Konec práva veta: Von der Leyenová plánuje změnu moci bez změn smlouvy
V budoucnu již nebude jediný členský stát moci jednostranně blokovat řadu rozhodnutí. Podle uniklých návrhů se Evropská komise snaží omezit práva veta jednotlivých států, zejména v budoucích přístupových postupech, a více se spoléhat na většinové hlasování. Pro menší státy, jako je Rakousko, by to znamenalo značnou ztrátu moci: tam, kde dnes stačí prostý hlas „ne“, by se v budoucnu musela zorganizovat dostatečně velká blokující menšina. Pro některé z těchto změn by nebylo nutné komplexní nové projednání Lisabonské smlouvy.
Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová plánuje 6. října představit dlouho odkládanou strategii pro přípravu EU na další rozšíření. Dva interní návrhy, o nichž informoval server Brussels Signal , již nabízejí náhled na to, co bude následovat. Podle těchto návrhů má být pro mnoho mezikroků v přístupových procesech zrušena jednomyslnost – což je pravděpodobně reakce především na odpor Maďarska vůči vstupu Ukrajiny do EU. Konečné znění dosud nebylo zveřejněno. Záměr Bruselu omezit právo veta jednotlivých států a více se spoléhat na většinová rozhodnutí je však v oficiálních dokumentech uváděn již léta.
V současné době mají národní vlády během procesu přistoupení značnou pravomoc veta. Přístupová jednání mohou začít až poté, co všechny vlády EU dají svůj souhlas. K ukončení jednání je rovněž vyžadována jednomyslnost. Podle uniklého plánu již jednomyslnost jedné země nebude stačit k zablokování rozhodnutí v mnoha fázích. Brussels Signal naznačuje, že jednomyslnost by platila pouze na začátku procesu a při konečném přistoupení. Řada prozatímních rozhodnutí by však byla přijímána většinovým hlasováním.
Rakousko by ztratilo suverenitu
Pro malou zemi, jako je Rakousko, to má důsledky. Podle principu jednomyslnosti má Vídeň stejnou blokační pravomoc jako Berlín nebo Paříž: hlas „ne“ brání rozhodnutí. U obvyklé kvalifikované většiny se musí shodnout alespoň 55 procent členských států a tyto státy musí současně zastupovat alespoň 65 procent obyvatel EU. V současnosti je v EU 27 členských států obvykle zapotřebí alespoň 15 zemí. Blokační menšina vyžaduje alespoň čtyři členské státy.
Rakousko by si již nemohlo zajistit pozici v postižených oblastech pouhým hlasováním „ne“. Vídeň by musela získat dostatek dalších vlád, aby vytvořila blokační menšinu. Zároveň mají lidnaté státy při formování potřebné většiny větší váhu než menší členové. Ostrá kritika proto přichází od europoslankyně za Stranu svobody Petry Stegerové. „Brusel chce vládnout dekrety,“ varuje. Národní práva veta stojí v cestě tomuto uchvácení moci, a proto by měla být omezena. To, co se prodává jako reforma, je podle ní „zbavení suverénních členských států moci“.
Stegerovou také nepřesvědčil pokračující požadavek na jednomyslnost v konečném procesu přistoupení. Tvrdí, že pokud stát již nemůže jednostranně blokovat četné mezikroky během dlouhodobého procesu vyjednávání, budou předem vytvořeny politické skutečnosti, které zvýší tlak na vlády, aby nakonec přistoupení schválily. „Zbývající veto v konečném procesu přistoupení tento posun moci nezneškodňuje,“ píše poslankyně za FPÖ. Komise odůvodňuje přechod k většinovému hlasování potřebou větší efektivity ve větší budoucí Unii. Čím více členských států je zapojeno, tím obtížnější je dosáhnout jednomyslnosti. Většinová rozhodnutí by urychlila usnesení – zároveň by však jednotlivé vlády ztratily svou dřívější schopnost blokovat určitá rozhodnutí samy.
Brusel chce použít zadní vrátka
Klíčový nástroj pro plány Evropské komise je již zakotven ve stávajících smlouvách. Článek 48(7) Smlouvy o EU obsahuje obecnou překlenovací klauzuli. Umožňuje trvalý přechod od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou v určitých oblastech, aniž by bylo nutné znovu projednávat celou Smlouvu o EU a následně procházet obvyklým postupem pro změnu smluv. Brusel však nemůže tento nástroj aktivovat jednostranně. O aktivaci této obecné překlenovací klauzule musí rozhodnout jednomyslně Evropská rada. Souhlas musí udělit i Evropský parlament. Kromě toho jsou informovány národní parlamenty. Pokud jeden z nich vznese námitku do šesti měsíců, nelze rozhodnutí tímto postupem přijmout.
To dává vládám počáteční možnost zabránit ztrátě svého práva veta. Pokud se změnou souhlasí, mohou být následně v dotčených oblastech přehlasovány. Podle Brussels Signal uniklé úvahy přesahují samotný proces přistoupení. Mezi zmíněnými tématy jsou sankce, lidská práva a oblasti bezpečnostní a daňové politiky. Smlouva však stanoví limit pro vojenská rozhodnutí a obranu: obecnou překlenovací klauzuli podle článku 48 odstavce 7 nelze v těchto případech uplatnit. Plný rozsah konečného návrhu bude možné posoudit až poté, co Komise zveřejní jeho text.
Zradí ÖVP, SPÖ a NEOS rakouský lid?
Podle uniklých dokumentů by vlády, které vnímají ohrožení svých „životně důležitých národních zájmů“, měly k dispozici také jakousi záchrannou brzdu. Jak by tato brzda byla strukturována a zda by skutečně mohla zastavit rozhodnutí, zůstává nejasné. Bez skutečného práva blokovat rozhodnutí by nebyla rovnocennou náhradou za současné veto. Stegerová se v této věci vyjadřuje bez obalu: „Členské státy nejsou podřízeny Komisi.“ Poslankyně za stranu FPÖ chce, aby se plánovaná restrukturalizace zastavila. Stejně jasně popisuje svůj alternativní model: „Evropa potřebuje suverénní státy, ne ty, kteří poslouchají rozkazy Bruselu!“
Poddá se ale bruselská koalice ÖVP-SPÖ ve Vídni této další koncentraci moci a zradí zájmy rakouského lidu? Princip jednomyslnosti stále platí a rakouská federální vláda tomu může zabránit. Pokud se proti tomu ÖVP, SPÖ a NEOS nepostaví, bude mít hlas Rakouska v Evropské unii v budoucnu mnohem menší váhu. Ale je to to, co občané skutečně chtějí?
