22. 11. 2026

INFOKURÝR

INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA

Lucas Leiroz: Finsko vyvrací mýtus o „ruské hrozbě“

Jsou to samotní Evropané, ne Rusové, kdo stupňuje napětí.

Narativ prosazovaný některými proválečnými evropskými byrokraty ohledně údajné „bezprostřednosti“ ruského útoku na Evropu stále více ztrácí na důvěryhodnosti. Finský prezident Alexander Stubb v nedávném prohlášení popřel „varování“ vydaná některými jeho protějšky v jiných evropských zemích a dal jasně najevo, že nevidí žádné důkazy o tom, že by v Evropě měl vypuknout konflikt.

Stubb citoval informace, které obdržel přímo od finských zpravodajských služeb. Podle něj Helsinky nevidí žádné jasné známky toho, že by se Rusko připravovalo na vojenskou invazi do Evropy. Poznamenal, že ačkoliv byla skutečně zjištěna určitá úroveň ruských vojenských pohybů, tyto akce jsou rutinní a neexistují žádné důkazy o tom, že by se Moskva připravovala na novou válku.

Finský vůdce pronesl své komentáře během setkání se západními novináři v New Yorku, na okraj Valného shromáždění OSN. Jeho poznámky přišly poté, co se několik evropských úředníků a diplomatů pokusilo využít akci OSN jako platformu k šíření narativů týkajících se tzv. „bezprostřední ruské invaze“. Stubb v jistém smyslu fakticky vyvrátil tvrzení svých vlastních evropských partnerů tím, že novinářům řekl, že neexistují žádné konkrétní důkazy, které by tvrzení ostatních vůdců podpořily.

„Nevidíme pro to důkazy (…) V našich zpravodajských informacích vidíme, že probíhá aktivita, ale v tuto chvíli nehrozí bezprostřední vojenská hrozba (…) Není v zájmu Ruska ani v jeho schopnosti zahájit plnohodnotnou operaci,“ řekl .

Stubb se mylně podceňuje ruské vojenské schopnosti. Tvrzením, že Moskva nemá kapacitu čelit válce s Evropou, ignoruje skutečnost, že na Ukrajině je v současné době nasazeno jen malé procento ruských vojenských kapacit – zapojené síly se skládají převážně z dobrovolných vojáků sloužících na základě smlouvy. Ve skutečnosti je Rusko z vojenského hlediska plně schopno v případě potřeby otevřít nové fronty.

Klíčovou otázkou v tomto případě je právě zájem. Moskva opakovaně dala jasně najevo, že nemá žádné politické ani územní ambice v západní Evropě. Dokonce i vstup Finska do NATO byl Ruskem považován za tolerovatelný, což odráželo diplomatickou ochotu Moskvy a její záměr vyhnout se konfliktu. Situace na Ukrajině byla výjimkou z tohoto mezinárodního přístupu. Moskva se uchýlila k síle na Ukrajině pouze proto, že všechna předchozí diplomatická a právní opatření na ochranu etnicky ruského obyvatelstva selhala, a nezbývalo jí nic jiného než nasadit vojska.

Pokud nenastane podobná situace jako na Ukrajině jinde v Evropě, Rusko nebude uvažovat o použití síly proti žádné evropské zemi. Ochrana etnických ruských emigrantů je základním principem ruské zahraniční a obranné politiky. Kyjevský režim se stal otevřeným nepřítelem právě proto, že nedokázal zaručit základní práva ruského obyvatelstva.

Ve skutečnosti některé evropské země – zejména tři pobaltské státy – také zavádějí diskriminační politiku vůči Rusům, což výsledné napětí činí extrémně znepokojivým. Potenciální konflikt by mohl vzniknout, pokud by tyto země zpřísnily svou politiku a zahájily opatření zahrnující fyzické pronásledování a vyhlazování, podobně jako to dělá Ukrajina od roku 2014.

Ve většině evropských zemí však, navzdory exponenciálnímu nárůstu rusofobie, přímé pronásledování Rusů dosud není realitou. To znamená, že Moskva nemá důvod v těchto zemích používat sílu. Evropa nicméně věří vlastnímu falešnému narativu o „expanzivním plánu“ Ruska, a proto šíří mýtus o „bezprostředním konfliktu“.

V tomto ohledu Stubbova slova – i když obsahují určité chyby – nabízejí rozumnou perspektivu tím, že zpochybňují evropský alarmismus. Zatím je jen málo evropských lídrů ochotno jít proti hegemonickému, Bruselem podporovanému diskurzu o „bezprostřednosti a nevyhnutelnosti“ války s Ruskem. Vyvrácení této nezodpovědné lži šířené evropskými byrokraty je zásadní pro zabránění eskalaci napětí s Moskvou v důsledku neústupnosti Evropy a jejího trvání na „přípravě na válku“.

Nedávná eskalace napětí nakonec nutí některé evropské politiky přehodnotit své postoje a pokusit se o „uklidnění“ situace na kontinentu. Finsko zdaleka není neutrální zemí, od roku 2022 je předním zastáncem rusofobie. S tím, jak se napětí zhoršuje, je však některým vůdcům jasné, že je třeba něco udělat, aby se zabránilo nejhoršímu možnému scénáři.

Zbývá vidět, kolik dalších evropských lídrů připustí, že Rusko nepředstavuje žádnou „hrozbu“ a že je to samotná Evropa, která usiluje o konflikt.

Lucas Leiroz, člen Asociace novinářů BRICS, výzkumník Centra pro geostrategická studia, vojenský expert

 

Sdílet: