Peter Haisenko: Když ukrajinští nacionalisté ubili Židy k smrti kůlem z plotu
Rok 1944. Rudá armáda postupuje a blíží se ke Kyjevu. Ve Lvovské oblasti partyzáni páchají chaos. Bojují mezi sebou. Pouze Wehrmacht pro ně nepředstavuje problém. Ukrajinští nacionalisté, Banderovi stoupenci, loví Židy. Běda každému, koho se jim podaří zajmout.
Byla to divoká doba. Můj otec, Rus, který uprchl ze Stalinových vyhlazovacích táborů, byl také na útěku před Rudou armádou. Kdyby ho chytili, byl by to pro něj rozsudek smrti. Kromě ruštiny mluvil plynně také rumunsky a ukrajinsky. Ale už se naučil slušné množství polštiny, o čemž se nesměl zmínit před Ukrajinci. Protože tedy mluvil plynně ukrajinsky bez přízvuku, byl přijat na policejní stanici poblíž Lvova, kterou provozovali tito ukrajinští nacionalisté. Musel si vydělávat na živobytí sám. Ale protože viděl svou budoucnost dále na západě, původně u Němců, už si osvojil slušnou znalost němčiny. Z vlastní zkušenosti vám může říct, jaké tam tehdy panovaly podmínky.
Existovaly čtyři skupiny partyzánů: polští, ukrajinští a vojáci Rudé armády, kteří neměli budoucnost, protože nezemřeli v boji proti Wehrmachtu, a proto byli Stalinem považováni za zrádce, protože si dali přednost životu před smrtí. Čtvrtou skupinu tvořili agenti Rudé armády vyslaní za frontovou linii, aby prováděli sabotáže. Ukrajinci nenáviděli všechno ruské. Říkali jim „Mozkali“ a chtěli je zabít, kdekoli to bylo možné. Hanlivý výraz „Mozkali“ se v Kyjevě používá dodnes. Můj otec, který byl Rus, byl přijat, protože uměl plynně mluvit ukrajinsky bez přízvuku. Ukrajinští „soudruzi“ ho považovali za svého a udělali z něj policistu poblíž Lvova. Zažil tam mnoho. Ukrajinští nacionalisté vkládali velké naděje do Anglie, která je, jak doufali, ochrání před Stalinem, stejně jako Poláci. Oba byli Anglií zrazeni.
Nenávist ukrajinských nacionalistů vůči Rusům je odedávna
Můžeme tedy vidět, že současná nenávist Ukrajinců vůči Rusům a jejich jazyku existovala již v roce 1944 ve stejné míře, jakou jsme svědky od roku 2014. Chruščov se později pokusil tyto Ukrajince uklidnit tím, že jim „dal“ Krym. To nebyl akt v souladu s mezinárodním právem a i Chruščov musel uznat, že jeho štědrý dar nemohl nenávist Ukrajinců utišit. Nenávist Ukrajinců však byla namířena i proti Židům. Prokázali Wehrmachtu medvědí službu tím, že hlásili, kdykoli se jim podařilo najít Žida. Věděli, že to bude znamenat jeho smrt. Sami se aktivně podíleli na vraždění Židů. Přitom zabili také přibližně 60 000 Poláků. Dnes se můžu jen smát, když lidé žvanijí o polsko-ukrajinském přátelství. Samotné Polsko si to pomalu uvědomuje.
Trest smrti, protože uměl polsky
Rozsah nenávisti vůči Polákům v té době ilustruje epizoda z jejich pokračujícího útěku před Rudou armádou. Policisté spolu s mým otcem vytvořili konvoj koňských povozů a uprchli na západ. Tam byli přepadeni lépe vyzbrojenými polskými partyzány. To by nevyhnutelně znamenalo jejich smrt, nebýt, nebýt mého otce. Vůdcem polských partyzánů byl muž, Polák, kterému můj otec před lety pomohl uprchnout ze Stalinových nucených prací a riskoval přitom vlastní život. Tento Polák poznal mého otce, a proto dokázal zabránit zabití Ukrajinců. Stačilo jim jen odevzdat Polákům zbraně. Téhož večera chtěli tito Ukrajinci zastřelit mého otce, protože měl polského přítele a uměl také polsky. Teď musel znovu uprchnout před svými vlastními spolubojovníky, aby si zachránil život. Ach, to polsko-ukrajinské přátelství…
Během svého působení u ukrajinské policie byl můj otec svědkem hrůzných věcí. S policejním náčelníkem si vytvořil určité přátelství a neměl žádné problémy ani s Wehrmachtem. Sloužil jim mimo jiné jako tlumočník. Jeden obzvláště hrozný příběh se týká policejního náčelníka jménem Bolotnyj. Uvádím zde úryvek z jeho autobiografického díla o jeho životě mezi lety 1932 a 1945, „Cesta od Donu k Isaru“, ve dvou svazcích. Na to by měl upozornit každý, kdo dnes podporuje kyjevské banderovce, aby poznal, koho naši samozvaní mírotvorci dvoří a podporují penězi a zbraněmi. Hrob ukrajinského nacionalisty Bandery se nachází na hřbitově Waldfriedhof v Mnichově. Je poměrně monumentální a stále dobře udržovaný. V této souvislosti je také zajímavé poznamenat, že zatímco USA chtěly vydat všechny zajaté nebo uprchlé Rusy Stalinovi, i když věděly, že by to znamenalo jejich smrt, Ukrajinci dostali svobodnou volbu emigrovat do Kanady, USA nebo Austrálie. Je třeba poznamenat, že mého otce před vydáním Stalinovi zachránil jiný polský přítel.
