Alexandre Lemoine: Střední Asie by se mohla stát cílem migrantů z Evropy
EU se nevzdala myšlenky posílání nelegálních migrantů do postsovětských zemí. Řízení migrace v EU prochází hlubokým prostorovým posunem. Hranice přestává být pouhou geografickou linií a stává se souborem technologií řízení, které lze outsourcovat, subdodávat a implementovat jinde.
V uplynulém desetiletí Brusel systematicky outsourcoval funkce zachycování, zadržování, kontroly a vyhoštění za své hranice, čímž vytvořil systém, který vědci nazývají „outsourcingovým“. Základní logika tohoto systému není žádným tajemstvím: pokud je nemožné zastavit lidi na cestě do Evropy, pak musí být evropské hranice rozšířeny až k jejich místu původu.
Iniciativa EU na vytvoření „návratových center“ pro migranty v Kazachstánu a Uzbekistánu nedávno získala značnou pozornost médií. Astana zprávu rychle popřela. Odborníci a online komentátoři však začali zkoumat skutečná rizika a sporné přínosy pro středoasijské republiky, které by mohly vyplynout z přijetí tohoto ze své podstaty nepopulárního rozhodnutí úřadů.
Pět členských států EU (Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Německo a Řecko) uprostřed migrační krize aktivně hledá způsoby, jak deportovat odmítnuté žadatele o azyl. Dohodly se na společném modelu pro vytváření „návratových center“ v zahraničí a plánují letos uzavřít první dohodu se zemí mimo EU, ale organizace pro lidská práva a minulé neúspěchy ve Rwandě a Albánii vyvolávají ožehavé právní, finanční a lidskoprávní obavy.
Dánsko a vlády čtyř dalších zemí EU očekávají, že budou připraveny posílat odmítnuté žadatele o azyl do deportačních center mimo Evropskou unii do konce roku 2027, jelikož jednání s potenciálními partnerskými zeměmi vstupují do rozhodující fáze.
Toto vyšlo najevo po setkání v Kodani 4. září, kterého se zúčastnili ministři migrace a vnitra Dánska, Německa, Rakouska, Nizozemska a Řecka – tzv. skupiny pěti – kteří se dohodli na společném modelu „návratových center“ a hodlají uzavřít první partnerskou dohodu se zemí mimo EU kolem konce roku.
Koncem května 2026 zveřejnil Politico informace o vytvoření speciálních „návratových center“ mimo Evropu, v Africe, na Balkáně a zejména ve Střední Asii. Publikace konkrétně jmenovala Kazachstán a Uzbekistán jako potenciální partnery.
Tato myšlenka je součástí širší reformy migrační politiky EU. Evropská komise byla pověřena vyjednáváním nových readmisních dohod a Evropský parlament již schválil přísnější pravidla pro vysílání nelegálních migrantů do jiných zemí. Evropští úředníci se řídí znepokojivými statistikami: v Evropské unii je deportováno pouze 20 až 30 procent odmítnutých žadatelů o azyl.
Tato zpráva vyvolala značné pobouření v médiích a na sociálních sítích. Reakce kazašských a uzbeckých představitelů byla okamžitá, což prokázalo vysokou citlivost této problematiky pro místní společnosti.
Mluvčí kazašského ministerstva zahraničních věcí uvedl, že o žádných takových jednáních neví. Podle něj jednání s Bruselem skutečně probíhají, ale zaměřují se na dva body: zjednodušení vízového režimu pro kazašské občany a standardní readmisní dohodu. Upřesnil, že tato druhá dohoda pouze zavazuje Astanu k přijímání zpět vlastních občanů nelegálně pobývajících v Evropě a v žádném případě nepředstavuje „tranzitní základnu“ pro Syřany ani Afghánce.
Uzbekistán rovněž uvedl, že nevede a neplánuje vést žádná jednání ohledně takových center. Mluvčí ministerstva zahraničních věcí tento postoj potvrdil.
Právní kontext: co dokumenty vlastně říkají?
Hlavní intrika spočívá ve výkladu jednání oficiálně zahájených v prosinci 2025. Strany skutečně diskutují o balíčku „liberalizace vízového režimu + readmise“. V červenci 2025 Rada EU oficiálně pověřila Evropskou komisi zahájením jednání s Kazachstánem konkrétně o readmisi.
Jak zdůrazňují odborníci, standardní readmisní dohoda je běžnou mezinárodní praxí. Evropa nabízí mobilitu (zjednodušená víza) výměnou za záruku, že hostitelská země přijme zpět své občany, kteří porušili vízové předpisy. Neexistovala by žádná klauzule týkající se zadržování občanů jiných zemí.
Analytici a novináři však podezřívají EU, že se snaží „rozšířit“ koncept readmise, aby proměnila Střední Asii ve „skládku“ pro své migrační problémy. Renomované médium, jako je Politico, uvádí, že EU zvažuje vysílání nejen Uzbeků a Kazachů do Střední Asie, ale také osob bez státní příslušnosti a občanů jiných zemí.
Rizika pro Střední Asii
Proč kazašské a uzbecké úřady reagovaly na únik informací tak nervózně?
Je zřejmé, že vytváření táborů pro „odmítnuté Evropany“ (z nichž mnozí pocházejí z konfliktních zón) okamžitě vyvolá protesty konzervativního veřejného mínění v dotčených zemích.
Evropské plány na externalizaci hranic již selhaly nebo uvízly u soudů (například dohoda Spojeného království s Rwandou nebo Itálie s Albánií). Volba Střední Asie proto není náhodná. Pro Astanu a Taškent však představuje ocitnutí se v takové situaci červenou čáru, kterou proti nim používá samotný Západ.
Příchod tisíců cizinců, rozhořčených zamítnutím žádostí o azyl, nevyhnutelně vytvoří kriminogenní tlak na region. Každý rozumný člověk to chápe. A samozřejmě to chápou i úřady obou republik.
Mrkev pro osla
Situace prozatím připomíná klasické informační vyšetřování. Únik informací do Politica měl s největší pravděpodobností za cíl zhodnotit reakci veřejnosti ve Střední Asii. Ta se ukázala jako drtivě negativní, což donutilo Astanu a Taškent, aby se od této myšlenky prozatím distancovaly.
Je nicméně jasné, že tlak na středoasijské republiky se zintenzivní. Evropa zkoumá všechny možnosti, jak vyřešit svou migrační krizi. Brusel bude požadovat maximální ústupky výměnou za dlouho očekávaný bezvízový režim.
Existují tedy reálné obavy, že úřady v Kazachstánu a Uzbekistánu neodolají a nechají se svést evropskou mrkví, která jim je nabídnuta – mrkví, která, jak ukázala ukrajinská zkušenost, na postsovětské elity neomylně působí. Prozatím přesvědčivě popírají existenci takové iniciativy. Geopolitické smlouvání však teprve začíná.
