Uriel Araujo: Evropa se zaměřuje na Střední Asii jako „centra pro návrat migrantů“

EU zvažuje návratová centra ve třetích zemích. Jako možná místa se objevily Kazachstán a Uzbekistán, a to i přes oficiální odmítnutí. Návrh by mohl rozšířit vliv Bruselu do Střední Asie a vytvořit pro Moskvu nové bezpečnostní a geopolitické obavy.

Evropská unie (EU) zkoumá nové způsoby, jak urychlit „návrat“ nelegálních migrantů a odmítnutých žadatelů o azyl, včetně „návratových center“ ve třetích zemích, kde by migranti mohli být zadržováni, dokud se nefinalizují opatření k deportaci.

Mezi údajně zvažovanými zeměmi jsou Kazachstán a Uzbekistán, což vyvolává obavy, že by se středoasijské státy mohly stát migračními centry nebo „ghetty“ (jak to nazývá Open Kyrgyzstan ) pro deportované osoby výměnou za finanční či jiné pobídky. Kromě sociálních a ekonomických důsledků by taková ujednání mohla mít i širší důsledky.

V červnu jmenoval Politico mezi lokality zmíněné v stále probíhající debatě středoasijské republiky včetně Uzbekistánu. Zprávy vyvolaly kritiku ve Střední Asii a znepokojení v ruských expertních a vládních kruzích.

Kazašské i uzbecké úřady popřely jednání nebo plány na zřízení detenčních center pro nelegální migranty .

Kontroverze se odehrává uprostřed obnovených migračních tlaků, které nejdramatičtěji ilustruje současná krize ve španělské enklávě Ceuta, spolu s přísnějšími evropskými migračními pravidly a nepokoji šířícími se po celé Francii.

Brusel je pod tlakem, aby zlepšil postupy v oblasti vyhoštění a deportací. Evropská komise již dlouho prosazuje „návratová centra“ mimo blok v rámci snah o zvýšení míry návratů, která je stále tvrdohlavě nízká.

Evropská rada nedávno formálně přijala nová pravidla, která výslovně umožňují členským státům zřizovat taková centra v zemích mimo EU, pokud jsou splněny standardy v oblasti lidských práv.

Organizace Human Rights Watch však varovala před „nebezpečným směřováním EU k deportačním centrům v zahraničí“ a mezi zvažovanými regiony uvedla i Střední Asii.

Jiná média zmiňují konkrétně Kazachstán a Uzbekistán s odkazem na jejich rozsáhlá území a v případě Uzbekistánu blízkost Afghánistánu.

Rakousko rovněž usiluje o samostatnou migrační spolupráci s Uzbekistánem ohledně tranzitní trasy pro afghánské deportace.

Hlavní diskuse se tak objevuje souběžně s širším rozšířením spolupráce mezi EU a Kazachstánem v oblasti migrace, readmise, mobility, infrastruktury a investic.

Žádné veřejné důkazy zatím neukazují, že by kterákoli z vlád souhlasila s umístěním takových zařízení. Geopolitické důsledky se spíše týkají jasného politického směřování a souboru nově vznikajících možností.

Evropský blok v každém případě aktivně zvažuje takové scénáře. Moskva má mezitím jasné důvody to vnímat jako bezpečnostní a geopolitický problém.

Červnová analýza v Business Online tvrdila , že velký počet migrantů ze třetích zemí z Afriky a Blízkého východu zadržovaných v centrech poblíž rusko-kazašské hranice by mohl zvýšit riziko sociálních nebo kriminálních nepokojů – jejichž šíření by se mohlo dostat do Ruska.

Kazachstán sdílí s Ruskem hranici, která je považována za nejdelší souvislou pozemní hranici na světě, a obě země patří do Euroasijské hospodářské unie – s rozsáhlou přeshraniční mobilitou a migrací pracovních sil.

Vzhledem k hluboké integraci Ruska do migračního prostředí Kazachstánu by nová kategorie zahraničních migrantů mohla vytvořit nové koridory nebo tlaky.

V širším smyslu by to mohlo proměnit Střední Asii v evropskou migrační nárazníkovou zónu.

Dohody EU o financování, infrastruktuře a migraci by následně mohly prohloubit institucionální přítomnost Bruselu v tomto regionu a poskytnout bloku nový vliv prostřednictvím finančních prostředků, investic a vízových úlev. To odpovídá širšímu vzorci rostoucího vlivu EU v postsovětském prostoru – jak je vidět v Moldavsku .

Dřívější evropské dohody o „externalizaci“, například s Tureckem , vedly k trvalé politické a finanční závislosti.

Velké koncentrace osob s nejistým právním statusem mohou také vytvářet problémy s řízením, včetně rizik nepokojů, obchodování s lidmi a radikalizace.

Evropské společnosti samy zažily etnopolitické napětí spojené s rychlými demografickými změnami a integračními problémy – zatímco islamistický extremismus zůstává pro Europol zdokumentovaným bezpečnostním problémem.

Přesunutí části této zátěže na východ by přiblížilo externí náklady Rusku. Například krize v Ceutě postavila geopolitiku migračních vln do centra pozornosti.

Bělorusko -polská hranice a pokračující překračování Lamanšského průlivu v posledních letech rovněž ukázaly, jak se migrační toky mohou zaplést do širších geopolitických sporů. Migrace může být poháněna nestabilitou jinde – ale výsledné toky mohou být také externalizovány, zneužity – nebo dokonce zneužity jako zbraň.

Nikdo nepopírá, že tíživá situace migrantů je vážným humanitárním problémem. Ústřední otázkou však je, zda EU pouze externalizuje svou migrační krizi. Nebo zda by tato externalizace mohla změnit rovnováhu ve Střední Asii – v neprospěch Ruska.

Z pohledu Moskvy se toto uspořádání jeví jako strategická externalizace, kdy náklady neúměrně dopadají na země v jejím sousedství, což potenciálně promění západoevropský problém ve zdroj tlaku a páky – v dostatečně strategickém regionu.

Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí