Stanovisko ČSMF k rozhovoru V. V. Pjakina a J. Buzka o odsunu sudetských Němců
Jako Československé mírové fórum dlouhodobě usilujeme o přátelské a vzájemně příznivé vztahy mezi ČR a RF, mezi českým a ruským (v minulosti sovětským) lidem.
Proto nás skutečně zaráží, že se námi respektovaný analytik V. V. Pjakin dopustil „přešlapu“, jakkoli jeho úmysly považujeme za subjektivně dobré. Avšak tentokrát se při své interpretaci (Postupimskou konferencí schváleného) odsunu německého obyvatelstva (s výjimkou antifašistů) z Československa po 2. světové válce totálně mýlí. Odsun Němců vycházel z rozhodnutí všech vítězných mocností nad fašismem a byl proveden právě proto, aby bylo zabráněno občanské válce a dalšímu utrpení a krveprolití. Rozhodnutí o odsunu tedy nevymyslel československý prezident Edvard Beneš na pokyn Velké Británie a nedal ho svévolně do dekretů. Nelze znevažovat Dekrety prezidenta republiky, které jsou nedílnou součástí našeho právního řádu.
- Není vůbec možné srovnávat nesrovnatelné. Nelze se dopouštět generalizace bez znalosti místního a dobového kontextu historických událostí ve středoevropském prostoru. Není přípustné srovnávat odsun Němců z ČSR s genocidní vyhlazovací politikou nacistického Německa vůči občanům tehdejšího Československa, kteří byli určeni k likvidaci. Viz Hitlerův rozhovor ze 17. září 1938 s britským novinářem George Ward Pricem, v němž označuje Československo za problém, který musí být „vyřešen jednou provždy“, a přirovnává „českou otázku“ k rakovině Evropy.
https://der-fuehrer.org/reden/english/38-09-17.htm?utm_source=chatgpt.com
- Heydrich o osudu Čechů mluvil velmi konkrétně 2. října 1941 v Černínském paláci v Praze, krátce po převzetí funkce zastupujícího říšského protektora. Řekl: „Základní linie musí pro všechno toto jednání zůstat nevyslovena: že tento prostor se jednou musí stát německým a že Čech v tomto prostoru koneckonců už nemá co pohledávat.“
- Součástí Norimberského tribunálu byly dokumenty o nacistickém zacházení s Čechy, podle nichž SS definovala následující osud českého obyvatelstva: miliony vyhladit, miliony deportovat a ze čtyř milionů, kteří zůstanou, udělat lidi bez národnosti. V Norimberku byl předložen také dokument, podle nějž: „Pokud by Československo na podzim 1938 neustoupilo, český národ by byl vyhlazen“. Jednalo se o plán zániku českého národa.
https://biotech.law.lsu.edu/Books/blue/pdf/NT_Vol-III.pdf?utm_source=chatgpt.com
- V otázce odsunu porovnává V.V. Pjakin chování Čechoslováků a jednání Rudé armády opravdu neuvěřitelně! Říká toto: „V NDR se ukázalo, že právě sovětská okupační vojska se k lidem chovala lidsky a to hned od začátku… repatriovaní Němci si předávali informace, jak probíhala deportace z Polska, jak probíhala deportace z Československa, kde opakují, že všechny krutosti (vůči bezbranným Němcům) byly zakotveny ve druhém balíku ještě londýnských Benešových dekretů.“
Rádi bychom připomněli panu Pjakinovi a Buzkovi, že přesídlení německého obyvatelstva bylo provedeno po dohodě vítězných mocností spravujících Německo v rámci okupačních zón. XIII. část Postupimské dohody o transferu německého obyvatelstva z Československa byla přijata čtyřmi vítěznými mocnostmi – tj. především SSSR, Francií, USA a Velkou Británií.
