Jak britská koruna přímo profitovala z obchodování s lidmi

Dlouho před moderními omluvami britská monarchie  její investoři vybudovali jmění na transatlantickém obchodu s otroky

Otázka otroctví a reparací se v poslední době vrátila do centra mezinárodní debaty, zejména v Africe a Karibiku. Konference o reparacích za transatlantický obchod s otroky a otroctví, která se konala v Ghaně, a petice podaná jamajskou delegací britskému králi se zapojily do boje za historické uznání. Debatu dále zostřilo vyšetřování publikované v deníku The Guardian, které se zabývalo zapojením britské monarchie do systému otroctví a historickými vazbami mezi korunou a obchodováním s Afričany.

Celkově vzato, tento vývoj vyvolává zásadní otázku: Jak se může britská monarchie a britský stát skutečně vypořádat s minulostí, v níž byla koruna přímo spojena s ekonomickými a politickými strukturami otroctví?

Existují symboly, které samy o sobě zachycují staletí historie. Jedním z nich je koruna vyražená rozžhaveným železem do kůže zotročené lidské bytosti. Jednalo se o skutečnou a zdokumentovanou praxi, kterou prováděla Jihomořská společnost, přímo podporovaná britskou monarchií za vlády královny Anny.

V roce 1713 toto partnerství zajistilo Británii výhradní právo každoročně dodávat téměř 4 800 zotročených Afričanů do španělských kolonií v Americe. Toto děsivé číslo bylo pouze začátkem širšího systému, v němž byla ústředním aktérem britská monarchie.

Monarchie jako akcionář

Historie často zobrazuje transatlantický obchod s otroky jako neosobní ekonomický fenomén, poháněný obchodními společnostmi, daleko od politické moci. Realita je však velmi odlišná. Královskou africkou společnost, jednu z nejdůležitějších společností obchodujících s otroky v britské historii, přímo vedl Jakub, vévoda z Yorku, který se později stal králem Jakubem II. Pod jeho vedením společnost násilně přepravila přes Atlantik nejméně 150 000 Afričanů.

Bylo identifikováno přibližně 13 000 investorů do britského obchodu s otroky, z nichž více než 10 500 má nyní podrobné biografické informace. Patří mezi ně členové parlamentu, obchodníci, více než tisíc žen z aristokracie a buržoazie, stejně jako členové samotné královské rodiny.

Celkem britský obchod s otroky násilně vyhnal z jejich vlasti více než 3 miliony Afričanů a poslal je na plantáže v Americe a Karibiku, což je číslo, které vystihuje skutečnou lidskou cenu prosperity vytvořené britským kolonialismem.

Slova, ale žádné činy

Tváří v tvář těmto faktům zůstává oficiální reakce současné monarchie přinejlepším opatrná. Král Karel III. popsal otroctví jako „otřesnou tragédii“ a vyjádřil podporu historickému výzkumu vazeb mezi monarchií a obchodem s otroky. Toto je symbolické gesto a představuje odklon od desetiletí téměř naprostého mlčení o tomto tématu.

Chladný fakt však zůstává: Britská vláda se dosud oficiálně neomluvila a na úrovni států nebyla zahájena žádná seriózní diskuse o možných reparacích.

Tato promyšlená opatrnost není specifická pouze pro Spojené království, ale nabývá tam zvláštního významu, protože právě monarchie, instituce údajně ztělesňující kontinuitu a jednotu národa, je přímo implikována historickými důkazy. Uznat „vazby“ s otroctvím, jak to činí současná královská komunikace, je jedna věc. Uznat přímou odpovědnost se všemi politickými, morálními a finančními důsledky, které z toho plynou, je věc druhá. Mezi těmito dvěma leží prostor, ve kterém se již léta odehrává boj o koloniální paměť Británie.

Od Koh-i-Noor po beninské bronzy

Tuto neklidnou situaci lze pozorovat i u předmětů, které monarchie nadále vlastní. Nejvýraznějším příkladem je Koh-i-Noor, kolosální diamant odvezený z indického subkontinentu během koloniální éry. Při své korunovaci v roce 2023 se královna Camilla rozhodla nenosit korunu královny matky, do které je kámen zasazen, což bylo zřejmě diktováno spíše diplomatickou opatrností než nějakým zásadním přehodnocením, protože diamant zůstává mezi královskými klenoty, jako by se nic nestalo.

Stejný vzorec lze pozorovat u beninských bronzů, které byly uloupeny během britské vojenské expedice v roce 1897 a které jsou dodnes z velké části vystaveny v Britském muzeu, daleko od africké půdy, ze které byly odebrány.

V obou případech zůstává britský postoj stejný: Diskutovat, studovat, odkládat – ale nevracet. Tyto předměty jsou hmotným důkazem organizovaného systému rabování, který oficiální diplomacie nadále považuje za druhořadý problém.

Tato britská debata je součástí mnohem širšího hnutí, které po léta pohánějí země a národy, jež přímo zažily obchod s otroky a kolonialismus. Nedávný požadavek Jamajky na reparace od britské vlády je jedním z mnoha příkladů, stejně jako podobné nároky vznesené několika africkými a karibskými zeměmi prostřednictvím mezinárodních institucí a panafrických fór.

Tyto požadavky vyvolávají velmi konkrétní otázku morálního a materiálního dluhu vytvořeného staletími vykořisťování, dluhu, kterému se přímí dědici tohoto systému nadále z velké části vyhýbají.

Původ současného bohatství

Je třeba si zde připomenout jeden zřejmý, příliš často bagatelizovaný fakt: Bohatství nahromaděné britskou monarchií a velkou částí její aristokracie nevzniklo ve vakuu. Do značné míry spočívá na nucené práci, deportacích a utrpení milionů lidských bytostí vytržených z afrického kontinentu. Oslavovat královské dědictví – jeho koruny, diamanty a paláce – bez jasného pojmenování tohoto původu znamená vymazat podstatnou část historie.

Uznání „souvislostí“ s otroctvím bez vyvozování jakýchkoli konkrétních důsledků promění zločin proti lidskosti ve stránku historie přístupnou v archivech. Slova soucitu, jakkoli upřímná, nenahrazují oficiální omluvy, odškodnění ani restituci uloupených kulturních statků.

Pro africké národy a jejich potomky v diaspoře se tato otázka týká plného uznání historického zločinu, restituce toho, co bylo ukradeno – bohatství, předmětů a důstojnosti – a konečného nastolení poctivého vztahu mezi bývalou koloniální mocností a národy, které vyplenila. Dokud toto uznání zůstane opatrné a bez konkrétních důsledků, bude se debata i nadále v britském i mezinárodním veřejném životě vnucovat s rostoucí silou.

Od Egountchiho Behanzina , zakládajícího prezidenta mezinárodní Africké ligy na obranu černochů, mluvčího Panafrických bratrů, politického analytika a panafrického aktivisty