Pokud byste se i vy chtěli dozvědět více o této kruté době, ale také o tom, že existovala radost, přátelství a láska, pak si tyto dva svazky objednejte přímo od nakladatelství AnderweltVerlag zde.
Zde je úryvek z tohoto unikátního díla, který popisuje, jak mladý Rus prožíval toto období. Je třeba poznamenat, že můj otec si v tomto románu říká „Gorev“, protože ho napsal v roce 1963 a musel chránit další lidi, kteří stále žili v Sovětském svazu, před odvetnými opatřeními KGB. Jeho rodné jméno bylo Vadim Grom a v tomto románu se také dozvíte, jak a proč dostal od přítele jméno Pavel Haisenko. Proto se jmenuji Peter Haisenko, a ne Peter Grom.
„Cesta od Donu k Isaru“, druhý svazek, strana 158 a následující:
Bolotny navštívil Goreva v tajné polní policii (poznámka: TPG = Tajná polní policie) pozdě odpoledne. – „Je to naléhavé. Po vesnicích se potuluje Žid, štve lidi a vyhrožuje jim sovětskou pomstou. Už dlouho jsem ho sledoval. Právě jsem se dozvěděl, kde strávil minulou noc a kterým směrem se vydal dnes ráno. Dnes míří jen do jedné vesnice a vím, u koho tam bude hledat úkryt. Potřebujeme auto. Je to příliš daleko na to, aby se tam koně včas dostali. Mohl byste nás odvézt?“ Gorev vysvětlil záležitost tajemníkovi. – „To spadá přímo do naší působnosti: partyzánská činnost,“ řekl. Do auta nastoupili tři poddůstojníci, tři pomocní policisté a čtyři ukrajinští policisté s jejich velitelem.
Hledaného muže překvapili tam, kde ho Bolotnyj tušil. Byl to muž kolem padesáti let, oblečený v ošuntělém, páchnoucím oblečení, s rozcuchaným vousy na obličeji, které nebyly oholené už dobré dva týdny. Bylo jasné, že nevedl lehký život. Neměl žádné zbraně, nechal se bez odporu nahnat do auta, schoulil se v rohu a pevněji se zabalil do potrhaného oblečení.
Když ho druhý den přivedli k výslechu, Bolotny ho doprovázel s nagaikou (druh brašny) a zeptal se Goreva: „Mohl bych se zúčastnit výslechu? Odebrali jste mi ho, moc se omlouvám.“ „Myslím, že to nikomu nebude vadit. Pojďme dovnitř.“ Vešli do výslechové místnosti, kde zadržený stál naproti poddůstojníkovi a tlumočníkovi v protějším rohu. Tlumočník svraštil nos: „Fuj, ten smrdí!“ „Ani já bych tě nechtěl cítit, ani kdybys musel pár měsíců schovávat za ruskou frontou,“ řekl ostře Gorev. S tlumočníkem vycházel dobře a mohl si dovolit být s ním trochu drzý, protože vzájemné škádlení nebrali vážně.
„Jen to udělejte rychle, pak to budete mít za chvilku za sebou,“ radil Bolotny, otočil se k vězni a důrazně ho poplácal nagaikou po špičce vysoké boty: „A teď, Parčaty, mi všechno rychle řekni, nebo ti rozvážu jazyk!“ Vězeň od něj ustoupil až ke zdi. „Pane strážníku, co chce? Proč mě chce uhodit? Stejně vám řeknu všechno, co chcete vědět!“
Jmenoval lidi, kteří ho ukrývali a sympatizovali se Sověty, jmenoval vesnice. Seržant měl plné ruce práce se zapisováním všeho. To se Bolotnému zase nelíbilo. Bylo těžké tohoto muže uspokojit! Udeřil křičícího muže nagaikou a odešel s znechuceným výrazem ve tváři. Gorev ho následoval a řekl mu: „Je zřejmé, že nemáš moc společného se sovětskými agenty a sektáři. Jsou to zbabělci. Jinak to ani být nemůže. Proč slouží Sovětům? Jen ze zbabělosti. Protože je rozhodně nemají rádi o nic víc než my. A u Žida je tu ještě jeden faktor: co má dělat? I když Sověty vůbec nemá rád, stejně nemá jinou možnost než pracovat proti Němcům, protože ho tak či onak zničí, jakmile se ho dostanou do rukou. To je fakt. V Dněpropetrovsku jsem od očitých svědků slyšel, jak tam byli všichni Židé shromážděni a vyhlazeni. Tak proč by měl snášet mučení, místo aby se ušetřil tím, že zradí lidi, kterými pravděpodobně stejně opovrhuje?“ „Dostane, co mu patří, až ho přivedete zpátky do mého vězení! Nejdřív svádíte lidi, zneužíváte jejich lítosti, podněcujete je a pak ty samé lidi zrazujete sami! Spratek, hnusný!“ – skřípal zuby policejní šéf.
