Fikce válečného štvaní: Evropská elita a politika sebezničení

Když elita ztratí schopnost si věci představovat, něco tvořit a přesvědčovat ostatní, může to být předzvěstí konce éry.

V rámci sebepropagace během nedávného Evropského arktického summitu v Rovaniemi ve Finsku si evropští lídři oblékli maskovací bundy, aby signalizovali svou připravenost ke konfrontaci s Ruskem, zatímco politický a mediální aparát téměř jednomyslně opakoval varování před „ruskou hrozbou“. Oficiální prohlášení summitu staví bezpečnost Arktidy do centra diskusí a zdůrazňuje potřebu posílit evropskou přítomnost a kapacity v regionu, který je považován za strategicky zásadní pro bezpečnost celého kontinentu.

Na této podívané je něco hluboce znepokojivého. Tito hlavy států a vlád se prezentují jako zástupci společností mobilizovaných k válce, přestože vládnou hluboce rozděleným zemím a čelí rostoucí ztrátě důvěry veřejnosti. Už jen tato propast mezi rétorikou jejich vedení a skutečnou náladou v jejich společnostech by měla sloužit jako varování. Místo toho jsme svědky vytváření psychologické atmosféry konfrontace. A v tom spočívá nebezpečí.

Skutečné riziko sebezničení

Zaprvé, je zde patrná určitá míra pokrytectví, jelikož Evropa nedisponuje průmyslovou kapacitou potřebnou k tomu, aby samostatně udržela dlouhodobou vojenskou mobilizaci v rozsahu, jaký naznačuje tato válečná rétorika. Samotné úsilí o doplnění vojenských zásob, zvýšení výroby munice a obnovení průmyslové kapacity skutečně ukazuje, do jaké míry byla tato infrastruktura v posledních desetiletích rozložena. Nejzávažnější problém však není průmyslový, ale strategický.

Rusko disponuje rozsáhlým jaderným arzenálem a pokročilými útočnými systémy, včetně hypersonických raket. I když to neznamená, že je Rusko technologicky nadřazené ve všech oblastech, poukazuje to na něco mnohem důležitějšího pro tuto diskusi: jakákoli přímá válka mezi NATO a Ruskem by zahrnovala síly schopné způsobit zkázu v biblickém měřítku. Rusko a USA stále vlastní drtivou většinu stávajících jaderných hlavic, zatímco ostatní jaderné mocnosti modernizují své arzenály a mechanismy kontroly zbrojení zároveň oslabují. Považovat přímou konfrontaci s Ruskem pouze za další možnost zahraniční politiky proto není aktem odvahy; ve skutečnosti je to nabádání k možnosti sebezničení.

Jakmile je překročena určitá hranice, neexistuje již žádná záruka, že události zůstanou pod kontrolou těch, kdo je spustili. To je klíčový bod, který v současném postupu válečného štvání chybí.

A je tu něco ještě znepokojivějšího. Západní vůdci sami opět otevřeně používají jazyk anihilace. Před Valným shromážděním OSN prezident Donald Trump prohlásil, že USA by mohly Írán „zničit“, pokud nebude dosaženo dohody. Pokud lze v OSN vyslovit takovou hrozbu, tedy „konečné řešení“, aniž by to vyvolalo politickou roztržku odpovídající rozsahu tohoto prohlášení, pak se se západním vnímáním hranic války děje něco extrémně závažného, ​​protože normalizace jazyka anihilace se nemusí nutně omezovat na protivníka, proti kterému byla původně namířena.

Dnes by to mohl být Írán. Zítra, v eskalující spirále, která se vzpírá veškeré kontrole, by to mohla být evropská města. V tomto smyslu současné válečné fantazie již nejsou pouhým politickým pózováním, ale představují konkrétní hrozbu sebezničení evropské civilizace. Evropa, která byla po staletí základním centrem západní civilizace, prožila dvě světové války a z první ruky ví, co znamená proměnit politické rivality ve války o zničení.

Právě z tohoto důvodu by se dalo očekávat, že její vůdci jako první pochopí, že válka mezi jadernými mocnostmi nenabízí druhou šanci na nápravu chybných výpočtů. Přesto je vidíme koketovat s vojenskou symbolikou, rétorikou, existenčními nepřáteli a vyhlídkou na konfrontaci, jako bychom stále žili ve světě před Hirošimou a Nagasaki. To je přesně podstata této fikce: vykreslit válku jako snadno dostupný politický nástroj, aniž by se plně potýkalo se skutečnými důsledky. A pokud by se konfrontace vymkla kontrole, cenu zaplatí nejen vlády, strany nebo vojenské aliance, ale i samotná civilizace, kterou tito vůdci údajně brání.

Kdo potřebuje tuto hrozbu?

Zeptejme se tedy: Kdo stojí za všemi těmito lžemi? Kdo financuje tuto podívanou? Kdo potřebuje tuto neustálou atmosféru ohrožení? A proč se zdá, že politický řád čelící zjevné krizi legitimity nachází ve vyhlídce války jeden z posledních narativů, které mohou ospravedlnit jeho vlastní přežití?