Před postupujícími sovětskými jednotkami utíkali zběsile na západ němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři a pracovníci gestapa, aby se dostali na německé území, které již okupovaly americké ozbrojené síly. Cestou přes Československo páchali zločiny. Rozhodně se tedy nemůžeme ztotožnit s tvrzením V. V. Pjakina, že legitimní (a de facto humánní) odsun Němců z Československa by byl (jak z jeho slov vyplývá) jakkoliv srovnatelný s německými nacistickými zvěrstvy!
V závěru odsunu německého obyvatelstva z ČSR dokonce sovětský generálporučík Grigorij Sergejevič Lukjančenko, náčelník štábu sovětské vojenské správy v Německu, a americký generál Lucius D. Clay, zástupce vojenského guvernéra americké okupační zóny, tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „Dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy je v archivu MZV, Andreasův dokument č. 201 004/46).
- Co se týče poválečné migrace do ČSR, tak je potřeba rozlišit tři skupiny: navrátilce, zahraniční odborníky a běžné přistěhovalce.
V roce 1945 se vracely statisíce českých a slovenských občanů, kteří byli za války v exilu, na nucených pracích, v koncentračních táborech nebo jako vojáci v zahraničních armádách. To ale není imigrace v pravém slova smyslu – byli to občané Československa vracející se domů.
Počet zahraničních pracovníků v Československu v období 1947–1950 nikdy nepřesáhl 20 000 a pobyty byly jen krátkodobé. Představa, že po válce přijely do Čech desítky či stovky tisíc zahraničních techniků a vědců, není doložena. Je třeba rozlišit zahraniční dělníky od zahraničních odborníků.
Po roce 1945 do Československa zahraniční odborníci skutečně přicházeli, ale nešlo o nic masového. Lze doložit, že nejvýznamnější zahraniční odborná pomoc po roce 1948 přišla ze SSSR. Sověti neposílali do Československa po roce 1945 dělníky, ale odborné poradce a specialisty. Co se týče USA, tak ty po válce masivně získávaly evropské technické a vědecké odborníky do USA.
https://www.muni.cz/en/research/publications/2407517?utm_source=chatgpt.com
- A nyní k poválečnému československému průmyslu:
- Beneš se setkal v prosinci 1943 v Moskvě s J.V. Stalinem a ratifikovali Československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Bylo tedy zřejmé, že Československo bude po válce patřit do sovětské sféry vlivu, a proto američtí a britští tzv. „spojenci“ začali systematicky bombardovat český průmysl.
Američané a Britové vybombardovali zbrojovky, rafinerie, výrobny paliv, hutě, těžký i lehký průmysl, železniční uzly, elektrárny, letiště, koksovny, doly a tak dále. V letech 1944 a 1945 bylo americkým a britským letectvem napadeno přes 100 českých obcí a měst.
Československý / český průmysl nebyl po válce jediný fungující průmyslový klastr Evropy. Dobový přehled OSN uvádí, že země s dobře zachovaným průmyslem byly Británie, Švédsko a Švýcarsko. Francie, Belgie, Itálie a další sice utrpěly fyzické škody, ale jejich průmyslová výroba se většinově obnovila daleko rychleji než v Československu.
https://digitallibrary.un.org/record/1312795?ln=en&utm_source=chatgpt.com&v=pdf
Československo bylo vojensky okupovanou zemí – jak může tedy V.V. Pjakin říci, že jsme byli „jediným průmyslovým klastrem, který zůstal po Třetí říši“? Z hlediska mezinárodního práva nebylo Československo součástí Třetí říše! Československo jako celek nebylo legitimně „začleněno“ do Německa! Navíc československá exilová vláda a spojenci – v čele se SSSR – považovali německou okupaci za protiprávní
- Československý prezident Edvard Beneš stál v období 2. světové války v čele exilové vlády v Londýně. Nacisti mu říkali „Bluthund Beneš“ (krvavý pes Beneš) a při Hitlerově projevu ve Sportovním paláci v Berlíně v září 1938 celý sál skandoval „Bluthund Beneš! Prezident Beneš byl pro nacisty překážkou jejich projektu rozbití Československa a vyhrožovali mu zabitím. Po odchodu do exilu se stal pro nacisty ještě nebezpečnějším jako představitel československého odboje. Mimochodem, jedenáct jeho nejbližších příbuzných bylo zatčeno nebo skončili v koncentráku a čtyři byli nacisty usmrceni.
