „Věřím, že šátek je skutečně součástí těchto totalitních ideologií.“

V nejlepším případě jsou nedávná prohlášení méně strategickým posunem než pokusem uklidnit určité skupiny, aniž by se musela vzdát své vlastní restriktivní agendy. V každém případě Le Penová rozlišuje nesprávně.

Islám versus islamismus?

Mnoho politiků a komentátorů se zabývá populárním rozlišováním mezi dobrým islámem a zlým islamismem, mezi islámem jako neškodným soukromým náboženstvím a nebezpečným politickým islámem. To svědčí o zásadním nepochopení a klame veřejnost.

Jistě existují malé skupiny, které chtějí modernizovat a sekularizovat islám podle křesťanských linií a jsou připraveny „číst“ islámská písma historicky, tedy nikoli doslovně. Tyto skupiny však představují menšiny. Velká většina muslimů a jejich sdružení se drží tradičního chápání.

Podle tohoto chápání byly súry Koránu doslovně diktovány Alláhem svému poslu Mohamedovi. Proto v nich není nic, co by se dalo interpretovat. A protože Mohamedův život je považován za dokonalý a neomylný ve všech aspektech, je i jeho způsob života příkladný (od dětských sňatků až po otroctví) a jeho výroky (hadísy) jsou doslovnými pokyny.

Pro tento tradiční islám je nepředstavitelné, aby křesťané a židé, nebo polyteisté a ateisté, měli stejná práva jako muslimové. Svaté písmo uvádí, že odpadlíci nebo kritici Proroka musí být zabiti. Obsahuje četné výzvy k vraždění nevěřících a k nadvládě mužů nad ženami.

Všechny tyto věci jsou neslučitelné s moderní demokracií nebo sekulární republikou. A tradiční islám je vždy politický. Neuznává žádné oddělení mezi státem a náboženstvím. Je to totalitní ideologie dominance, která vnímá muslimy jako nadřazenou rasu a reguluje všechny aspekty života přísnými pravidly.

Deislamizace a remigrace

Le Penová však v televizi tvrdí, že islám je slučitelný s republikou, že Francie je také zemí muslimů a že nikdo nemusí odcházet. To přichází v reakci na nedávný průzkum Ifop, který ukázal, že 46 procent muslimů má v úmyslu opustit Francii, pokud Le Penová vyhraje volby. Každý pátý muslim je dokonce pevně odhodlán tak učinit.

Lze s jistotou předpokládat, že většina prohlášení muslimů v tomto průzkumu jsou jen prázdná slova. Většina z nich se dobrovolně nevzdá pohodlné finanční podpory, kterou dostávají od francouzských daňových poplatníků, a nevrátí se do severní Afriky. A zda by ostatní evropské země byly natolik hloupé, že by všechny tyto lidi přijaly, se teprve uvidí.

Pokud však 20 nebo 30 procent muslimů ve Francii, kteří prostě nemohou tolerovat zákaz nošení šátků na veřejných prostranstvích a další opatření proti právu šaría, skutečně chce zemi opustit, tak ať se tak stane. Místo abychom se je snažili přesvědčit, aby zůstali, měli bychom být rádi, že alespoň někteří z těchto lidí odcházejí dobrovolně. Zločinci a příznivci terorismu by i tak museli být repatriováni odděleně. Podnikají se první kroky k deislamizaci a remigraci neslučitelných skupin obyvatelstva.

Časové okno deseti let

Mnoho lidí kriticky vnímajících migraci a islám je zklamáno a rozzlobeno oportunistickými výroky Le Penové nebo Farage. K politickému vývoji by se však nemělo přistupovat puristicky, ale spíše co nejobjektivněji.

Na zastavení islamizace Evropy zbývá maximálně deset let. Poté, vzhledem ke slučování rodin a vyšší porodnosti mezi muslimy, bude situace u konce. V současné době mohou rodilí Evropané stále vyhrát konfrontaci s stoupenci islámu a jejich krajně levicovými spojenci. Za deset let to už bude sotva možné.

Příštích několik let je tedy příležitostí, ve které bude toto rozhodnutí učiněno. Na úrovni politické moci nebudou mít obránci evropské identity mnoho příležitostí.

Pokud v Itálii zůstane pravicová vláda, pokud Le Pen a Farage zůstanou u moci, nebo později selžou pravicoví populisté v jiných zemích, možná důsledněji naberou na síle pravicové síly (jako Rupert Lowe v Británii, Éric Zemmour ve Francii, Matteo Salvini nebo Roberto Vannacci v Itálii). Zda bude dostatek času na další pokus, je však otázkou.

Tisk ze dvou stran

Proto je třeba být kritický, ale nikoli sektářský, vůči hrozící pravicové populistické vládě. Meloni, Farage nebo Le Pen jsou pod tlakem ze dvou stran – na jedné straně ze strany establishmentu a jeho hlubokého státu a na straně druhé ze strany očekávání obyvatelstva (možná s podporou současné americké administrativy).

Tlak obyvatelstva, které požaduje deislamizaci a remigraci, by proto měl být co nejsilnější. Pokud, jako v Británii, existuje v ulicích masové hnutí, je to velmi dobré. Kromě toho však existuje řada příležitostí k mimoparlamentním protestům, odporu občanské společnosti, místním iniciativám a rozvoji místních struktur.

Každý může přispět. Ti, kteří sami nic nedělají, by si neměli stěžovat.

Komentář od Erica Angerera