Island jako vzor: Referendum o vstupu do EU – občané řekli ne

Stále existují národy, které fungují jako příkladné modely demokracie: Island je jedním z takových příkladů. Zde se lidem umožnilo rozhodnout, zda chtějí obnovit přístupová jednání s EU. Většina občanů to odmítla. Eurokratický posun doleva a regulační mánie se tak Islanďanům nadále vyhýbají.

V roce 1995 opustily Rakousko, Švédsko a Finsko EFTA a připojily se k EU. Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island však v EFTA zůstaly. EFTA je hospodářské společenství suverénních států bez společných politik nebo zatěžujících předpisů. Stejně jako EU uzavírá i EFTA obchodní dohody se třetími zeměmi. Na rozdíl od EU mohou státy EFTA uzavírat dvoustranné obchodní dohody i s jinými státy. Státy EU to nemohou, protože obchodní dohody spadají do výlučné pravomoci EU.

Od našeho vstupu v roce 1995 EU masivně rozšířila své pravomoci a rozpočet. Evropská komise a Evropský soudní dvůr (ESD) mají nyní mnohem větší pravomoci než v roce 1995 a sebeurčení členských států bylo výrazně omezeno. EU se stala politickou unií, která by se v ideálním případě chtěla okamžitě stát federálním státem, kdyby to členské státy jen dovolily.

Od roku 1995 se EU politicky výrazně posunula doleva. Hustota regulací dramaticky vzrostla a právo EU vedlo k podstatnému rozšíření sociálního státu. Toto rozšíření nároků na sociální dávky se vztahuje nejen na občany EU, ale i na občany EU a státní příslušníky třetích zemí, a to i na žadatele o azyl, kteří v daných zemích nikdy neplatili daně ani příspěvky na sociální zabezpečení. Když země vstoupí do EU, podřizuje se právu EU. Naopak, právo EU pozbývá účinnosti po vystoupení země z EU.

Většina Islanďanů řekla EU ne

V případě Islandu nebo Švýcarska by členství v EU bylo spojeno s politickým posunem doleva, a proto ho podporují pouze levicové strany. Island vyjednával o členství v EU v letech 2010 až 2013. Jednání byla v roce 2013 pozastavena po změně vlády; v roce 2015 vláda prohlásila, že Island by již neměl být považován za kandidáta na přistoupení. Od svého nástupu do úřadu v roce 2015 Donald Trump opakovaně prohlásil, že USA musí Grónsko kontrolovat nebo získat, a nevyloučil ani použití vojenské síly.

Islandská levicová vláda to viděla jako příležitost, jak konečně prosadit vstup do EU, a navrhla dvě věci: 1. Trump by nakonec ohrozil i Island. 2. V případě amerického útoku by členské státy EU mohly a mohly by Island vojensky bránit. Skutečnost, že kandidát na členství v EU Turecko okupuje severní část členského státu EU Kypr a že členské státy EU s tím nic nedělají, byla pohodlně opomenuta. Vláda dále tvrdila, že členství v EU sníží inflaci.

Argumenty Islanďany nepřesvědčily. V referendu hlasovalo 52,8 procenta proti obnovení přístupových jednání s EU, zatímco 47,2 procenta hlasovalo pro. Volební účast byla 82,5 procenta. Údajná hrozba a údajná ochrana nabízená EU byly pochopitelné jen s velkou dávkou fantazie.

Politika EU navíc není zrovna známá snižováním inflace. Naopak, nespočet nařízení EU z posledních let zvýšilo ceny mnoha produktů a služeb, vytlačilo z trhu mnoho malých podniků a tím posílilo dominanci velkých korporací. To je pravděpodobně důvod, proč Islanďané dospěli k závěru, že se jim nevyplatí vyjednávat o členství v EU.

Příkladný z hlediska demokratické politiky

I když je upřímnost politických argumentů islandské vlády otevřená kritice, její demokratické chování bylo příkladné: rozhodla se uspořádat referendum o zahájení přístupových jednání a také další referendum o výsledku těchto jednání, pokud by k nim došlo. Naproti tomu rakouské vlády se v posledních desetiletích referend bály jako ďábel svěcené vody. Od referenda o vstupu do EU v roce 1994 se nekonalo ani jedno referendum.

Pro referenda by existoval dostatek důvodů. EU, kterou máme dnes, je objektivně vzato zcela odlišná od té, která nám byla slíbena před referendem v roce 1994. Z pohledu mnoha občanů je mnohem horší než ta, která byla slíbena v roce 1994. Proto již v červnu 2015 podepsalo přes 261 000 občanů petici za vystoupení z EU, kterou inicioval nestranický výbor, jehož hnací silou byla Inge Rauscherová, dlouholetá aktivistka ÖXIT z „Iniciativy Heimat & Umwelt“ (Iniciativa pro vlast a životní prostředí). Od té doby se stav EU nezlepšil; stačí vzít v úvahu následné otevření hranic od září 2015. Rakouská vláda by měla následovat příklad Islandu a nechat rakouský lid hlasovat o tom, zda chce v této EU zůstat. Pokud má vláda dobré argumenty, jistě se nebude bát rozhodnutí občanů, že?

O autorovi: Mag. Christian Ebner (*1970 v Kremži) pracuje jako nezávislý konzultant managementu a předseda strany CFU (Křesťanská svobodně smýšlející unie)