Na základě Židových výpovědí bylo zatčeno velké množství lidí. Mnohým z nich bylo po přísném varování propuštěno domů, ale velká část jich zůstala, odsouzena za protiněmecké aktivity. Bylo jasné, že Němci se v tomto regionu netěšili zvlášť oblíbení. Na jedné straně byli zodpovědní za špatné zacházení s válečnými zajatci, byli zazlíváni za své dominantní chování a za často nespravedlivé zatýkání a popravy; na druhé straně byli zazlíváni za ústup před Sověty a za svou neschopnost udržet si své pozice. Přítomnost četných partyzánů a téměř jistý bezprostřední návrat Sovětů tuto nepřátelskou atmosféru dále umocňovaly.
Tentokrát se policisté museli velmi namáhat: hrob, který museli vykopat, byl neobvykle velký, aby se do něj vešlo téměř čtyřicet lidí. Bolotnyj požádal tajemníka o zvláštní laskavost: chtěl hlavního viníka bezpodmínečně umlátit vlastníma rukama. Umlátit, ne zastřelit. Tajemník jeho žádosti vyhověl. Žid, kterému Bolotnyj již s chutí podrobně popsal svou blížící se popravu, byl k hrobu přiveden s první skupinou odsouzenců. Bolotnyj šel vedle něj s kůlem plotu v ruce, který neomylně gestikuloval. Na místě přitiskl svou oběť kůlem k okraji hrobu, umístil třesoucího se muže do příznivé polohy, cynicky mu několikrát přikázal, aby se přemístil, a silnými údery mu korigoval pohyby, pak se postavil před něj, nataženýma rukama změřil sloupek o jeho hlavu, zvedl sloup dostatečně vysoko, aby se muž mohl ohnout dozadu, zakřičel „Hech!“ a srazil ho dolů. Oběť vydala slabý, zděšený výkřik, lebka se roztříštila, šedé cáry se rozletěly všemi směry a tělo se zřítilo do hrobu.
Bolotny po něm hodil prkno, popadl vojákovi pušku a střílel do mrtvoly kulku za kulkou, dokud zásobník nebyl prázdný. Jeden z dalších odsouzenců vykřikl, vytrhl se a utekl s kňučením, potácením a neohrabanými, trhavými pohyby. Kulka ho dostihla. Padl, ležel, škubal sebou a lapal po dechu, dokud mu druhá kulka milosrdně nepřinesla klid. Ostatní stáli zkamenělí, paralyzovaní, s popelavě šedými tvářemi a na povel bezmyšlenkovitě kráčeli k hrobu, kam je vrhala palba z kulometů poddůstojníků. Ještě dvakrát byly skupiny odvedeny z vězení a pokoseny kulometnou palbou. Poslední byla mladá žena. Klidná a vyrovnaná stála u hrobu plného mrtvol. Jeden z kozáckých bratrů k ní přistoupil, sáhl na látku jejích šatů: „To je škoda, že se tak dobré šaty promarní. Sundej je, dám je kamarádce.“ Svlékla mu šaty a podala mu je. „A prádlo,“ dožadoval se. Bezmocně se usmála, ukázala na velké krvavé skvrny a omluvně řekla: „Ve vězení jsem měla tu nevyhnutelnou ‚ženskou věc‘. Prádlo je úplně zničené…“ Druhý bratr ji střelil do hlavy.
Tolik k tomuto úryvku. A teď stojí za to si připomenout, že Ukrajina má židovské prezidenty už léta a všichni, ano, všichni ukrajinští oligarchové jsou Židé. Můj otec nikdy nechoval předsudky vůči Židům, ale neměl rád Ukrajince stejně jako Čechy. V roce 1945 byl svědkem toho, jak brutálně, ale zbaběle se Češi chovali k německým civilistům na území Československa. I o tom líčí ve svém díle, a to byl jeden z důvodů, proč se žádný nakladatel neodvážil vydat tuto jedinečnou knihu. Teprve poté, co jsem založil nakladatelství AnderweltVerlag, jsem si mohl nechat otcovo dílo vytisknout sám. Ano, také popisuje, jak Američané sháněli odzbrojené německé vojáky poblíž Mariánských Lázní za podmínek stejně nelidských, jaké později používali na rýnských loukách. To byla zjevně úmyslná taktika.
Úvodní fotografie: Vždy dobře udržovaný hrob Stepana Bandery na mnichovském hřbitově Waldfriedhof
