Karel Strakoš: Závod s časem na východním křídle NATO
Pokud by Rusko ovládlo většinu ukrajinského území a zničilo schopnost Kyjeva vést válku jako stát, zbývající ukrajinské jednotky by měly jen dvě reálné možnosti. Buď kapitulovat nebo se stáhnout na západ. A na západě je NATO. Přesně tam, kde se teď budují protitankové příkopy, bunkry a sklady materiálu.
Evropa s tímto scénářem v nějaké podobě počítá od začátku konfliktu. A i teď se mluví o tom, že zkušené ukrajinské jednotky by mohly posílit východní křídlo, že by mohly tvořit důležitou část sil v případě širšího konfliktu. Oficiálně nám nikdo neřekne, že se připravuje přesun ukrajinské armády na naše území. Ale logicky je to jasné. Bojeschopné, vycvičené a motivované jednotky s bojovou zkušeností by byly pro východní křídlo nesmírně cenné.
A mechanismus budoucí eskalace může být následující: Ukrajinské síly budou operovat u hranice Polska a pobaltských států nebo v karpatském oblouku nebo se tam přímo stáhnou. Budou pokračovat v útocích na Rusko. Rusko zareaguje údery na tyto cíle nebo na infrastrukturu, která je podporuje.
Evropské vlády prohlásí, že došlo k útoku na území NATO a že se brání.
V tu chvíli už nepotřebují žádnou další hloupou záminku v podobě dronu z TEMU na králíkárně. Mají připravený dlouho budovaný narativ, že se Rusko nezastaví na Ukrajině a nakonec zaútočí na členské státy NATO.
A kdo sleduje, jak se budují opevnění, jak se mluví o posílení východního křídla, jak se testuje ochota veřejnosti k válce, a jak se zároveň udržuje maximální podpora pokračování války, tak ten scénář jasně vidí. Oficiální vysvětlení je vždy obrana před Ruskem. Strategická realita bývá ovšem mnohem jednodušší.
Rozšíření bojiště na území členských států NATO nebo alespoň na jeho okraj by pro evropské elity mělo několik výhod. V první řadě by se zvýšil tlak na Rusko, které by muselo vést válku nejen proti zbývajícím ukrajinským silám, ale potenciálně i proti lépe vyzbrojeným a lépe zásobeným jednotkám na území aliance. To by znamenalo vyšší spotřebu munice, techniky i lidí a větší rozptýlení sil. Z hlediska opotřebovávací logiky by to Rusko stálo víc než současný konflikt omezený pouze na Ukrajinu.
Evropa by tak získala čas k oddálení vlastních problémů. Místo toho, aby musela řešit důsledky ruské výhry na Ukrajině, ztrátu vlivu, další vlnu uprchlíku, energetickou a ekonomickou realitu, politické otřesy, mohla by konflikt udržet v chodu a zároveň se tvářit, že brání vlastní území, a že měla pravdu o ruském agresorovi. Tím by se oddálil moment, kdy by bylo nutné přiznat strategický neúspěch a začít za něj platit plnou cenu.
Z ruského pohledu by porážka Ukrajiny byla Pyrrhovo vítězství. Přímý střet s NATO zvyšuje riziko eskalace, kterou Moskva zatím pečlivě omezovala. Ale pokud by evropské elity usoudily, že alternativou je rychlejší strategický úpadek a další „oslabení” Ruska, mohly by být ochotny toto riziko podstoupit. Zvláště pokud by věřily, že dokážou udržet konflikt v omezené podobě a že Amerika je ještě bude krýt.
Takže rozšíření proxy a zvětšení bojiště by nebylo jen nouzovým řešením po kolapsu Ukrajiny. Mohlo by to být vnímáno jako způsob, jak ještě chvíli udržet tlak na Rusko a zároveň oddálit moment, kdy bude muset Evropa čelit důsledkům své dosavadní politiky.
NATO, hlavně Polsko a pobaltské státy budují opevnění a novou obrannou linii na východním křídle s horizontem, který sahá do konce dekády. Polský East Shield má hlavní fáze výstavby do roku 2028, baltské projekty mají podobné víceleté harmonogramy. Polský program, který zahrnuje zhruba 700 km hranice s Běloruskem a Kaliningradem buduje bunkry, protitankové příkopy, překážky, palebná postavení, sklady materiálu pro rychlé zatarasení cest a mostů, systémy monitoringu a protidronové prvky.
Čím delší čas budou mít na výstavbu této linie, tím pevnější a lépe připravená bude obranná infrastruktura, kterou by Rusko případně muselo překonávat.
Z ruského pohledu proto nyní dává smysl snažit se rozhodnout ukrajinský konflikt co nejdříve. Pokud by se jim podařilo zlomit ukrajinskou schopnost vést válku ještě předtím, než bude východní křídlo NATO výrazně zpevněné, snížili by riziko, že se konflikt automaticky přenese na lépe připravené území aliance.
Současný tlak, energetická kampaň před zimou, snaha narušit logistiku a postupné oslabování ukrajinských sil přesně do této logiky zapadá. Nejde jen o to vyhrát na Ukrajině. Jde také o to, aby se případné další kolo, pokud by k němu došlo rozehrálo ještě předtím, než NATO stihne dokončit to, co si naplánovalo na roky 2027–2030.
Čas hraje v tomto případě proti Rusku. A oni to zjevně vědí.
Všechny předchozí úvahy jako posun fronty na západ, využití zbývajících ukrajinských sil, rozšíření proxy, oddálení evropského strategického úpadku můžou fungovat jen za předpokladu, že Rusko bude ochotno hrát podle pravidel, které se mu Západ snaží nastavit. Tedy že bude tolerovat útoky vedené z území NATO, aniž by odpovědělo přímým úderem na evropská města nebo sáhlo po omezené jaderné eskalaci.
Jenže to není samozřejmé.
Rusko už několikrát veřejně i nepřímo signalizovalo, že považuje přímé zapojení NATO nebo útoky vedené z jeho území za kvalitativně jinou situaci než válku omezenou na Ukrajinu. V ruské strategické kultuře existuje koncept „eskalace za účelem deeskalace“, tedy omezeného, ale dostatečně silného signálu, včetně taktické jaderné zbraně, který má přinutit protivníka zastavit se dřív, než konflikt přeroste v totální válku.
Pokud by evropské státy skutečně umožnily ukrajinským silám operovat ze svého území a Rusko by na to odpovědělo údery na logistiku, velitelství nebo dokonce města, narativ „my se jen bráníme“ by se velmi rychle dostal do konfliktu s realitou masivních civilních ztrát a rizika další eskalace. A v tu chvíli by se evropské vedení ocitlo před otázkou, na kterou zatím nemají odpověď. A to, jestli jsou ochotni riskovat přímý střet s jadernou velmocí kvůli pokračování války, kterou už na Ukrajině prohrávají.
Proto je celý scénář rozšíření bojiště logický jen do určitého bodu. Za ním už nezávisí na evropských plánech, ale na tom, kde Rusko nakreslí svou skutečnou červenou linii a jestli bude ochotno si ji vynutit za jakoukoliv cenu.
