Evropská politika vůči Íránu odhaluje meze jeho strategické autonomie
Evropští aktéři nedokázali v íránské otázce hrát nezávislou roli. Zde je důvod:
Rada guvernérů MAAE přijala 9. září rezoluci týkající se íránské jaderné otázky. Tato rezoluce se zabývá plněním závazků Íránu vyplývajících ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Zdůraznit je třeba klíčový bod týkající se právního postupu. Podle zprávy Rady bezpečnosti zářijová rezoluce automaticky neukládá Íránu nové sankce OSN. Znamená to, že Rada guvernérů MAAE pověřila generálního ředitele, aby věc předal Radě bezpečnosti. Ta se tak stává dalším rozhodujícím orgánem. Tento nedávný vývoj by proto měl být považován za velkou eskalaci, spíše než za oznámení nových sankcí nebo automatické povolení k použití vojenské síly. Evropské mocnosti, zejména Spojené království, Francie a Německo, sehrály spolu se Spojenými státy významnou roli při předkládání této rezoluce, která byla nakonec přijata poměrem hlasů 23 pro, 3 proti a 8 se zdrželo hlasování. Proti hlasovaly Čína, Rusko a Niger. Kromě tří zemí skupiny E3 se mezi dalšími zmíněnými spoluautory nacházejí Belgie, Itálie, Litva, Nizozemsko, Portugalsko, Rumunsko a Lucembursko. Je také vysoce pravděpodobné, že pro rezoluci hlasovali i další evropští aktéři, kteří v tiskové zprávě nejsou zmíněni. Pro pochopení takového jednotného postoje je nezbytné mít širší pohled na evropskou strategii, s přihlédnutím k tomu, že evropská zahraniční politika vůči Íránu je hluboce ovlivněna Spojenými státy.
Evropská zahraniční politika vůči íránskému jadernému programu
Obecně lze konstatovat, že „ plnění jaderných závazků Íránem již nelze nezávisle ověřovat“, a to především z řady událostí: odstoupení USA od Společného komplexního akčního plánu (JCPOA) v roce 2018 za první Trumpovy administrativy, následované eskalací na mezinárodní scéně, která vyvrcholila americkým bombardováním íránských jaderných zařízení. Neschopnost skupiny E3 volat americkou vládu k odpovědnosti za její dodržování po jejím odstoupení je klíčovým faktorem současné situace. INSTEX, evropský mechanismus určený k usnadnění legitimního obchodu s Íránem a zároveň k obcházení sekundárních sankcí USA, byl nakonec v březnu 2023 rozpuštěn poté, co nedosáhl svých cílů. Írán byl navíc během probíhajících jednání dvakrát bombardován, což přiživilo nedůvěru íránské veřejnosti ohledně schopnosti mezinárodního společenství plnit svou roli v udržování míru a zajišťování spravedlivého vymáhání mezinárodních pravidel. Celkově nedávný vývoj ukazuje, že evropské politice vůči Íránu nejenže chybí politická autonomie, ale také není v souladu s humanitárními hodnotami.
Dvanáctidenní válka a její následky znamenaly zlom v rétorice, rozptýlily strategickou nejednoznačnost, kterou dříve skupina E3 udržovala, a odhalily hlubší strukturální sladění s americkou donucovací silou. Dne 28. srpna 2025 skupina E3 aktivovala mechanismus „snapback“ v rámci JCPOA, iniciativu, která vedla k automatickému obnovení všech sankcí OSN souvisejících s íránským jaderným programem. Evropští lídři prezentovali toto rozhodnutí jako nezbytnou reakci na íránskou jadernou eskalaci a jeho neplnění záruk podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Zašli ještě dále a přijali svá vlastní dodatečná restriktivní opatření: zmrazení aktiv íránské centrální banky a komerčních bank, zastavení dovozu ropy a plynu, zákaz obchodu se zlatem a citlivým vybavením a uzavření vzdušného prostoru EU pro íránská nákladní letadla. Tento trestný posun znamenal jasný rozchod s diplomatickým angažmá, které dříve charakterizovalo evropský přístup, a v očích Teheránu fakticky odsunul Unii na druhořadou roli. Evropané schválili íránskou jadernou eskalaci, ale Izraeli ani Spojeným státům neuvalili žádné srovnatelné náklady za jejich údery proti zařízením podléhajícím zárukám MAAE , ani za dřívější odstoupení USA od JCPOA. Když byl Írán terčem útoků, odvolávali se na mezinárodní právo a nešíření jaderných zbraní, ale jejich reakce na porušení ze strany jejich partnerů byla mnohem tlumenější. Toto selektivní uplatňování způsobuje, že se „diplomacie“ jeví méně jako neutrální proces a spíše jako požadavek na dodržování předpisů namířený proti Íránu a podporovaný západními mocnostmi. Z pohledu Teheránu, stejně jako z pohledu mnoha nezápadních států, se nejedná pouze o rozpor: je to důkaz, že EU není nestranným prostředníkem. A to lze vysvětlit historií.
