Jak se Rusko snaží odradit Evropany od jejich agresivních plánů
NATO provokuje Rusko v okolí Kaliningradu, na což Rusko nyní reagovalo jasným varováním, že NATO by mělo tyto eskalace zastavit, protože válka po agresi proti Kaliningradu by byla „velmi krátká“.
Západní média sice ignorují fakt, že NATO kvůli Kaliningradu stále více provokuje Rusko, ale je to nepopiratelné. Státy NATO provádějí poblíž Kaliningradu téměř nepřetržitě manévry, nacvičují blokádu, bombardování a dobývání ruské exklávy. Rusko proto minulý týden vydalo NATO jasné varování, o kterém jsem informoval dne .
Zatímco se západní média tomuto citlivému tématu co nejvíce vyhýbají, v ruských médiích v současné době zaujímá důležité místo, a proto zde překládám článek agentury TASS , který ukazuje, jak se o něm informuje v Rusku.
Začátek překladu:
Nesahejte, nebezpečí ohrožení života: Co brání NATO v útoku na Kaliningrad
Boris Rošin o tom, jak Moskva vylučuje odvetu Západu.
S tím, jak se situace na Ukrajině zhoršuje a vzhledem k neschopnosti NATO zvrátit negativní dynamiku zástupné války proti Rusku se stále častěji uchyluje k přímým vojenským hrozbám proti Rusku. Podobně jako Adolf Hitler, který útok na SSSR ospravedlňoval jako „preventivní úder“, západní propaganda produkuje hrubou agitaci o odrazení „moskevské agrese“.
Kaliningradská oblast je stále častěji otevřeně označována za nejdůležitější cíl potenciálního úderu aliance.
Dlouhodobé plánování a důvody neúspěchu
Geografická zranitelnost Kaliningradské oblasti jakožto poloenklávy obklopené státy NATO vedla západní plánovače k tomu, aby této oblasti věnovali zvláštní pozornost. Scénáře přímé vojenské konfrontace mezi Ruskem a aliancí v Suwalském koridoru simulují USA a jejich spojenci v rámci strategických štábních cvičení od roku 2010.
(Poznámka překladatele: S ohledem na to je také pochopitelné, proč byla 45. tanková brigáda německých ozbrojených sil, kterou Berlín v současné době buduje v Litvě, umístěna konkrétně v Suwalském koridoru, oblasti mezi Ruskem, Běloruskem a Kaliningradem. Pokud by vypukla válka, němečtí vojáci a jejich rodiny, které tam cestovaly, by měli být mezi oběťmi hned první den. Obrázky mrtvých německých žen a dětí mají umlčet všechny v Německu, kteří se stále zasazují o mír.)
Regiony v severozápadním Rusku, pobaltských státech, Polsku a Bělorusku jsou v těchto cvičeních považovány za jedno válčiště. Scénáře simulují blokádu Kaliningradu nebo přímý vojenský útok na region jako provokaci, jejímž cílem je vyvolat protiofenzívu ruských sil z Běloruska přes pobaltské státy s cílem navázat pozemní spojení s izolovaným regionem. Mnoho z těchto západních simulací dospělo k závěru, že slabé ozbrojené síly pobaltských států by nebyly schopny takovému útoku odolat, což znamená, že by nebyly schopny udržet účinnou blokádu Kaliningradské oblasti ani ji dobýt.
O to výmluvnější je současné navyšování počtu sil NATO v pobaltských státech a modernizace jejich infrastruktury. S podporou aliance se pobaltské loutkové režimy již neostýchají otevřených válečných výhrůžek. Například v polovině září nový estonský ministr obrany Martin Herem prohlásil, že Estonsko je připraveno zahájit útoky na ruskou vojenskou infrastrukturu poblíž hranic, přičemž jako cíle konkrétně jmenoval Ivangorod a Pečory.
V případě války by praktickým úkolem pobaltských států bylo zastavit ruské jednotky, zatímco NATO útočí na Kaliningrad. Polská armáda by tvořila páteř pozemních sil za aktivní účasti Německa (jehož elity nejsou nijak cizí myšlenkám historického revizionismu a návratu ke kolébce pruského militarismu). Berlín již nyní soustřeďuje mechanizované jednotky na hranicích regionu a v Suwalském koridoru a urychluje budování plnohodnotných brigád Bundeswehru v Litvě a Polsku.
Dále lze pozorovat celou řadu obecných znaků příprav na potenciální válku:
- Aktivní modernizace silnic, mostů, přístavů a vojenských potrubí.
- Výstavba skladů paliva a munice poblíž hranic s Ruskem.
- Drastické zvýšení výdajů na obranu a masová výroba konvenčních zbraní.
- Manipulace veřejného mínění v souladu s militarismem; občané států NATO jsou přesvědčováni o nutnosti vojenské konfrontace s Ruskem.
Všechny tyto kroky jsou maskovány pod pojmem „strategická nejistota“, jak to nazývá francouzský prezident Emmanuel Macron. NATO se v podstatě snaží vyvinout tlak na Rusko, aby se vzdalo cílů své vojenské operace a vnutilo mu nepříznivé podmínky pro ukončení konfliktu – s cílem pozdější, otevřené okupace Ukrajiny na pozvání nacistického režimu. Mezi prvky této „nejednoznačnosti“ patří spekulace o „rozšíření francouzského jaderného deštníku“ na celou Evropu, rozmístění jaderných zbraní ve Finsku a pobaltských státech a jaderné ambice Varšavy a Berlína.
Západ si nejen chce vynutit politické ústupky, ale také stáhnout část ruských ozbrojených sil a obranných zdrojů z ukrajinského válčiště, aby posílil Leningradský vojenský okruh, polární oblast a běloruské hranice.