Nejjednodušší odpovědí by bylo vysvětlit tento postoj jako pokus podpořit nepopulární režimy vyvoláváním imaginární vnější hrozby a zároveň odsuzovat nebo potlačovat vznikající politické síly vykreslované jako zahraniční agenti nebo nástroje nepřátelské mocnosti – v tomto případě v souvislosti s ruským „monstrem“.

Na tom je nepochybně zrnko pravdy. Historie nabízí četné příklady vlád, které se uchylovaly k vnějším hrozbám, aby obnovily rozpadající se vnitřní soudržnost, zdiskreditovaly odpůrce a ospravedlnily opatření, která by za normálních okolností narazila na větší odpor. Toto vysvětlení je však nedostatečné. Krize se netýká pouze legitimity skupiny evropských hlav států a vlád; týká se samotného systému, který je přivedl k moci – a právě tento systém je v krizi.

Krize liberálně-finančního řádu

Takzvaný „svět založený na pravidlech“, globalizace financí, volný obchod povýšený na dogma a postupné vytlačování reálné ekonomiky financializací jsou zpochybňovány oživením suverénního národního státu, průmyslovou politikou, energetickou bezpečností, strategickými dodavatelskými řetězci a obranou národních ekonomických zájmů.

Paradoxně by tento návrat národního státu mohl Západu nabídnout i cestu k znovuobjevení některých jeho vlastních (v podstatě křesťanských) civilizačních kořenů, v nichž politická moc nebyla chápána jako absolutní, ale byla podřízena vyššímu morálnímu řádu.

Na hlubší úrovni se však za těmito chimérami skrývá ještě větší krize: krize liberálně-finančního systému, který je organizován kolem „nezávislých“ centrálních bank, jenž umožnil růst autonomie finanční moci vůči národním společenstvím a jehož ekonomický model v průběhu desetiletí stále více přesouval těžiště bohatství z produkce na návratnost investic. Tento systém má své historické kořeny ve vzniku anglo-nizozemského obchodního a finančního řádu 17. a 18. století, řádu, který byl následně britskými a později americkými imperiálními a finančními strukturami přenesen do velkých částí světa.

V průběhu času tento model nabýval nových podob, ale jedna podstatná charakteristika zůstala zachována: schopnost finanční moci prezentovat se jako realita téměř mimo politiku, jako by její rozhodnutí byla čistě technická, neutrální a nezávislá na suverénních rozhodnutích společností. Právě tato struktura je nyní zpochybňována.

Sekulární náboženství bez slibů spásy

Systém, který je základem západních oligarchií, ztratil schopnost generovat myšlenky a projekty, které mobilizují společnosti kolem vize budoucnosti. Tato neplodnost se odráží i v průměrnosti mnoha současných vůdců, kteří jednají spíše jako správci krizí zmítaného řádu než jako tvůrci nové politické reality. Liberální politika se tak proměnila v jakési sekulární náboženství, zbavené jakéhokoli příslibu spásy. A to je možná jedna z jejích nejznepokojivějších charakteristik.

Velká politická hnutí 19. a 20. století, i když vedla celé společnosti ke katastrofě, stále slibovala formu historického vykoupení: beztřídní společnost, národní velikost, říši, revoluci, „nového člověka“ nebo údajně konečný budoucí řád.

Sekulární náboženství rozpadajícího se liberálního řádu už ani to nenabízí. Vyžaduje oběti, aniž by nabízelo vyhlídku na budoucí ráj. Vyžaduje zbídačení ve jménu stability, ztrátu suverenity ve jménu pravidel, deindustrializaci ve jménu efektivity a ochrany životního prostředí a cenzuru ve jménu demokracie. Nakonec dokonce akceptuje riziko války, aby zachovalo řád, jehož účel si už nedokáže vysvětlit. Neexistuje už žádný skutečný příslib spásy.

Jediným zbývajícím slibem je, že systém bude pokračovat. Slovy bývalého vysokého představitele EU Josepa Borrella: „Jsme rajská zahrada; zbytek je džungle.“

V tomto bodě politika přestává bránit společnost a místo toho požaduje, aby se společnost obětovala na obranu systému. Právě zde se sekulární náboženství může stát sebedestruktivním: když se zachování stávajícího řádu stává důležitějším než zachování životů lidí, kteří pod tímto řádem žijí.

Znamení konce jedné éry

V tomto bodě lze skutečně hovořit o sebezničení.

Civilizace může začít svou sebedestrukci ne proto, že by přestala věřit, ale proto, že si ze svého vlastního historického řádu udělala předmět absolutní víry. A když si vůdci již nedokážou představit jinou budoucnost než tu, které vládnou, když válka začne nahrazovat politiku, když strach nahradí vizi, když je zachování institucí považováno za důležitější než lidé, pro které tyto instituce měly existovat – pak čelíme nejen politické nebo ekonomické krizi, ale hluboké krizi samotné civilizace.