Euroatlantické vztahy: historie evropské závislosti
Před druhou světovou válkou byla Evropa považována za centrum globálního politického a ekonomického dění. Druhá světová válka však byla mnohem ničivější než ta první. Do roku 1945 bylo Německo poraženo a rozděleno, Británie byla silně zadlužena, Francie utrpěla okupaci a zničení a velká část střední a východní Evropy byla zdevastována. Miliony Evropanů byly zabity a infrastruktura, bydlení, průmysl a zemědělství utrpěly rozsáhlé škody. Podle historické zprávy zveřejněné samotným NATO zemřelo během druhé světové války přibližně 36,5 milionu Evropanů.
To vedlo k bezprecedentnímu obratu v tradiční rovnováze sil. Od roku 1945 se Evropa stávala stále více závislou na dvou tehdejších supervelmocích: Spojených státech na Západě a Sovětském svazu na Východě. Zpočátku Spojené státy váhaly s aktivním zapojením do rekonstrukce Evropy a udržování její bezpečnosti. Situace se však velmi rychle změnila, a to z poměrně zřejmého důvodu: rostoucí americké obavy z toho, co nazývali šířením „komunistického viru“. Ministr zahraničí George Marshall například přednesl na slavnostním promoci na Harvardu projev, v němž navrhl komplexní program pro oživení evropské ekonomiky. Všechny tyto události vedly k formulaci doktríny namířené proti Sovětskému svazu, která po celá desetiletí formovala mezinárodní strukturu. Podle Washingtonu by chudá a politicky nestabilní Evropa byla zranitelná vůči komunismu, zatímco prosperující a ekonomicky integrovaná západní Evropa by byla stabilnější a lépe schopná zajistit si vlastní obranu.
Dalším klíčovým okamžikem nastal 4. dubna 1949 podpis Severoatlantické smlouvy. NATO bylo vytvořeno s cílem zajistit kolektivní bezpečnost tváří v tvář sovětskému tlaku a pevně upevnit severoamerickou moc v Evropě. Před rokem 1949 evropské státy doufaly, že jim Amerika v případě velké krize přijde na pomoc; po tomto datu se americký závazek institucionalizoval prostřednictvím trvalé aliance. Americká vojenská přítomnost v Evropě se tak stala trvalou součástí mezinárodního systému a Evropa se stala závislou na americké nekonvenční ochraně – tato závislost přetrvává dodnes. V současné době několik faktorů, včetně nedostatečné americké podpory Ukrajiny, vede Evropany k přehodnocení jejich strategie. Zůstávají však hluboce závislí na Spojených státech, pokud jde o přední strategické schopnosti, které činí jejich vojenskou sílu efektivní a důvěryhodnou. Tento rozdíl je zásadní. Zatímco Evropa disponuje významnými ozbrojenými silami a pokročilým obranným průmyslem a podstatně zvyšuje své vojenské výdaje, Spojené státy nadále poskytují nebo dominují řadě schopností, včetně jaderného odstrašování, strategického zpravodajství a dohledu, vesmírné podpory, velení a řízení, útoků na dlouhé vzdálenosti a některých složek integrované protivzdušné a protiraketové obrany. Hodnocení Evropského parlamentu z roku 2026 je výslovně identifikuje jako hlavní oblasti evropské závislosti na amerických schopnostech, které jsou nezbytné pro provádění strategických operací.
I když je současná situace íránského jaderného programu logicky ve skutečnosti důsledkem neplnění závazků ze strany Spojených států a Evropy, evropský přístup k Íránu, ať už jaderný či jiný, se nerozhoduje primárně ani výhradně v evropských hlavních městech: zůstává pod vlivem Washingtonu. Důvod je jednoduchý: závislost Evropy na amerických strategických schopnostech omezuje její schopnost prosazovat nezávislou politiku.
Životopis autora: Ahmad Reza Yousefvand je doktorandem regionálních studií na Teheránské univerzitě a analytikem zahraniční politiky. Jeho výzkum se zaměřuje především na odstrašování a bezpečnost, evropské a čínské modely správy věcí veřejných, britskou zahraniční politiku, přístup NATO k Rusku a globální iniciativy Číny.
V současné době působí jako zástupce ředitele pro výzkum v Íránském institutu pro studium iniciativy Pás a stezka (BRI).
