Milena Doušková: Návrat k zahradám – když zálibu střídá nutnost

Ještě před pár lety bylo pěstování zeleniny, ovoce nebo chov slepic považováno za zálibu starších generací. Něco, co si lidé dělají pro radost, aby měli čerstvá rajčata, okurky nebo domácí vajíčka. Jenže dnes? Dnes už to není koníček. Dnes je to nutnost.

Stačí se podívat do obchodů. Obyčejná jablka za osmdesát korun kilo. Vejce za devět korun kus. Máslo se tváří jako luxusní delikatesa. A politici přitom lidem vysvětlují, že inflace je „pod kontrolou“. Pod kontrolou možná mají svoje bankovní účty, ale určitě ne naše ledničky.

Mnozí lidé, kteří mají zahradu, už pochopili, že návrat k samozásobitelství není krok zpátky, ale jediná cesta vpřed. Kurníky se staví znovu, skleníky se plní zeleninou, staré odrůdy jabloní a hrušní dostávají nový smysl. Je to způsob, jak přežít, jak si zajistit alespoň část základních potravin bez toho, aby člověk v obchodě omdléval u pokladny.

Ale co ti, kteří zahradu nemají? Co senioři v panelácích, co rodiny v nájmu? Ti zůstávají napospas trhu, kde ceny rostou rychleji než jejich platy či důchody. A tam začíná být situace opravdu vážná. Není totiž normální, aby v 21. století lidé řešili, zda si mohou koupit pár vajec nebo kilo ovoce.

Přiznejme si to: stát selhal. Místo aby chránil své občany, nechává je napospas nadnárodním řetězcům a bruselským regulacím. Obyčejný člověk se proto musí spoléhat sám na sebe. A tak se rodí nová vlna soběstačnosti – ne z radosti, ale z donucení.

Zahrada, kurník, sklep s bramborami – to všechno se vrací. Jenže zatímco pro některé to znamená naději, pro jiné je to nedosažitelný sen. A to je vizitka této doby: že luxusem není dovolená u moře, ale obyčejné jablko nebo vajíčko.

Pokud chceme, aby lidé nemuseli z nouze stavět kurníky a bojovat o základní potraviny, musíme přestat mlčet. Protože mlčení je voda na mlýn těm, kteří si mezitím s plnými talíři sedí v parlamentních jídelnách a tváří se, že je všechno v pořádku.

Je čas říct nahlas: Nechceme přežívat, chceme žít!

Milena Doušková