Milan Jelen: Pohraničníci trošku jinak

Na hranicích …končily ve středověku „provinilé“ čarodějnice. Mnozí neználkové dnes touží po tom, aby na novodobých vatrách byli upáleni socialističtí pohraničníci, kteří brutálně pozabíjeli pokojné občany. Tito jedinci chtěli ilegálně překročit československou hranici obvykle se Západním Německem nebo s Rakouskem. Tehdejší strážci hranic jsou v současnosti samozvanými odborníky nazýváni vrahouny, zločinci, příznivci komunismu apod.

Kdo byl tehdy na vojně – u pohraniční nebo strážní jednotky- určitě ví, že existovaly přísné vojenské řády, podle kterých byla služba řízena a prováděna. Pro lepší pochopení si představte třeba mlhavý a trochu deštivý listopadový podvečer. Devatenáctiletý vojín bez velkých zkušeností jde třeba podvacáté naučenou pěšinkou pár desítek metrů od státních hranic. Tu zpozoruje člověka, který se směrem k vojákovi přískoky přibližuje. Nezbývá, než se pokusit nepovolanou osobu zadržet. Musíme si uvědomit, že za nesplnění tohoto úkolu hrozilo pohraničníkovi i několik let vězení, kterými si dotyčný mohl zpestřit vojenskou službu.

Následuje tedy: „Stůj, kdo tam?“ Narušitel poněkud zrychluje svůj pohyb: „Stůj nebo střelím!“ Bez reakce, vše již v běhu. Výstřel do vzduchu. Další výstřel už není do vzduchu a míří na lidský cíl. Teď malá odbočka. Za zlé bych tehdejším pohraničníkům měl, pokud by jejich hlavním cílem bylo zabití člověka. Druhým problémem je pro mě střelba po lidech, kteří už dosáhli území sousedního cizího státu. Zase ale vše bylo ovlivněno střeleckými dovednostmi vojáka, počasím, nepředvídatelným chováním a pohybem pronásledovaného, znalostmi obvykle členitého terénu a především tím, zda prchající použije zbraň. V tomto případě už dochází k situaci buď – anebo….

Důležité bylo také odhadnout, co je to vůbec za jedince, který chce přejít hranici. Je sám? Je to jinak bezúhonný člověk? Je to kriminálník, který prchá před zákonem? Umí střílet? Jak je jinak ozbrojen? Je samozřejmé, že na nějaké delší dialogy nebyl prostor ani čas. Že by si ti dva popovídali: „Tak já tě teda asi pustím!“ Nebo: „Tak… teď se mnou půjdeš na strážnici a tam nám to vysvětlíš!“ Nemluvím vůbec o tom, že to klidně mohl být vojenský komunistický provokatér, který zkoušel ostražitost pohraniční stráže. Za zmínku stojí v neposlední řadě i pes vlčák, který byl občas k dispozici. Na exponovaných místech mohly být též dvojčlenné stráže. V tomto případě by asi také bylo riskantní a ošidné nechat narušitele projít. Je můj kolega dostatečně spolehlivý a mlčenlivý? Není náhodou velitelovým práskačem? Nemohl by mě třeba v budoucnosti vydírat?

Ani kdyby se někomu podařilo vyzrát na strážné, nemá vyhráno. Existovaly pozorovatelny s infradalekohledy, minová pole, zorané pruhy půdy, velmi nebezpečné elektrické ohradníky, dále tenké drátky napojené na světlice, signální stěny apod. Takže o každém narušení hranic se ihned vědělo a bylo zřejmé, kdo udělal chybu a svěřený úsek hranic nedokázal uhlídat. S tím souvisely přísné sankce až „basa“.

Zvlášť pikantní, neodpovědné a smutné byly přechody „čáry“ s dětmi.

Uvádí se, že na hranicích zahynulo 282 narušitelů a 648 pohraničníků. Z těch, co měli v úmyslu „zelené hranice“ ilegálně přejít, 145 bylo zastřeleno, 96 zabito elektrickým proudem, 16 lidí řešilo nezdar sebevraždou. 11 lidí se utopilo, 5 bylo neúspěšných pilotů a 5 řidičů, 2krát úřadovaly miny, 1 selhání organismu z vyčerpání, 1 smrt, která byla způsobena psem. Záhadou je dalších asi 50 usmrcených lidí ve vodních tocích, kdy nebylo zjištěno nebo uvedeno, jak zemřeli.

Z 648 vojáků bylo 243 smrtelných úrazů a dopravních nehod. Podle mě je neuvěřitelných 185 sebevražd. Pouze 50 jich bylo zastřeleno nebo střelba byla hlavní příčinou smrti. 47 případů se uvádí jako zabití elektřinou, minami, granáty nebo jinými trhavinami. Zbývá ještě 123 zatím neobjasněných úmrtí. Mohli to být nezvěstní nebo zjevně uprchlí ochránci hranic, kteří byli raději odepsáni jako ztráty.

Asi se příliš neví, že přibližně 25% usmrcených osob (tedy něco kolem 70) byli cizinci. Nejvíce Poláků (40%), z NDR (17%), z NSR (10%, Rakušanů (10%), Maďarů (10%), Němců před rozdělením Německa (7%), zbývajících 5% tvořili Jugoslávci. Objevili se tu i ojediněle občané např. Francie, Maroka, SSSR aj.

V této souvislosti stojí za to připomenout, že v období 1948 – 1987 odešlo z naší země bez povolení 170 938 osob – nejedná se o útěky přes zelenou hranici. Na „čáře“ bylo zadrženo přibližně 70 000 lidí. Na „ kapitalistické“ části s Rakouskem a NSR bylo zachyceno 41 149 jedinců a na zbývajících „socialistických“ hranicích…. neuvěřitelných 28 864 uprchlíků.

Z toho všeho vyplývá, že československých obětí mohlo být něco nad 200. Prostě přechod přes přísně střežené „dráty“ byl obrovským rizikem (hlavně pro děti a ženy). Matematicky vzato bylo usmrceno 6 – 7 promile lidí, kteří si toto dobrodružství dovolili a asi 1 promile těch, kteří chtěli naši zemi opustit ilegálně jakýmkoliv způsobem. Každého lidského života je škoda, ale dodnes nebylo publikováno, kolik z obětí byli agenti či recidivisti.

Určitým překvapením je, že 30% zadržených směřovalo do Československa. Dá se to vysvětlit buď ztrátou orientace, nebo tím, že chtěli v útěku pokračovat přes jiný úsek naší hranice.

Ještě krátké vysvětlení. Kdo mě zná, ví, že nejsem příznivcem komunistů té doby. Mrzí mě však jednoznačné odsouzení mladých vojáků, sloužících „na čáře“.

V letech 1980 – 1981 jsem bez většího nadšení byl na vojně u „strážáků“, takže se v této problematice cítím vcelku fundovaně. Na vojně jsem nikoho nezastřelil, při mém pobytu na vojně se ani po nikom nestřílelo. Já sám se počítám spíše mezi pacifisty. Hlavně mě také zaujala matematická stránka „vraždění“ na státních hranicích.

Milan Jelen