Motivy a koncepce Benešovy „československé cesty k socialismu“ nebyly řízeny Velkou Británií. Naopak. Dokonce je v českém politickém prostoru Edvard Beneš dehonestován za to, že zapříčinil tzv. sovětizaci československého prostoru a osobně zakotvil poválečné Československo ve vlivové struktuře SSSR.
Prezident Edvard Beneš měl již od 30. let svou vlastní představu tzv. československé cesty k socialismu, kterou shrnul do souboru přednášek a esejů, jež pro veřejnost poprvé vyšly knižně v díle nazvaném Demokracie dnes a zítra v roce 1939.
Ve svých představách o poválečných vizích budoucího vývoje Československa koncipoval Beneš znárodnění bank a klíčového průmyslu. Benešův znárodňovací dekret tedy počítal se znárodněním klíčového průmyslu – např. dolů, bank, pojišťoven a dalších – podniků, které měly nad 500 zaměstnanců. V podstatě tím mělo dojít ke znárodnění až 75 procent průmyslu.
Dalším důkazem Benešovy upřímné snahy o orientaci ČSR na SSSR byla již zmíněná Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a SSSR, podepsaná v Moskvě. Role Československa byla tehdy Sovětským svazem vnímána jako „most mezi Západem a Východem“.
Edvard Beneš prosazoval koncepci ústavní a právní kontinuity. Československá republika podle něj dál existovala a okupace její státní existenci nezrušila. Po válce se tedy měl stát obnovit, nikoli nově vzniknout. A tento přístup výslovně přijaly i spojenecké státy. V roce 1940 vzniklo v Londýně prozatímní státní zřízení – prezident, vláda a později Státní rada. Británie uznala československou prozatímní vládu v roce 1940. Sovětský svaz v roce 1941, USA v roce 1942. Celkem ji de iure uznalo nebo s ní navázalo diplomatické styky 27 států. Londýnská vláda tedy nebyla „skupina emigrantů, která si hrála na vládu a poslouchala direktivy Velké Británie“. Z hlediska mezinárodního práva nikdy nepřestala reprezentovat československý stát!
Strefovat se dnes do osoby a odkazu druhého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše, Prezidenta Budovatele, považujeme nejen v kontextu soudobých útoků na českou republikánskou státnost, za zlé a hloupé.
Velmi nás mrzí, že námi dosud respektovaný ruský analytik nyní sklouzává k tak laciné interpretaci našich dějin, které evidentně zná jen velmi zprostředkovaně. A dopouští se při svých výrocích řady vyloženě nepravdivých tvrzení. Ptáme se, proč tak činí? A komu či čemu takové počínání přináší prospěch? Mezimoří?
Také nás velmi překvapilo, že J. Buzek, který vede s V. V. Pjakinem tento podivný rozhovor, ochotně přistupuje na sudeťácké a revanšistické narativy a snad i vědomě falzifikuje pohled na naši národní minulost.
Bohužel se v tomto pořadu oba pánové dopustili nestoudné neúcty vůči všem našim slovanským předkům (zmíněni byli jen Židé, nikoliv Čechoslováci), kteří padli v protifašistickém odboji a kteří v boji s německým nacismem ztratili své blízké. Očekáváme, že oba pánové budou schopni omluvy, nápravy a sebereflexe a smyjí tak hanebnou skvrnu učiněnou na českém historickém vědomí.
Za předsednictvo ČSMF
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.
Mgr. Marek Adam
Jitka Entlichová
Praha 21.8.2026