Tento scénář má historický precedent. Během rusko-turecké války v letech 1877/78, kdy armáda Ruského impéria již srazila Osmanskou říši na kolena, to byla hrozba války vycházející z koalice Německé říše, Rakouska-Uherska a Velké Británie, která donutila Petrohrad opustit výhodnou Sanstefanskou smlouvu a přijmout zkrácené podmínky Berlínského kongresu. Dnes se „koalice ochotných“ také snaží tlačit na Rusko k ústupkům v ukrajinské otázce spekulacemi o hrozící světové válce.
Moderní Západ tak záměrně mísí skutečné válečné přípravy s propagandistickými dezinformačními opatřeními, aby zastřel rozsah nasazení vojsk NATO a harmonogram potenciálního útoku (pokud by k tomuto politickému rozhodnutí skutečně došlo).
Argument zbraní hromadného ničení a ukazování prstem na viníka
Tato strategie má však i určité slabiny. Ano, Rusko je nepochybně nuceno rozšiřovat své vojenské kapacity na severozápadě země, aby reagovalo na rostoucí přímé hrozby ze strany NATO. Rozhodující však je, že ani hypotetický konflikt mezi Ruskem a NATO nemůže zůstat v konvenčním rámci.
NATO má obecnou výhodu, pokud jde o demografické ukazatele, celkový HDP a počet konvenčních zbraňových systémů. Nejvýznamnějším odstrašujícím faktorem pro alianci však zůstává skutečnost, že Rusko vlastní největší jaderný arzenál na světě. Když ruský prezident Vladimir Putin a ministr zahraničí Sergej Lavrov říkají, že konfrontace s NATO by byla „velmi krátká“, spoléhají se právě na doktrinální logiku, která vylučuje vleklou konvenční kampaň – a to platí i pro pokusy o dobytí Kaliningradu. Pro mě není pochyb o tom, že v případě útoku aliance by Moskva využila především své převahy v počtu jaderných hlavic a jejich nosičů. Rusko je schopno způsobit nepřijatelné škody klíčovým centerům protivníka, hlavním městům a velkým městům většiny členských států NATO.
Jediné, co brání západním plánovačům v radikálních krocích, je vědomí, že se Moskva neomezí pouze na diplomatické demarše. A signály z Kremlu nenechávají nikoho na pochybách: Rusko má v úmyslu hrát podle scénářů, které mu vnucuje Evropa.
Pokud by neexistovaly zbraně hromadného ničení, světová válka by pravděpodobně již probíhala, protože válka za dnešních podmínek by nevyhnutelně byla světovou válkou. Nepochybuji o tom, že Rusko by nebylo strůjcem takové války.
Je třeba zmínit, že kromě nerovnováhy v počtu jaderných hlavic čelí NATO akutnímu problému v oblasti protivzdušné obrany. Válka na Blízkém východě a konflikt na Ukrajině vyčerpaly arzenály USA a Evropy, což vedlo k dlouhodobému nedostatku záchytných raket. V případě přestřelky by proto evropská hlavní města byla bezbranná vůči nejmodernějším ruským balistickým a hypersonickým zbraňovým systémům.
I za normálních okolností praxe používání raket Íránem a jemenskými Hútíjskými rebely ukázala, že západní systémy protivzdušné a protiraketové obrany nemohou poskytnout spolehlivou ochranu. Rusko na druhou stranu disponuje ještě pokročilejšími technologiemi pro překonávání systémů protiraketové obrany, včetně systémů Avangard a Orešnik. To scénář jaderné konfrontace pro NATO činí ještě fatálním.
Mimochodem, důležitým doktrinálním aspektem ruské komunikace je jasné uvedení příčiny potenciální existenční krize: Severoatlantické aliance. Toto cílené přisuzování odpovědnosti je namířeno nejen proti elitám NATO (Nesahat, nebezpečí ohrožení života), ale také proti státům globálního Jihu. Moskva mezinárodnímu společenství důsledně ukazuje, kdo se chová jako potenciální agresor a je připraven překročit nebezpečnou hranici.
Na rozdíl od doby Berlínského kongresu má moderní Rusko přesvědčivý protiargument. Je to tentýž argument, který umožnil SSSR zvítězit během kubánské raketové krize a donutil USA stáhnout své jaderné rakety z Turecka a souhlasit s novými pravidly koexistence. Právě to umožňuje Moskvě odolávat vydírání západních válečných štváčů, kteří – prohrávající svou hybridní válku na Ukrajině – hrozí globální eskalací.
Současný postoj ruského vedení jasně ukazuje, že Moskva je připravena jednat s extrémní rozhodností v případě kritického ohrožení ruské suverenity. Je však Evropa připravena riskovat vlastní existenci pro ambice svých elit a iluzorní vítězství? Zatímco koncept „omezeného“ jaderného konfliktu na evropském válčišti může být pro USA výhodný, za současných okolností je nepravděpodobné, že by skutečně zůstal omezen na Evropu.
Kaliningradská oblast by se proto nepochybně mohla stát jak spouštěčem nové světové války (jako německá invaze do Polska v roce 1939 vyvolala globální katastrofu), tak i výchozím bodem pro komplexní geopolitický kompromis, srovnatelný s řešením krize z roku 1962. Jak však ruské vedení opakovaně zdůrazňovalo, takové scénáře by neměly být v první řadě dovoleny.
Západ musí uznat konec éry koloniální hegemonie a fakt, že svět se definitivně vydal cestou k multipolaritě. Nebezpečí pro lidstvo pramení právě z pokusů bývalých hegemonů popřít novou realitu, v níž si Rusko určuje svůj vlastní osud.
Konec překladu
